„ Jedinou cestou z krize je návrat k opravdové morálce
a demokracii.“ (T. G. Masaryk)
„To, že skončila vláda jedné strany, bylo
vítězství. To, že jsme nedokázali nic lepšího,
je naše prohra.“
(Táňa Fischerová, 17. listopadu 2013)
Pokusím se o zhodnocení polistopadového čtvrtstoletí. Přitom
se soustředím na hlavní Masarykův odkaz, humanitní demokracii.
Její projekt a jeho uskutečňování v ČSR před druhou světovou
válkou dosáhly světového uznání. Dnes však už je taková
duchovní bída, že o tom ví málokdo. Je třeba odhalit příčiny
a vymezit směrodatné principy k nápravě. Uvedu jich deset.
(Navazuji na naši knihu „Živé hodnoty Masarykova Československa
pro 21. století. Polistopadové bilance a výhledy. (CCB,Brno 2012,
2014, 327 s.) Za šíření dotisku k 100. výročí vzniku ČSR
budeme vděčni. Dík vzácným podporám stojí kniha jen 100 Kč.)
Začnu jedinečným citátem jednoho z předních evropských
myslitelů 20. stol. Po druhé likvidaci Masarykova Československa
přijel do Prahy K. R. Popper a rozloučil se s ním
těmito slovy: „Masarykovo Československo bylo - podle mne nade
vši pochybnost – nejotevřenější ze všech společenství,
které kdy v Evropě spatřily světlo světa (1994).
Bohužel, svrchovaně potřebné kříšení této jedinečné
demokracie pro všechny, této universální lidskosti se až na
řídké pokusy nedaří už tři čtvrti století od r. 1938.
Poslední rok Masarykova Československa jsem zažil v severních
Čechách, kde otec, vyučený v Oslavanech a ve Vídni, stavěl
elektrárnu v Ervěnicích u Mostu a pak pracoval na nové přehradě
ve Střekově u Ústí nad Labem. Rád vzpomínám na tehdejší
školy, nesly jméno Masarykovo a obnovovaly Komenského „Dílny
lidskosti“. V 30. letech zažívaly severní Čechy návaly turistů
z Hitlerova Německa, nakupovali u nás hlavně potraviny. Když jsme
s otcem jednou míjeli sudetoněmeckou manifestaci v Ústí n.Labem,
zaslechli jsme zlověstná slova referenta, který přijel z Říše:
„Wir haben keine Butter, aber wir haben Kanonen.“
Po 50 letech, r.1990 jsem zastupoval Československo na konferenci
Rady Evropy v Heidelbergu a příjemně mě překvapilo, jak vstřícně
a živě reagovali zejména zástupci Beneluxu a Skandinávie na mou
zmínku o Masarykovi. Přáli nám brzkou obnovu humanitní
demokracie v zájmu celé Evropy.
Naši neodpovědní „odpovědní“ to za celé polistopadové
čtvrtstoletí nedokázali. Fanatičtí vyznavači trhu obnovu
demokracie v podstatě redukovali na restauraci divokého
kapitalismu. Vynořili se i mluvčí krajní pravice a revanšismu,
kteří Masarykovo Československo likvidovali. Navazují na
protikladnou mnichovanskou druhou republiku a uskutečňují vlastně
zájmy cizí, nepřátelské. Nenastane-li obrat, neudržíme ani
zbývající svébytnost a vzájemnost, skončíme v propadlišti
dějin. I když se občas něco podaří, celkově stále
nebezpečněji upadáme. Náprava nebude ani rychlá ani krátká.
Parlamentní volby r.2010 a presidentské volby r.2013 potvrdily, že
mnozí lidé jsou již tak dezorientovaní, zaslepení a pomatení,
že volí vlády protilidové a obdivují dokonce pobělohorskou
šlechtu. Závažnost naší politické krize si uvědomuje málokdo.
Téměř 70% lidí žije buď v bludném transu zmanipulovaných
voličů nebo v pasivní apatii (40% k volbám nepřišlo vůbec). „
Zlu se neustupuje“, hlásal Masaryk, který by nesnesl často
přímo absurdní nedostatky polistopadového čtvrtstoletí.
Pokusme se je kriticky zhodnotit, pokusme se o desatero všenápravné
humanitní demokracie.
1)
Politika se má starat o blaho obecné
Pravým posláním klasické i všelidské politiky je starost o
obecné blaho. Podle antické obce (polis) je politika i nazvána.
