sobota 21. července 2018

Zpráva o činnosti Kruhu v letech 2017 a 2018

Tentokrát nejsem schopen zprávu o činnosti napsat, aniž bych se vrátil dost daleko zpět. Jinak by z  ní nebylo možné pochopit, proč jsme v  situaci, z  níž už nenajdeme pokračování. Mezi našimi členy převažovali už od počátku pamětníci nešťastného osmatřicátého roku. Je přirozené, že nás ubývá. Proto jedenáct posledních čísel našich Zpráv z  Kruhu opakuje na své první stránce ve zvýrazněném rámečku výzvu mladým lidem, zejména synům a dcerám našich členů, aby nám pomohli v  naší práci.  Tyto výzvy přinesly jediný, byť významný výsledek. Výbor Kruhu získal pokladní (Jiřinu Kunštovou), bez níž by jinak musel ukončit činnost už před čtyřmi lety. I tak jsem ale vykonával vedle funkce předsedy, jednatele, redaktora Zpráv a dokonce i řidiče, který vyzvedával vytištěné Zprávy, vezl je k  člence výboru, jež zajišťovala jejich svazkování podle požadavků pošty, a od ní pak na poštu. Vedle toho jsem se v  případě potřeby staral o zajištění finančních prostředků, pokud nám nestačily dobrovolné příspěvky našich členů. 

Rok 1968

Věnovat se událostem roku 1968 není dost dobře možné bez delšího úvodu o tom, co předcházelo, a také aspoň krátké charakteristiky toho, co následovalo, tedy tzv. normalizace. Pro začátek je nutno se vrátit až do roku 1956, kdy Nikita S. Chruščov podrobil kritice Stalinův „kult osobnosti“, což bylo ovšem eufemistické označení pro jeho diktátorství. Tehdy se o tom dověděli jen komunisté, do širší veřejnosti pronikly tyto informace až v  r. 1958. Kdo se nad tím zamyslel hlouběji, pochopil: Stalin byl dosud téměř nedotknutelnou modlou, ještě trvala jeho gloriola vítěze nad nacismem, a jestliže je nyní možné pohledět na něj kriticky, bude samozřejmě moci být kritizováno i leccos jiného. A tak, i když to určitě nebylo Chruščovovým úmyslem, takovou kritiku už nebylo možno zastavit. I když se hovořilo o „deformacích“, nebylo možno umlčet samozřejmou otázku, proč k  takovým deformacím mohlo dojít, a těžko šlo zapudit odpověď, že příčinou byl nedostatek demokracie.

neděle 21. ledna 2018

Výzva našim členům

Začal rok plný významných kulatých výročí. Už delší dobu přemýšlíme, co bychom měli k těmto výročím říci my. Česká vláda se v dohodě se slovenskou usnesla na preferování následujících letopočtů: 1918, 1968, 1993. I když 100. výročí vzniku ČSR je jistě výročím nejvýznamnějším, pro nás bude nemožné smířit se s vynecháním roku 1938. Nemá význam jen pro nás, význam je celosvětový: nebýt zhoubné politiky appeasementu, bylo tehdy ještě možné zastavit Hitlera a odvrátit všechny hrůzy, jež přinesla druhá světová válka.

Proto jsme se nakonec rozhodli vrátit se k tomu nejlepšímu, co se za nám během naší více než dvacetileté činnosti podařilo, a tím bylo vydání tří svazků vzpomínek našich členů na jejich osudy v nešťastném osmatřicátém roce. Hodláme tuto publikaci vydat znovu, a to v nové, lepší podobě. Chceme zvýšit její poutavost doplněním fotografií z té doby.

sobota 20. ledna 2018

Masarykovo pojetí ČSR a evropské jednoty

Založení Československé republiky jako prvního státního útvaru, jenž před sto lety vznikl namísto nedemokraticky orientovaného Rakouska-Uherska, Masaryk chápal jako první nezbytný krok poválečné demokratické rekonstrukce a reorganizace středovýchodní Evropy a Evropy vůbec. Československá nezávislost a demokratická samostatnost byly v Masarykově zakladatelském pojetí prvořadým evropským úkolem.(1)

středa 17. ledna 2018

Rok osmatřicátý


V  letošním roce plným významných kulatých výročí nebude snadné věnovat všem minulým událostem takovou pozornost, jakou si zaslouží. Česká a slovenská vláda se dohodly věnovat více pozornosti letopočtům 1918,1968 a 1993. I když 100. výročí vzniku ČSR je jistě výročím nejvýznamnějším, pro nás není možné smířit se s  vynecháním roku 1938. Nemá význam jen pro nás, význam je celosvětový: nebýt zhoubné politiky appeasementu, bylo tehdy ještě možné zastavit Hitlera a odvrátit všechny hrůzy, jež přinesla druhá světová válka. Jde nám hlavně o historii orální. Vzpomínky pamětníků nejsou suchým výčtovým popisem událostí, jsou barevné a plastické, zahrnují v  sobě pocity našich dědů a otců z  nejhoršího úseku našich novodobých dějin.

pondělí 16. října 2017

Kam se budeme vracet?

