neděle 29. září 2013

Mobilisace – den Pět

Před 75 lety zažil náš národ jeden ze svých hvězdných okamžiků. Všeobecná mobilisace! Zatímco však Čechoslováci napjatě čekají, kdy se rozhoří skutečný boj, slétají se do Mnichova zástupci evropských velmocí, aby pomohli Hitlerovi naporcovat do chřtánu ještě živou oběť. Je čtvrtek 29. září 1938, čs. armáda zažívá pátý mobilizační den. Den, na který je naplánován konec mobilizace.



Armáda drží hlavní obranné pásmo, mezi ním a hranicemi probíhají trvalé útoky sudetoněmeckého Freikorpsu na jednotky Stráže obrany státu. V noci henleinovci zvýšili svou aktivitu, jako by se ani nechystala mírová konference. Jednotky SOS se ocitají pod palbou v Našetíně, Železné Rudě, Horních Lomanech, Švarcavě.

Na Chebsku útočí v noci Freikorps na obec Mýtina (Starý Albenreuth), SOS ustupuje k Tršnici, ale ráno se jim podaří dobýt původní postavení. Než na ně před polednem zaútočí FS ze tří stran kulometnou palbou.

V Sedloňově ještě probíhá betonáž pěchotního srubu, ale stavební firma, která vrtá studně pro zásobování pevností u Polubného dostává na svůj dotaz odpověď, že dál se vrtat nebude a aby co nejdříve odvezla vrtací soupravy ze staveniště.

Ráno zastavují na železniční stanici v Kufsteinu na bývalé německo-rakouské stanici dva vlaky. Ten z Berlína přivezl Hitlera, z Říma přijel Mussolini. Duce přestupuje do německého vlaku, který oba diktátory veze do Mnichova. Překvapený Mussolini zjišťuje, že Hitlerovi nejde jen o získání čs. pohraničí, ale o zničení celého Československa – které mu váže síly, jež bude potřebovat na západě.

Hitler prozrazuje svou vizi: „Ostatně, přijde den, kdy se budeme muset bít společně proti Anglii a Francii. Je důležité, aby se to stalo do té doby, dokud v čele našich zemí stojíte vy, duce, a já, a dokud jsme mladí a v plné síle.” Ale duce zoufale nechce válčit! Ne v Evropě. Proti zabrání nějakých afrických kolonií by nebyl, jak dokázal v Etiopii, ale bojovat proti evropským velmocem? Udělá vše proto, aby v Mnichově zajistil mír!
Evropští pohlaváři si v Německu mohou číst noviny, které jsou plny lží o české soldatesce, která vraždí, zapaluje a loupí. Ve skutečnosti loupí hlavně na samotách – sudetoněmecká soldateska, která pak nakradený majetek českých občanů prodává za hranicemi. Německé noviny to přisoudily „komunistickým bandám”, jako se prý stalo v Chřibské u Krásné Lípy. Tam tu bandu prý dokonce vedli tři Rusové! To však u Němců na Varnsdorfsku vzbudilo jisté veselí, neb věděli, jak to bylo ve skutečnosti. Proto náčelník štábu SdFK vydává rozkaz, podle kterého se nesmějí henleinovci „zmocňovat předmětů”, odnášet je do svých domovských obcí, a tam prodávat.

Ve velení československé armády zatím panuje kvůli nastávající mnichovské konferenci značné napětí. Dopoledne proběhne dálnopisná komunikace mezi hlavním velitelem generálem Ludvíkem Krejčím a předsedou vlády generálem Syrovým. Krejčí upozorňuje na „velké odhodlání armády bojovat”. Nelze čekat, že nažhavení vojáci vyklidí pohraniční opevnění bez boje! Syrový upozorňuje na zradu spojenců. Samostatná obrana by, podle něj, znamenala likvidaci národa.