Současné přízemní politikaření bohužel toto blahodárné
poslání přečasto převrací v pravý opak, v osobní,
skupinové i vrchnostenské obohacování na úkor všech. Politika,
z které se morálka i vědecké poznání vytrácí, která je
bezohledná, která silnějším dovoluje téměř vše, která
podléhá mamonu a moci, není sebezáchovná, ale sebezáhubná,
ohrožuje celý svět. Na prahu 3. tisíciletí vlastní např. 2%
nejbohatších přes polovinu světového bohatství a polovině
lidstva patří pouhá 2%.
Prosazovat pravé, spravedlivé, obecně prospěšné pojetí
demokratické politiky je proto úkol prvořadý. Právě dnešní
nejistý, rozporuplný i rozvrácený svět potřebuje moudrou
strarost o spolehlivé společné hodnoty. Bláhový blábol „trh
vyřeší vše“, omezený partikularismus a egocentrismus, natož
permanentní konfrontační boj všech proti všem nevede k nápravě,
ale k pravému opaku, vyvolává více škod, než užitku.
O
vážné krizi naší „politiky svědčí právě přibývající
změny k horšímu. Např.: Průzkum k 17.listopadu r.2013
potvrdil nespokojenost s polistopadovým vývojem u 60% občanů ČR.
-
Ztrácíme elementární pořádek, jistoty sociální i existenční.
- Přišli jsme o hlavní odkaz 1. a 2. čsl. odboje, o naši
nejzávažnější novodobou strategickou hodnotu, o společný stát
dvou nejbližších evropských národů. Bývalá premiérka SR se
nedávno právem podivila, že nástupní státy nemají ani státní
ideu.
-
V zápětí jsme ztratili 70% našeho národního hospodářství
pracně utvářeného dvě století. Stali jsme se daňovým
polorájem pro cizince a náš bývalý údajně „nejlepší
ministr“ se překonal rekordně: DPH u základních potravin činí
v Anglii 5%, v Německu 7% a u nás 15% - nejvíc v celé
Evropě! Naše mzdy jsou však vůči sousednímu Německu ¼ -1/3.
- Bída duchovní, vydatně pěstovaná odcizenou mediokracií, je sebezáhubná. Dva evropské průzkumy např. potvrdily, že naši dospívající jsou nejodcizenější generací celé Evropy. Zatímco mladí Francouzi, Norové, Dánové jsou na svou vlast hrdí a rozvíjejí národní svébytnost i mezinárodní vzájemnost, u nás probíhá kosmopolitní i kolonizační odnárodňování. Bývalý premiér Nečas už zřejmě odcizený je. Na mezinárodní akci v Mnichově (21.2.2013) hledal identitu Čechů v Bavorsku! Tak lokajský, protinárodní i protistátní projev nemá obdobu. Zřejmě mu jeho ministr zahraničí poradil, že Češi jsou jen česky mluvící Němci!
- Na harmonické rozvíjení každé osobnosti, celé společnosti v souladu s přírodou jsme se dosud nezmohli. Polistopadoví barbaři převraceli i to, co stálo rovně. V zemi Komenského škrtli i všelidský ideál harmonie. Chybí-li už tak elementární pořádek, že nastává výprodej většiny naší rodné půdy, že si církev osvojuje i to, co jí nikdy nepatřilo, že se masově osvobozují tuneláři, korupčníci a další podvodníci, vyvstává zdůvodněná otázka, zda už některé současné „ abnormalizace“ netrumfují předchozí „normalizace“?
2)
Bez vyspělých demokratů demokracie nefunguje.
Překonat formálnost naší demokracie lze jen účinnou výchovou
vyspělých demokratů a rozvíjením opravdové demokratické
občanské společnosti. Samo, bez zkušených aktivních občanů,
se nespraví nic. Právě tento rozhodující faktor reálné vlády
lidu, lidem a pro lid však až na řídké výjimky postrádáme.
Československo mělo např. po duchamorné normalizaci r. 1989,
ve srovnání s Polskem a Maďarskem, nejlepší objektivní,
ale nejslabší subjektivní předpoklady pro nezbytné reformy.
Náležitě odpovědný, moudrý a tvůrčí politický subjekt chybí
ČR dosud.