Znak Habsburské monarchie
Musím začít citátem slov profesora Eduarda Goldstückera z  roku 1996: „… žijeme v  epoše historické restaurace, kterou charakterizuje návrat k  něčemu minulému, svévolně přerušenému, jehož legitimitu chce obnovit. Takové restaurační epochy mají určitou typologii. Jedním z  jejich charakteristických rysů je, že chtějí jít dozadu a nevědí až kam. Máme jít k  roku 1918, k  roku 1938 nebo 1848?“ Jedním z  projevů tohoto názorového zmatení je snaha obnovovat pomníky, které jsme kdysi zlikvidovali, abychom demonstrovali rozloučení s  minulostí, jež tyto pomníky vyzdvihla. Míru tohoto zmatení charakterizuje i obnova pomníků Habsburků, jichž začínáme mít více, než bychom jich našli na území Rakouska. Ve Františkových lázních jsou na jednom čtverečním kilometru dokonce čtyři, František I. je tam hned dvakrát, jednou jako zakladatel lázní, podruhé na koni. Přičinliví františkolázeňští onu jezdeckou sochu odlili dvakrát, abychom ji měli také v  Praze na nábřeží uprostřed Krannerovy kašny, kde jsou dokola alegorie českých krajů. Karel Havlíček toto dílo kdysi popsal slovy: „… kolem českých krajů chlouba a uprostřed sedí trouba.“

Svého synovce Františka zhodnotil Josef II. těmito slovy: „svou povahou je spíš pomalý, pokrytecký a lhostejný, …žádné vlastní myšlenky. Ten kluk není k  ničemu, jen všecko zase zkazí.“ A měl pravdu, v  čase svého panování byl František I. loutkou kancléře Metternicha. Svému nejstaršímu synovi a následníku, slabomyslnému Ferdinandovi, odkázal František I. tuto radu: „Nehýbej ničím v  základech státní budovy, vládni a nic neměň.“

Aby nám Pražanům udělali ve Františkových lázních ještě větší radost, odlili nám i sochu Franze Josefa neboli „starého Procházky“. Tu jsem neviděl a doufám, že je pečlivě ukryta v  nějakém depozitáři, z  něhož se jí nepodaří vylézt. Ve Františkových lázních byli u jejího odhalení Otto Habsburk a Karel Schwarzenberg. Takže se už nedivím, že do sněmovních voleb jde Top09 společně s  obskurní stranou „Koruna česká“, jež hodlá u nás obnovit monarchii. A čtvrtou habsburskou sochou ve Františkových lázních (tu už v  Praze nemáme) je Josef II. Toho bychom mohli pro jeho osvícenství snad tolerovat, snad i jeho matku Marii Terezii, i když nechápu, jak v  Praze 6 přišli na nápad mít ji na Prašném mostě, a proč zrovna teď? Sotva mohou k  vysvětlení stačit slova starosty Prahy 6 Koláře: "Marie Terezie je jediná žena, která kdy usedla na český trůn, a proto si takový monument zaslouží." Pouhé usednutí na trůn velikou zásluhou není.

středa 23. srpna 2017

Z Nového Jičína do Přerova jsme utíkali v noci

Ordneři v plném boji
Rozhovor s Milanem Gerykem, členem Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí
Milane, jaký rozdíl vidíš mezi poválečným odsunem Němců z českého pohraničí a vyhnáním Čechů z pohraniční oblasti tzv. Sudet?

Němci měli v Československé republice rovnoprávnost, a přesto pomáhali Hitlerovi v uskutečnění jeho plánů. Skoro všichni se nechali strhnout k fanatickému jednání. Věřili Hitlerovi, že jsou nadřazená rasa a ostatní rasy méněcenné a určené k vyhubení. Odsun Němců z Československa v souladu s Postupimskou dohodou vítězných mocností byl řešen zákonem a podle něho byl také prováděn. Nedá se vyloučit, že v prvním období odsunu došlo v některých případech k páchání bezpráví na občanech německé národnosti.