Před polednem se na Hlavní velitelství v Račicích dostavují velitelé jednotlivých armád generálové Luža, Prchala a Ingr. Při obědě probírají všechny možnosti, které nabízí současná politická situace. Jsou přesvědčeni, že budou moci klást Wehrmachtu odpor tři měsíce – pokud se k útoku nepřipojí polská armáda. (Vražedně nepravděpodobné Pokud!) Během těch tří měsíců, jak předpokládají, bude možné spojence přimět k tomu, aby se do války zapojili. Zde zazněla i myšlenka na vojenský převrat. Pokud Beneš nepřijme jejich návrhy, nahradí jej vojenská vláda! S tím se rozjedou do Prahy, bez Ingra, ale zato s generálem Krejčím. Prakticky celé kompletní velení armády napochoduje k Benešovi. Generálové přesvědčují prezidenta, že je třeba jít do války. Národ je jednotný a armáda chce bojovat. Edvard Beneš si zapisuje, že „naléhali, vyhrožovali, prosili, někreří i plakali”. Řekne jim, že jejich postoje „oceňuje”, avšak izolovaná válka by byla národní sebevraždou. Podle jeho předpovědi válka nakonec stejně propukne a v ní budou potrestáni všichni, kteří nám nyní odmítají pomoci. Audience generály neuspokojila, odcházejí „zahořklí a v zoufalé náladě”. Beneš nad nimi "zvítězil", ani o převrat se nepokusili.

Ve 12:45 zahajuje Hitler mnichovskou konferenci. Daladier a Chamberlain na ni přijeli sólo, aniž se předem sešli. Nesešli se dokonce ani v Mnichově, ani na pět minut!

Ve13:30 hodin posílá generál Krejčí prezidentu Benešovi ještě telegram. Doporučuje v něm, aby rázně odmítl Hitlerovy požadavky. Znovu poukazuje na dobře vyzbrojenou a rozhodnou armádu a její skvělou morálku. Záleží ovšem na postoji Polska. To je Benešovi jasné. Proto vysílá do Polska letecky svého zvláštního posla. Nad Těšínem se k letounu připojí tři polské stíhačky. Výsledek mise je pro Československo nulový – Poláci „si však už nedali upřít svou libru masa”, zaznamenává si anglický novinář Sydney Morrel.

Přesto ještě v 15:50 přichází na Hlavní velitelství Benešův telegram, ve kterém prezident velice nejasně souhlasí s Krejčím, a dodává, že je nutno „zvážit”, zda jít do války osamoceně. Toto „zvážení” bylo však jako na vrchním veliteli na něm, výsledek svého „zvažování” však nesděluje.

V 16:10 hodin vydává Hlavní velitelství instrukce pro organizaci dobrovolnických oddílů. Zatím se pouze připravují jejich seznamy. Zbraně mají dostat až v okamžiku nepřátelského útoku. Dobrovolníci však také mohou okamžitě – jako jednotlivci – nastoupit k nejbližší vojenské jednotce. Nejvíce dobrovolníků se hlásí z Jugoslávie, konkrétně Srbové…

Všichni českoslovenští vojáci však nehoří bojovým plamenem. Německý kronikář obce Jeřmanice nedaleko Liberce si pro dnešek poznamenává:

„Ráno je ohlášeno, že v Jeřmanicích a v Dlouhých Mostech je v ležení vojsko, které přišlo z Příchovic. Maďaři, Slováci, Němci lenoší na okrajích cest, ukazují prázdná pouzdra na náboje a zpívají, jen málo Čechů je u toho…”

Mezitím v Mnichově dochází v dělné shodě k projednávání záboru. Pohoda je narušena, jen když se Chamberlain zmíní, že by u toho měli býti českoslovenští zástupci – bez nich by se prý jen těžko daly přijmout požadované záruky. To Hitlera značně rozčílilo. Když dořval, postavil se za něj další politik: „O tom nemůže být ani řeči. Česká vláda dala své slovo a musí je dodržet. Žádám, aby se o tomto bodu vůbec nediskutovalo. Francouzská vláda nestrpí, aby se Praha pokoušela o nějaké výhrady.” Ano, toto prohlásil Daladier, tak přísný ke svému spojenci, a tak vstřícný k nepříteli svého spojence. Fakticky je tedy Hitlerův spojenec.