Zažíváme takový nedostatek opravdových demokratů, že účinná
demokratická kontrola vzrůstajících nepořádků, natož
podněcování prozíravé komplexnější koncepční nápravy téměř
neexistuje. Přibývá spíše lidí dezorientovaných, otrávených
i fanatiků, kteří vzhlížejí k nějaké falešné
autoritativní modle.
Třetina až polovina občanů ani nevolí. Členskou základnu všech
politických stran tvoří pouhá 2% dospělé populace. Většina
politických stran jsou spíše sekty, či privátní komerční
spolky. Naši političtí zastupitelé si navíc prosadili tak dobré
platy, že korupce postihuje i je.
K zamyšlení stojí i glosa J. Krause: Není naše politická
elita tak ubohá i proto, že je už nakažená většina populace?
3)
Probíhající krize je tak komplexní, že jde zřejmě o
naše nejvážnější novodobé ohrožení po 2. světové válce.
Nejde jen o úpadek a odcizení naší ekonomiky, zažíváme i
mimořádnou krizi politickou, mediální, morální, právní,
vzdělávací, osvětovou, kulturní, státní i národní.
Nejnebezpečnější je bída duchovní, málokdo si rizika plně
uvědomuje. Nedojde-li k nápravě včas, může být ohrožena
i naše svébytná existence.
Dramatický boj mezi demokratizací a dedemokratizací probíhá
navíc globálně, dedemokratizace dosud nebezpečně převládá.
Pokusme se odhalit hlavní historické i soudobé příčiny.
Masaryk prozíravě a realisticky předvídal, že
stabilizace naší obnovené státnosti a demokratičnosti
předpokládá aspoň 50 let. Místo toho postrádáme kontinuitu
dobrého ¾ století. Po Mnichovu následovalo osm historických
zlomů a předělů (1938; 1939;1945;1948;1968,1968,1989,1992) na
každou dekádu více než jeden. Pozitivní a příkladné úseky
trvaly přitom jen necelých 10 let ze 75 (45-48, 68, 89-92, 98-02).
Už ¾ století se tak potácíme mezi státními převraty,
okupacemi, protektoráty a dalšími extrémy. Upadlý socialismus
přeskočil do divokého kapitalismu, abnormální normalizaci
vystřídala dokonce druhá absurdní likvidace Masarykova
Československa, plánování nahradila trhománie. Absence odborné
a prozíravé demokratické diskuse i nezbytné kooperace blokuje
téměř vše. Primitivní, černobílé myšlení, ustavičné
konfrontace i pravolevý sektářský radikalismus jsou hlavním
zdrojem politické impotence, nestability i ohrožení zbytků naší
suverenity.
Nelze pominout ani úbytek naší zkušenější
populace, která ještě start humanitní demokracie
zažila. Po Mnichovu postihla náš národ mimořádná
dekapitace, 1/10 vyspělejší a odvážnější populace padla, byla
exkomunikována nebo utekla. Předně šlo o četné válečné oběti
a hrdiny (360 tis. vyvraždili nacisté), po r. 1968 přibylo ½ mil.
deklasovaných oponentů 2. okupace. Neméně bolestné jsou 3
emigrační vlny a ztráty spojené s roky 1948, 1968 i 1989.
Každá zahrnuje asi 200 000 lidí, včetně vůdčích osobností
(F. Peroutka, J. Masaryk...) a tvůrčí inteligence. Celkem tento
intelektuální, morální i genetický deficit čítá více než
milion našich občanů. Jejich mobilizační demokratický
potenciál citelně chybí. Tím více se angažují zpátečníci i
kolaboranti s revanšisty.
Ze současných příčin připomenu explozi informací i
dezinformací. Orientace v soudobém globálním
světě je mimořádně obtížná. Rozlišovat spolehlivá zrna ze
záplavy plev dokáže již málokdo.
Iluze, že internet a informační technologie vyřeší vše za nás,
je nejnebezpečnější. Soudobá exploze informací a dezinformací
lidské učení neusnadňuje, ale podstatně ztěžuje. Podle A.
Tofflera hrozí dokonce pandemie funkční negramotnosti.
