pátek 27. září 2013

Mobilisace – den Tři

Před 75 lety zažil náš národ jeden ze svých hvězdných okamžiků. Všeobecná mobilisace! Přes všechny obavy nedochází k masivnímu ozbrojenému útoku ani v průběhu třetího mobilizačního dne v úterý 27. září 1938. Hitler jedná s Chamberlainem. Zatím vyčkává s útokem. Československo je na něj připraveno.


Ve vnitrozemí se zpívá parodický popěvek na melodii v té době velmi populární písně U našich kasáren:

Na našich hranicích stojí stále stráž,
nečekej Adolfe, nás se nedočkáš!
Nečekej, jdi už spát, nech si o nás zdát.
Přijď Adolfe časně zrána, uvítá tě z děla rána,
budem mašírovat.

A rány se ozývají, i když ne zatím z děl: Dopoledne probíhá tvrdý protiútok dvou rot proti postavením Freikorpsu na linii Albrechtice – Hynčice (okres Bruntál) v předpolí Hlavního obranného postavení.

Armáda využívá darovaného času k drobným přeskupením, aby co nejlépe rozložila své síly. Na hranicích se ještě betonuje.

U Adolfa Hitlera je opět osobní posel premiéra Chamberlaina John Horace Wilson. Nejdříve lichotí Hitlerovi, oceňuje jeho včerejší projev ve Sportovním paláci (protičeskoslovenský fanatický řev) a pak se dostává ke sdělení: Mnoho Angličanů (i Wilson) si přeje jednat s panem Hitlerem o všech „sporných otázkách a dorozumět se s ním”. Sám vůdce označil kdysi Německo a Anglii za „hráz proti destruktivním silám”, tedy těm z východu. Když by tedy Češi memorandum přijali, je po konfliktu, ale jestliže ne, pak se „naskýtá otázka”, kde konflikt skončí.

Na to Hitler zařval: „Pak Čechy rozdrtím.”

Wilson měl snahu uchlácholit hyenu. Ale ta chce žrát bez ohledu na cokoliv. A tak mu nezbývá nic jiného, než přejít k plnění směrnice, již pro takový případ dostal:

„Jestliže by Německo napadlo Československo, pak by Francie, jak Daladier sdělil Angličanům a jak to ostatně vyslovil již veřejně, splnila své spojenecké závazky. Ty jsou jistě Německu známy. Kdyby k tomu došlo a francouzské branné síly se zapletly aktivně do nepřátelství s Německem, pak by považovala Anglie za svou povinnost Francii pomoci.”

Na to Hitler odvětil velice logicky: „To tedy znamená, že napadne-li Francie Německo, bude ji přitom Anglie podporovat. Pak je ovšem pravděpodobné, že během šesti dnů budeme spolu válčit. Protože odmítne-li Praha referendum, jsem rozhodnut Československo rozdrtit. Rrrroz- drrrtit!!!”

Wilson na nátlak britského vyslance v Berlíně Neville Henderson, který byl také přítomen, už v rozhovoru nepokračoval a vycouval. Ve dveřích však ještě zaškemral: „Musíme se za všech okolností vyhnout katastrofě. Pokusím se Čechy přimět k rozumu!”
Ještě zaslechl Hitlerovu odpověď: „Velmi bych to uvítal. Vždyť lepšího přítele než jsem já by si ani Anglie nemohla přát.”

Byla asi jedna hodina odpoledne. Hitler po Wilsonově odchodu vzkázal generálu Keitelovi, že úderné oddíly mohou zaujmout výchozí postavení.

Do nejvyšších obrátek se rozjíždí štvavá protičeskoslovenská propaganda. Rozhlasová stanice Lipsko začíná vysílat česky. Útočí na prezidenta Beneše (což některé soukmenovce dodnes neopustilo) a židovstvo. Za čtvrt hodinu se přidá i Vídeň:

„Pan Beneš chce válku. Miliony lidí po celém světě nechápou: cožpak musí pro jednoho muže zemřít miliony mužů a žen? Pan Beneš chce tuto válku. Stane se nesmrtelným jako největší a nejpodlejší zločinec dějin.”

Vyslanec Henderson naléhá na Chamberlaina z Londýna: „Když se nechopíme poslední příležitosti a nepřibijeme Hitlera na jeho včerejší veřejné prohlášení, že jsou sudetští němci posledním územním požadavkem v Evropě, vystavíme střední Evropu pro budoucnost ještě horšímu osudu.”

