pondělí 13. února 2017

Když jsem já bejval kluk…

To už je dávno. Bydleli jsme spolu s rodiči ve Falknově – dnešním Sokolově, kde tatínek pracoval na hradle falknovského nádraží spolu s jedním Čechem a dvěma Němci. Vzpomínám si, že výpravčími byli dokonce tři Němci a jeden Čech, a všechno bylo bez problémů. Maminka chodila nakupovat do řeznictví, které patřilo Němci. A já si hrál s našimi českými dětmi i německými a vůbec nám nevadilo, že jsme mluvili každý jinak. Všechno bylo v pořádku a bez problémů, než začal sudetským Němcům mást Henlein s Hitlerem hlavy. Atmosféra na nádraží i mezi sousedy houstla. Také německý řezník již odmítl obsluhovat české zákazníky a tedy i moji maminku. A pak přišel osudný den – kráčel jsem s maminkou na falknovské nádraží, maminka obtěžkána různými zavazadly mi vysvětlila, že jedeme do Krupé k babičce. Ještě na nádraží jsme mluvili s otcem, který nám vysvětlil, že musí zůstat na hradle do doby, než se Němcům podaří obsadit jednotlivé posty svými lidmi. Za několik týdnů přijel a přivezl některé další věci z našeho bytu.


My jsme měli to štěstí, že bylo kam odjet. Do Krupé na Rakovnicku, kde maminka měla svoje příbuzenstvo a kde se nás ujali. Na krupském nádraží s námi vystoupily ještě tři rodiny. Také ze Sudet – ty však byly bezradné, protože neměly jít kam. Tehdejší starosta pan Karel Kaut je nakonec po některých rodinách přece jen na určitou dobu ubytoval. Sice jsme od Němců utekli ze Sudet, ale za pár měsíců německá armáda obsadila celé Čechy a Moravu a stali jsme se součástí Velkoněmecké říše. Já jsem v roce 1939 začal v Krupé chodit do školy. Když jsem dostal první vysvědčení, bylo na něm natištěno všechno napřed v němčině a pak teprve po našem. Jako první byl hodnocen německý jazyk, pak náboženství a pod nimi se krčil náš rodný jazyk a další předměty. Žil jsem svá klukovská léta jako všichni moji kamarádi v Krupé v klukovských hrách v parčíku. Nic jsme nevěděli, že se někde zabíjí, umírají lidé i naši vrstevníci, a asi bychom to stejně nepochopili. Mezi nás chodili i Sára a Fanouš Fánovi. Jednou zase přišli a na svetřících měli našité žluté hvězdy s nápisem Jude. Když jsme se ptali, co to je, řekli oba, že neví, a že tatínek a maminka to mají také. Nato jsem byl s maminkou nakupovat něco v Rakovníku a i tam jsme lidi s takovou hvězdou potkávali. Vůbec nic jsem nechápal. A pak jsme viděli celou rodinu Fánových, jak jdou obtěžkáni kufry a taškami na nádraží. Fanda jenom řekl, že jedou do Rakovníka a víc toho neví. Nikdo z nich se již do Krupé nevrátil.

Blížil se konec války. Krupou procházely transporty zajatců z Rudé armády, Srbů, ale i Američanů, Angličanů a Francouzů. To, jaký byl rozdíl s jejich zacházením, a na co jsme se dívaly i my děti, by byla samostatná kapitola. Tak, jak postupovaly spojenecké armády, museli Němci opouštět jimi obsazená území včetně civilistů. A tak byly rodiny, které se soustřeďovaly k nám do Čech, kde proti jiným územím byl klid. Také v Krupé se musela pro ně uvolnit škola, kde se ubytovali. A my školáci jsme se učili porůznu. Spolu s dalšími spolužáky jsme se učili v hospodě u Tomanů v Mutějovicích, protože i mutějovická škola se musela uvolnit pro „národní hosty“ – tak se totiž těmto návštěvníkům tenkrát říkalo.

Byl skoro konec války a nastal velký chaos. Krupá je na hlavní silnici mezi Prahou a Karlovými Vary. A tak my, její občané, jsme zažili přesun „hrdinné“ Vlasovovy armády, německých civilistů utíkajících z Prahy, ale také příslušníků Wehrmachtu. Ti všichni chtěli zmizet do náručí Američanů a netajili se tím, že z Rusů mají strach. A tak „karlovarka“, jak jsme silnici říkali, byla plná motorizovaných i pěších Němců – ti odhazovali všechno, co jim při útěku překáželo včetně zbraní od vojáků. Není žádným tajemstvím, že právě tyto zbraně umožnily vyzbrojení tehdy vznikajících revolučních gard z okolí. Bohužel v Krupé se stala i dost ošklivá příhoda. Jeden chlapec, který si přinesl domů pistoli, si mezi chlapci s ní zahrával, až jednoho zastřelil. A tak Rudík – tak se zastřelený chlapec jmenoval, spí svůj věčný spánek na krupském hřbitově.

Tak to bylo moje dětství, když jsem byl klukem. Dětství poznamenané válkou, ale i nádherným kamarádstvím všech, kteří měli stejný či podobný osud. Za sebe mohu říci jen to, že celá tato – svým způsobem epopej mého života – má hlavní podíl na tom, že jsem věděl, kam budu patřit a kam patřím i dnes.

Vladimír Fišer, Ostrov