Projevuje se neschopností řešit složitější problémy. Oběti
jsou již i mezi absolventy prestižních univerzit. Postižených
výrazně přibývá i u nás. Velmi rozšířeným typem jsou
univerzální diletanti, kteří vědí o všem něco, ale nic
neznají pořádně. Jsou tak povrchní, že nevyřeší nic
podstatného, dokáží jen žvanit.. Pravým opakem jsou
profesionální idioti. Ti jsou zase tak úzce specializovaní,
že znají téměř vše, téměř o ničem.. U nás nejrozšířenějším
typem funkčních negramotů jsou zřejmě univerzální
konformisté. Jsou tak flexibilní, bezzásadoví, zkorumpovaní
a amorální, že „zdůvodní“ kdykoliv cokoliv, jen když vědí“
za kolik“. Jsou to novodobí prodejní sofisté, oddaní poddaní i
servilní lokajové. Za příslušný obnos bez skrupulí prodají
půdu pod našima nohama, střechy nad našimi hlavami i sama sebe
komukoliv, třeba úhlavním nepřátelům. Jsou postmorální,
amorální, zcela neodpovědní. Ve slušné společnosti jsou
absolutně k ničemu.
Dnešní život navíc komplikuje nebývalá mediokracie. Éra
sofistikovaných mediálních manipulací hravě překonává
účinnost bývalé primitivní propagandy. Výsledky posledních
voleb dopadly sice ještě dobře, ale zároveň dokazují, že
většina občanů již spolehlivou demokratickou orientaci postrádá.
To, o čem Goebels snil totálně ovládnout naše média se současné
megamoci téměř podařilo. Ovládání našich hlavních médií
většinovým cizím kapitálem nutno proto podle vzoru Francie,
Kanady i USA co nejdříve legislativně zrušit! Chybí i účinná
demokratická kontrola veřejné televize.
4)
Bez masarykovské revoluce hlav a srdcí se nevzpamatujeme.
Situace není beznadějná. Intelektuální, mravní i výkonný
potenciál národa lze kultivovat. Samo se však nespraví nic.
Přičiněním odcizené mediokracie, prospěchářů i zlovolných
rozvratníků se ale situace zhoršuje. Hned po listopadu prodali
např. ziskuchtiví redaktoři svazáckou Mladou frontu bavorské
bance ovládané „Sudeťáky“. Brzy na to jsme ztratili Lidové
noviny a další média. Neoliberálním iluzím naivně podlehla i
soc. dem, která si osvědčené osvětové „Právo lidu“ zrušila
sama. Až po 20 letech, k volbám 2013 zakoupil „Lidové noviny“
a „Mladou frontu dnes“ A.Babiš, zakladatel a předseda
ambiciózní strany ANO.
Náležitá demokratická osvěta, natož soustavná demokratická
výchova všech občanů proto neexistuje. Chybí nejvíce; bez
ní se většího počtu demokratů nedočkáme. Svoboda slova je u
nás jen pro vybraná slova. Tato mezi ně rozhodně nepatří. Není
divu, že na nebetyčný omyl Karla Schwarzenberga, že je
masarykovec, rozeslaný r.2013 všem voličům, téměř nikdo
nereagoval. Nedávný ochránce veřejných práv O. Motejl
náš marasmus nazval barbarizací, známý představitel
kultury Z. Mahler varuje před debilizací a předseda
ÚS P. Rychetský nedávno právem označil strůjce zvrhlé
amnestie za diletanty. Do čela se u nás opravdu dostali i
funkční negramoti a bezohlední prospěcháři. Tvrdý fakt, že
tolik našich lidí volí aristokraty i vlády protilidové, varuje.
Je nejvyšší čas prosazovat moudrost, pravdu, odbornost,
poctivost, dobro, spravedlnost, tvořivost, angažovanost a další
užitečné cíle. Má-li humanitní demokracie pomáhat všem, musí
být lidská, svrchovaně odborná, univerzální, nesmí být
prázdná.
V zemi Komenského je nejsmutnější krize školství.
Máme ještě dobré učitele i školy, celkově však naše
vzdělanost propadla na poslední místa zemí EU a OECD.
Naprosto zbytečně. Již r. 1990 jsme měli odborný projekt na
racionalizaci, demokratizaci a humanizaci školství, odpovídající
zkušenostem vyspělých zemí i našim nejlepším tradicím. Déle
než 3 roky jej celá tvůrčí čsl. pedagogická obec vysvětlovala
a prosazovala. Slovenský ministr jej plně podpořil, český
ministr však nepostřehl, že mezi zahraničními poradci mohou být
i škůdci. Podlehl neokonzervativní inspiraci z dob Bachova
absolutismu i bludům neoliberálním. Ignoroval, že ve vyspělých
zemích dnes maturuje až 80% populace. ČR se výlučným
osmitřídním gymnáziem vrátila o více než století zpět
k privilegovanému elitářství.