Jenže Chamberlain už ví, jak dopadlo dopolední zasedání francouzské vlády. Premiér Daladier chtěl vyhlásit mobilizaci, ale ministr zahraničí Georges Bonnet byl silně proti: Na Hitlera nemáme, letectvo bude rozdrceno, Britové pošlou pár divizí, Rusové nejspíš nezasáhnou…

„Když je pan Bonnet rozhodnut nechat Československo na holičkách, měl to snad řící dříve!” volá Daladier.

Francouzská vláda se nedokáže dohodnout. To znamená, že poraženec Bonnet zvítězil!

V 17:45 je odeslán z Downing Street č. 10 radiogram do Prahy: „Podle informací vlády Jeho Veličenstva z Berlína je nyní jasné, že německé branné síly dostaly rozkaz překročit ihned československou hranici, nepřijme-li do zítřka 14:00 hodin československá vláda německé podmínky. To by znamenalo, že Čechy budou rozdrceny a nic, co by mohla jakákoliv jiná mocnost učinit, by tento osud od Vaší země a národa neodvrátilo. Vláda Jeho Veličenstva nemůže převzít odpovědnost za to, radit Vám, co máte dělat, ale je toho názoru, že byste se měl s touto informací seznámit.”

Tuto informaci od velmoci, která nehodlá nic učinit, obdržel Beneš od vyslance Newtona pět minut před sedmou hodinou večerní. Musel už bezpochyby vědět, že na Těšínsku jsou připraveny polské divize, dychtivé připojit se k Wehrmachtu a urvat si z těla ještě živého Československa svůj podíl na kořisti. A u slovenských hranic se na podobnou kořist těší Maďaři, kteří reagují vždy trochu opožděně, ale nakonec vždy velice důsledně.

A nakonec, v osm hodin večer, přednáší veřejně Chamberlain svůj pověstný ostudný projev:

„Jak strašné, fantastické a neuvěřitelné je, že máme kopat zákopy a zkoušet plynové masky pro nějaké sváry lidí ve vzdálené zemi, lidí o nichž nic nevíme. Kdybychom sebevíce sympatizovali s malým národem, který je ohrožován velkým, mocným sousedem, nemůžeme za žádných okolností uvrhnout jenom kvůli tomuto národu celé britské impérium do války. Budeme-li muset bojovat, musí to být pro mnohem větší věc než je tato…”

Přitom ani prostým Němcům se do války nechce! Velký kouzelník propagandy Goebbels vymyslí velkolepý průjezd motorizované divize přímo centrem Berlína. Vojáci jedou po bulvárech kolem kancléřství. Tanky a obrněné vozy, náklaďáky a tahače děl duní, vojáci v plné polní sedí na svých místech a pějí nacionalistické písně. Míří na hranice. Jsou čtyři hodiny odpoledne, doba, kdy se lidé vracejí z práce. A?

Místo aby se ozvalo jásavé hajlování, lidé raději rychle mizí v metru. Žádné nadšení, potlesk, žádná bouře souhlasu. Nula. Vůdce vyšel na balkón, ale pozdravilo ho jen pár hochů z Hitlerjugend. Ostatní – hluboce mlčeli.

„Byla to ta nejnápadnější manifestace proti válce, jakou jsem kdy zažil,” zapisuje si americký novinář Shirer.

„S tímto národem přece nemohu vést válku!” zoufá si Hitler.

Bohužel nikdo z této ostudy nedával přímý televizní přenos, a tak v Československu panuje hluboké napětí. Zítra ve dvě odpoledne už konečně začne válka!

Její dnešní oběti:

V Košicích spáchal sebevraždu poručík pěchoty Bohumil Adam v důsledku psychického vypětí v mobilizaci, totéž postihlo vojína v záloze Josefa Fojtíka v Andělské Hoře (prapor SOS 5, Most)
Vojín pěchoty Michal Vimi (posila SOS) byl v boji zajat a posléze ubit henleinovci u Brandova.
Podobně dopadl respicient Celního úřadu při přepadení celního úřadu Broumov, kdy byl nejdřív postřelen, a pak až následně ubit.
Dozorce Finanční stráže Josef Röhrich byl zastřelen henleinovci při přepadu jednotky SOS v lesích u Černé Řeky.

Neznámí lidé z neznámého národa. Bohužel i málo známí lidé pro svůj vlastní národ, který sedmdesát pět let poté neví, co si má počít se svobodou, která není vůbec samozřejmá!

(Další dny mobilizace budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)

Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Web
http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.




Jan Kovanic