Vůdce se vskutku nemusel moc angažovat! Na jednání britských a anglických politiků však nezapomene. Když bude plánovat za několik měsíců své další evropské výboje, odrazí chabé námitky německé generality, že přece Chamberlain i Daladier se proti němu postaví, jednoznačným prohlášením:

„Poznal jsem je v Mnichově!”

Přece jen Hitler učiní vůči Chamberlainovi gesto: Svolí, aby do Mnichova přiletěli čs. zástupci. Jsou jimi čs. vyslanec v Berlíně Vojtěch Masný a zaměstnanec ministerstva zahraničí dr. Hubert Masařík. K jednacímu sálu se ovšem nedostanou ani na dohled, gestapo je ubytuje v hotelu Regina. Tam bydlí i Britové, ti jsou teď ale na jednání. V sedm večer přijíždí do hotelu člen britské delegace Ashton-Gwatkin, který si právě prostudoval srdceryvné poselství K.H.Franka:

„Již celé dny zuří v mé vlasti, naplněné bolestí, husitsko-bolševický teror. Sám jste můj mírumilovný pracovitý národ a mou vlast poznal, a vážíte si jí. V těchto dnech můj národ umírá a z mé vlasti se stává zbořeniště…”

Ano, při útocích na jednotky SOS již bylo zabito několik desítek sudetoněmeckých teroristů.

Ashton-Gwatkin naznačuje oběma našim diplomatům, že to, co se dojednává, je daleko horší než původní anglo-francouzské návrhy. Na Masaříkovo upozornění, jaké důsledky to pro ČSR bude mít odvětí, že Masařík „nechápe, jak je těžké jednat s Hitlerem”.

Pokud je tak těžké jednat, tak jste snad raději měli střílet, páni spojenci!

V deset večer Horace Wilson vysvětlí čs. zástupcům v hotelu Regina „hrubé rysy” vznikající dohody. Nejdůležitější dokument jim však předá hned: Mapu se zakresleným územím, které by Německo mělo ihned obsadit. Není na ní ještě uvedeno podvodné „páté pásmo”, tedy oblasti s prokazatelně smíšeným obyvatelstvem, na kterém by měla proběhnout referenda. Wilson oznamuje, že „anglická delegace je tomuto plánu nakloněna”. Na další Masaříkovy námitky odpovídá „slavnostním hlasem”:

„Kdybyste to nepřijali, znamenalo by to, že si to budete vyřizovat s Německem jedině sami. Francouzi vám to řeknou asi hezčími frázemi, ale věřte mi, jsou stejného názoru jako my, budou se dezinteresovat.”

Ve 23:00 je smlouva hotova. Z Prahy na Hlavní velitelství je ve stejné době zaslán telegram s touto informací, jako „nepotvrzená zpráva z Mnichova”. Sama dohoda bude však podepsána až po půlnoci, tedy zítra, v pátek 30. září 1938.

Než zavládne mír, pokračuje ještě v pohraničí válka:

V Babyloně na Domažlicku vybuchne u objektu SOS mina, která zabije tři ženisty záložáky: Vojíny Bedřicha Soukupa a Josefa Tůmu, a desátníka Josefa Švarce.

V Linhartovech na Krnovsku padne vojín v záloze Karel Skácel, který sloužil jako posila SOS.

A vojín v záloze Adam Krzyžánek je pobodán čs. vojákem Josefem Sikoro, který se hlásí k mírumilovnému sudetoněmeckému národu…
 Jan Kovanic
Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno

Radomír Luža, V Hitlerově obětí, ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR vydal r. 2006 Torst, Praha
Web
http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.