Lidské učení, vzdělání a výchova nemohou existovat bez
jasně vymezených cílů. Ani to se u nás nerespektuje.
Základní školy nemají náležitě vymezené ani základní učivo.
Rámcové vzdělávací programy jsou spíše prázdné rámečky, do
kterých si školy vybírají učivo víceméně samostatně.
Střední školy živořily bez státních maturit 15 let, dodnes se
řádně neobnovily. Též státní závěrečné zkoušky si již
většina z 8 000 oborů jednotlivých fakult vymezuje víceméně
po svém. Máme asi 20% vysokoškoláků oproti průměru zemí OECD
(27%). Nejhorší je, že se vysokoškolské studium mění v byznys.
Z celkových 96 VŠ je 66 soukromých! Byznys ovládl i vydávání
dotovaných učebnic pro základní a střední školy. Je jich už
téměř tisícovka, nevyznají se v nich ani učitelé. SPN
založené osvícenci i Pedagogický ústav J. A. Komenského ČSAV
polistopadoví negramoti zrušili.
Nezbytný praktický výcvik většiny učebních oborů je tak
nedostatečný, že musíme „ dovážet“ i základní profese.
Chybějí tzv. pedagogické standardy, minimální výchovně
vzdělávací cíle a výsledky, vymezující co má absolvent
minimálně teoreticky znát, prakticky umět a jaký má být. Ani
na Komenského radu „Kdo prospívá ve vědění a ztrácí
v mravech více ztrácí než získává“, se nedbá..
Hodnotová výchova je na tom nejhůře. Před rokem 1938 se
pěstovala výchova činná. Mladí demokraté se trénovali dobrými
skutky v žákovských samosprávách i v obcích. Dnes se
ponejvíce jen planě povídá. Nejvíce nám chybějí moudré,
odpovědné, tvůrčí osobnosti. Pravda a dobro přečasto nevítězí.
Hrdě se mezinárodně prezentovat odkazem J. Husa, J. A. Komenského
a T. G. Masaryka naše mládež většinou neumí.
5)
Řádně nefunguje ani státní správa a demokratická
samospráva.
Jsme např. jediným státem EU, který nemá adekvátní zákon o
státní službě. Mafiáni i svévolné vlády zdržují jeho
přijetí od r. 2000. Státní úředníci se tak udržují ve stálé
nejistotě. Funkce demokratického státu se tím oslabují, korupčně
zneužívají i privatizují. Z důchodů a dříve bezplatného
zdravotnictví i školství se stal nejvýnosnější byznys.
V exponovaném středu Evropy je to i hazard s naší
bezpečností a existencí.
O racionalizaci a výkonnost naší správy se řádně nestaráme.
Předlistopadové byrokratizace neubylo, ale přibylo, počet
úředníků se zdvojnásobil, jejich výkonnost i odbornost
podstatně klesla. Např. počátkem letošního roku překročila
nezaměstnanost v ČR rekordních 10%. Místo aby se tento
existenční problém řešil reálně, tak se zavedl jen nový
ukazatel 8% virtuálně.
Ve veřejných službách, státní správě a územní samosprávě
(včetně bezpečnosti, vojska, justice, školství a kultury )
pracuje dnes téměř ¾ mil. lidí. Výdaje na samotnou státní
správu vzrostly po roce 1990 více než 5x. Základní funkce
demokratického státu se však spíše neodpovědně zanedbávají,
zpochybňují i potlačují, než podporují. Např. spolehlivé
strategické priority pro nejisté 21. století nemáme dosud ani
vymezené, natož realizované.
Podstatná racionalizace naší správy k obnově a udržování
nezbytného demokratického řádu je akutní. Zavedení
anachronických 14 malých ( v podstatě poúnorových) krajů
roku 2000 není dostatečně státnické ani evropské. Je jen
nákladnější. Již roku 2004 muselo vzniknout dalších 8 umělých
slepenců (NUTS 2) k čerpání podpor EU.
Posiluje to nestabilitu ČR i naše nerovnoprávné mezinárodní
postavení. Německo, 8x větší, má jen 16 spolkových zemí;
samotné Bavorsko je větší, než celá ČR. Polsko, téměř 4x
větší, se člení na 16 vojvodství. Strategické výhledy
správy ČR směřují proto ke správě demokratičtější,
odbornější, výkonnější i úspornější, k menším
komunálním okresům a 2-5 větším regionům.
