neděle 12. února 2017

Hromadné vraždění a EU


Naďa Čižmárová, rozená Kratochvílová, z jihočeské Soběslavi se v pondělí večer 19. prosince stala ve svých 35 letech jednou z náhodných obětí masového vraha, který na berlínském vánočním trhu ve jménu tzv. Islámského státu ukradeným náklaďákem hromadně pobíjel „nevěřící“. 

Nábožensko ideologicky motivovanou masovou vraždu, kterou německá kancléřka Merkelová, jak vyhlásila do médií, ale vůbec nechápe, tuniský zabiják urážlivě oznámil k propagandistickému využití Spojenci bombardovaným a Irákem jen pomalu dobývaným tzv. Islámským státem. Stalo se tak na videu předtočeném blízko jedné z berlínských mešit. Ta mu pro jeho hromadné vraždění a zřejmě i snadný následný útěk přes hranice tří členských států Evropské unie pohotově poskytla účinné zázemí. Taková mešita ale v tzv. starých zemích Evropské unie není žádná výjimka. A ani předvánoční berlínská hromadná vražda nebyla v Evropské unii první, a patrně nebude ani poslední. Ani její pachatel se nevymyká uniformní řadě svých zfanatizovaných předchůdců. Ale v první řadě ani prostředí zřízené Evropskou unií, jež toto mnohaleté, centrálně řízené hromadné vraždění v Evropě snadno umožňuje a navíc k němu svou ideologicky a politicky protievropskou povahou a zaměřením přímo vybízí.
Konkrétní podobou dnešní masové islamistické vraždění a šíření organizovaného zločinu nesmírně usnadňujícího prostředí Evropské unie (s výjimkou Velké Británie a Irska) a i několika dalších evropských států je tzv. schengenský prostor bez kontroly vnitřních hranic evropských států. Berlínský vrah se v něm bez osobních dokladů v klidu bez potíží dostal vlakem přes německou-francouzskou a následně francouzsko-italskou hranici. Právě tak snadno se mohl dostat i do České republiky, podle její současné vlády hrdého členského státu EU a schengenského prostoru. V České republice by mu ale chybělo životně nezbytné zázemí ochotně pomáhajících souvěrců, a tak zvolil mnohem bezpečnější útěkovou trasu.

V České republice totiž zatím nezakořenila a nerozvinula se neomarxistická ideologie a praxe multikulturalismu, i když se to její pomatení zastánci snaží houževnatě dohnat. Je dost naivní domnívat se, že multikulturalismus znamená přívětivé soužití rozmanitých kultur na základě sdílených zásad snášenlivosti a respektu příslušníků každé kultury k jiným. Ideologie a praxe multikulturalismu místo toho přikazuje snášenlivost ke kulturám, jež principiálně odmítají platnost základních občanských a lidských práv pro všechny a rovnost všech lidských bytostí před zákonem, tedy jejich rovnoprávnost. Ideologie a praxe multikulturalismu neuznává přirozený proces vzájemného kulturního ovlivňování a vývoje, a proto i kulturní a kulturně civilizační změnu jako takovou. Původní marxistickou ideologii třídního boje ideologie multikulturalismu pozměnila v kulturně politický boj proti kultuře, jež je údajným viníkem všech nespravedlností a zločinů lidských dějin, tzv. kultuře bílého anglosaského protestanta, v první řadě kultuře Spojených států amerických. Ta z důvodů takto neomarxisticky zdůvodňované dějinné odplaty vlastně žádná práva mít nemá. Má tedy žít spolu se svými islám, atp. urážejícími zásadami demokracie, právního státu i občanských a lidských svobod v trvalém područí jakési multikulturalistické diktatury kulturního proletariátu.
Postupné zavádění multikulturalismu v původnějších členských státech Evropské unie způsobilo vznik a hlavně dlouhodobě sílící izolaci jinokulturních městských oblastí, zpravidla nepřátelsky naladěných a zaměřených proti většinovým společnostem příslušných zemí.
A tak v nemálo státech Evropské unie krok za krokem vznikla bikulturní, tedy dvoukulturní společnost. Nejenže právě tyto jinokulturní oblasti poskytují životně nezbytné zázemí radikálním islámem motivovaným, masově vraždícím teroristickým uskupením. Dějiny by nás snad již konečně mohly a měly poučit i o tom, že bikulturní společnost vždy nutně vede k rozpadu celku společnosti a výsledně ke konci jejího státu. A o domněle historicky nutný zánik států ostatně trvale usiluje jak marxismus, tak ideologie a důsledně antipolitická, a proto antievropská politika Evropské unie.
Za pozornost stojí reakce z vládních kruhů Velké Británie na předvánoční hromadnou berlínskou vraždu. Je to jednak obava z opakování takových zločinů na britské půdě a jednak dodatečná úleva z červnového správného a prozíravého rozhodnutí občanů z Evropské unie vystoupit. A jaká je reakce naší vlády? Zatím je to vyjádření ochoty k podpoře rodiny v Berlíně před Vánoci zavražděné Nadi Čižmárové. O Evropské unii jako trvale lákavém schengenském prostředí a životně nezbytném zázemí masového islamistického vraždění ani slovo.
Místo toho se z Bruselu ozval arogantní hlas předsedy Evropské komise Junckera, že Evropská unie nebude v žádném případě měnit migrační politiku. Je to nanejvýš povážlivé a závažné stanovisko. Česká republika k němu zatím mlčí. Její občasné odchylné názory, postupy a varování ostatně ze strany bruselské vrchnosti dosud sklízely, jak i výslovně potvrzuje ministr vnitra Chovanec, jen nadávky a zpupné ignorování.
V dané situaci by ale Česká republika měla právě nyní, nejlépe spolu s visegrádským uskupením, přejít do ofenzívy. Vláda a parlament by měly požadovat trvalé obnovení vnitřních hranic mezi státy Evropské unie, tedy zrušení schengenského prostoru. Vláda by měla neústupně trvat na své, Evropskou unií soustavně napadané přistěhovalecké politice. A pokud Evropská unie svá stanoviska nezmění, měla by vláda vyhlásit referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie. Památka v Berlíně zavražděné Nadi Čižmárové a ohrožená bezpečnost našich občanů a našeho státu ji k uvedeným naléhavým krokům zavazují.