Další 3 příčiny našeho polistopadového úpadku jsou
ideologické. Jde o zkázonosný neoliberalismus, neokonzervatismus i
neoabsolutismus.
6)
Neoliberalismus.
V čele státu jsme zažili takové fanatiky neoliberalismu, že
nás svět vidí jako jeho skanzen. Stále si náležitě
neuvědomujeme, že je to ideologie naprosto nesmyslná,
nedemokratická, neodpovědná, nespravedlivá i zhoubná. Deregulací
zbavuje lidstvo nezbytného řádu i elementárního pořádku.
Slibuje bezmeznou svobodu všem, ale dopřává ji jen nejmocnějším
bankám, supermonopolům a militaristům. Je to ideologie
nejsilnějších, kterým dovoluje téměř vše. Jde vlastně o
pravý opak původního liberalismu a dobrého hospodářství se
všemi hodnotami. Jde o novodobý kult maximalizace zisku, mamonu a
megamoci. Nejúčinnějším lékem je Masarykova zásada: „Tolik
svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno.“
7)
Neokonzervatismus.
Též soudobý neokonzervatismus je mnohem reakčnější, než
původní konzervatismus uznávající i hodnoty klasické a
všelidské. Novodobý pokrok osvícenství, emancipace,
rovnoprávností, spravedlnosti, svobody a demokracie v podstatě
odmítá. Nejradikálněji podporuje světovládné snahy soudobé
megamoci a hierarchickou nadvládu novodobé vrchnosti plutokracie,
feudální aristokracie i teokracie. Oživuje tradice imperiálních
říší a středověkých monarchií.
K nejotřesnějším důsledkům neokonservatismu u nás patří tzv.
církevní restituce, falšování historie, které nemá v Evropě
obdoby. Jde vlastně o největší podvodný tunel či dar Vatikánu,
v hodnotě až 200 miliard Kč. V zájmu novodobé vrchnosti se
obnovuje teokracie, pravý opak demokracie. Upevňuje se mocenské
postavení církve a rekatolizace země, v níž se ke konfesím
hlásí jen 10% obyvatel.
Podle expertů měla a má naprostá většina „církevního
majetku“ od počátků novověku ( u nás od Josefa II.)
veřejnoprávní charakter, církev jej jen užívala. Bylo proto
možné obnovit jen některé užívání, nikoliv vlastnictví.
Takto hrozí, že největší část naší rodné půdy opět
ovládne cizí panstvo.
.
8)
Hrozí despocie neoabsolutismu?
Podobně jako po porážce Francouzské revoluce zvítězil v 19.
stol. Metternichův a Bachův absolutismus, sílí po porážce Ruské
revoluce neoabsolutismus. Krajní neoliberalismus i
neokonzervatismus vlastně nadvládu nejmocnějších prosazuje.
Smysluplné ideály humanitní, sociální stát a politický,
ekonomický i kulturní pluralismus mizí. Přibývá absolutizace
mamonu a moci, mediokracie, demokratury, oligarchie, plutokracie,
teokracie, militarismu, pravicového extremismu i neonacismu a
skrytých diktatur.
Nebývalá globální megamoc se zbytečně nepředvádí,
naopak se perfektně skrývá. K ovládání světa jí dnes
stačí v podstatě 3 prostředky:
-
přesně řízené peníze
-
přesně řízená slova a
-
přesně řízené střely.
Čím větší je duchovní bída a nepořádek, tím snazší je
vláda pevné ruky, režim autoritativní i despocie. Tam, kde se
lidé neangažují a nebrání, kde propadají pocitu, že se nedá
nic dělat, roste i riziko nové maskované totality.
Účinná náprava je největším problémem. Dedemokratizaci nelze
proto zejména u nás podceňovat. Místo k humanitní
demokracii směřujeme spíše k debilitě i k despocii.
Doufejme, že nový prezident nápravné naděje podpoří. Úroveň
naší současné politiky je převážně žalostná. Dobrých
politiků je jako šafránu. Všemocní se dopouštějí tolika
svévolí, že jen na solární energii doplatíme otřesný bilion
Kč. Kolik nás bude stát amnestie tisíců zločinců, se uvidí.
Ocitáme se, zřejmě s celým světem, na osudové
křižovatce. Rýsují se nebývalé možnosti harmonického
rozvíjení celého lidského světa i netušená existenční
rizika.. Množina „pankáčů“, omezenců a sobců demokracii,
natož obecné blaho a naši národní suverenitu, nezachrání.
Potřebujeme zmobilizovat angažovaný masarykovský vytrvalý
demokratický aktiv, který by dokázal zbývající „silky
a silečky“ naší demokracie spojovat, nikoliv sebezáhubně
štěpit i anulovat. V čele by mohl být např. náš dosud
jediný předseda VS OSN Jan Kavan. Nikdy v minulosti
nebyla spolupráce všech opravdových demokratů tak akutní jako
dnes. Přesto se stále podceňuje.
K nejnaléhavějším problémům polistopadové
demokracie náleží absence spolupráce demokratické levice
( ani tento termín se v širším slova smyslu neužívá).
Historické spory levice bohužel trvají i v situaci vyžadující
kooperaci. Aspoň některá fakta.
Revoluční rok 1848 zrodil výzvu „Proletáři všech zemí,
spojte se“, následovaly internacionály a ruské i další
revoluce. Po jejich porážce se však situace rázem kvalitativně
změnila. Nejjednotnější jsou dnes miliardáři. Revoluce střídají
skrývané i zjevné kontrarevoluce. Ohrožena není jen levice, ale
celá demokracie. Výzvou naší doby je nové heslo: „Demokraté
všech zemí, spojte se“. Funkční spolupráce demokratické
levice nebyla nikdy tak akutní i obtížná. Bez ní se humanitní
demokracie neoživí.
Tím více zaráží neschopnost se náležitě domluvit. Stará
zásada panstva „Rozděl a panuj“ funguje lépe. Mnozí u nás
podlehli i ultrapravicové stupidní propagandě, kterou Václav
Bělohradský výstižně označil jako „postkomunistický
antikomunismus“, který většinou jen kryje extrémy
ultrapravicové, humanitní demokracii rozhodně nepodporuje. Místo,
aby se v nové krizové situaci spolupráce vznikající
demokratické levice všemožně podporovala, tak ji např. tzv.
Bohumínské usnesení ČSSD vlastně zakazuje. Kritizuje-li
poúnorovou nedemokracii, je to plně oprávněné. Za demokraty
nelze pokládat ani hrstku dřívějších dogmatiků, kteří
pojímali socialismus jako diktaturu. Pokud se však zmíněné
usnesení po půlce století, v naprosto odlišné situaci
pojímá jako norma zakazující spolupráci s těmi, kdo se
spolu s radikálnější evropskou levicí poučili, programově
se hlásí k demokracii a jsou navíc po loňských komunálních
volbách hlavním koaličním partnerem sociálních demokratů
v naprosté většině krajů, je to hrubá politická chyba.
Za nejhorší polistopadovou vládu „vděčíme“ vlastně
Bohumínskému usnesení. Parlamentní volby r. 2010 vyhrála totiž
sociální demokracie, ale vinou zmíněného usnesení zůstala
izolovaná, vlády se ujala pravice, která se dohodla bleskově. Je
to nebývale krutá daň za dezorientaci ve zcela odlišném 21.
století postiženém nebývalou megamocí. Modely 20. století
prostě v 21. století neplatí.
Nezbytné
oživení širší demokratické levice samozřejmě neznamená
sjednocování stran . Hlavní je umění dohodnout alespoň
minimální směrodatný demokratický společný program.
9) Účinnější
světová demokratická kontrola vládnoucí megamoci stále chybí.ČR
postrádá i sebezáchovnou zahraniční politiku.
V nejistém 21. století potřebujeme hlavně nejbližší
zahraniční oporu nadstandardní Demokratickou unií střední
Evropy a fungující světovou demokracií. Obě tyto strategické
hodnoty prozíravě zdůraznil Masaryk již koncem 1. světové
války, dva dny před 28. říjnem na konferenci ve Filadelfii
s podporou prezidenta Wilsona.
Exponovaná pozice
střední Evropy mezi Evropou západní (340 mil. obyvatel) a
východní (170 mil. obyvatel), místo vzniku obou světových
válek, má dnes 240 mil. obyvatel. Tvoří ji země mezi
Německem a Ruskem od Skandinávie až po moře Černé a
Středozemní. Projekt obdivuhodně realizoval Edvard Beneš Malou
dohodou (Československo, Rumunsko, Jugoslávie ) a Československo -
Polskou konfederací dohodnutou za 2. světové války v Londýně.
Dnes leží vše v troskách. Po studené válce naopak
převládla strategie „Geopolitický pluralismus v postsovětském
prostoru“ (Z. Brzezinski). Balkanizace středovýchodní Evropy je
již rekordní. Počet států, státečků i pseudostátů se tu
zdvojnásobil. Jugoslávie byla rozbita na 7 lén. Nejmenší Kosovo
je největší vojenskou základnou USA v Evropě k dobývání
zbývající Euroasie. Stačí se podívat na oblohu. Otřesné je,
že se toto zkázonosné tříštění střední Evropy dělo i
s podporou našich neodpovědných „odpovědných“.
Absence účinnější kontrolní role světové demokracie je
dnes globálně nejrizikovější. Největší rozvoj zažila
světová demokracie zřejmě po 2. světové válce založením OSN
s Radou bezpečnosti; na tom se ještě podíleli Edvard Beneš
a Jan Masaryk. Od konce 20 stol. absolutizace megamoci roste tak, že
se v příslušných světových orgánech nedá prosadit ani
tzv. Tobinovu daň z finančních transakcí. Hlavní
strategickou nadějí je geopolitický pluralismus vzrůstající
rolí nového soustátí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína,
.Jižní Afrika). Vojenská převaha stávající megamoci však
dosud trvá.
Kéž se
nám podaří obnovit nadstandardní Česko-Slovensko-Polskou
konfederaci podle vzoru skandinávské Severní rady dříve, než
bude pozdě.
10) Směrodatné
masarykovské hodnoty pro nejisté 21. století
uvádí
naše publikace „Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21.
století.“ (2012, 2014).
Bez
spolehlivých společných hodnot ke kultivaci i záchraně našeho
života a světa se nápravy nedočkáme. Masarykův všelidský
odkaz chybí většině naší populace nejvíce. Cenzura tichem jej
účinně zamlčuje. Jeho rozvojovou i sebezáchovnou strategií pro
21. století jsou hlavně 4 hodnotové orientace: kritický
realismus, humanitní demokratismus, mezinárodní demokratická unie
a kolektivní bezpečnost.
Kritický
realismus vychází
z toho, co je a směřuje k tomu, co býti má. Tím je
klasický všelidský ideál harmonického rozvoje každé osobnosti
i celé společnosti v souladu s přírodou. V podstatě
jde o odbornost a směrodatné hodnoty pravdy, spravedlnosti, dobra i
krásy, které dnes vydatně zpochybňují, falšují i potlačují
jednostranné krizotvorné ideologie neoliberalismu,
neokonservatismu, subjektivismu, relativismu i nihilismu.
Humanitní
demokratismus.
Masarykova vize humanitní demokracie dodává demokracii její
hlavní kultivační, humanitní a sociální smysl. Usiluje o vyšší
kvalitu lidského života a světa. Současná formální demokracie
toto poslání nenaplňuje, ale vyprazdňuje. Soustavnější
demokratickou osvětu a výchovu drtí mediální manipulace a
dekultivace. „Soudobé dějiny se stávají stále více soutěží
mezi výchovou a katastrofou.“ ( H. G. Wels )
Řádně
se neuskutečňuje ani hlavní poslání politiky – starost o blaho
obecné.
Rovnoprávná
mezinárodní demokratická unie
propojuje národní svébytnost s mezinárodní vzájemností.
Monopol finančního a vojensko-průmyslového komplexu v nadnárodní
sféře, před kterým varoval president D. Eisenhower po 2. světové
válce, přináší již neúnosná rizika.
Kolektivní
bezpečnost má v čase
permanentních eskalací a válečných konfrontací význam
existenční.
Závěrem:
Po
záblesku polistopadových nadějí převládla bohužel řada
strategických omylů i katastrof. Druhým dělením Masarykova
Československa, odcizením rozhodujících hodnot národního
hospodářství i zanedbáním Komenského „dílen lidskosti“ to
začalo a kolosální hříšnou restitucí, amnestií zločinců i
hledáním naší identity v Bavorsku to pokračovalo. Progres
vystřídal regres. Nynější komplexní krize je opravdu naším
nejvážnějším novodobým ohrožením po druhé světové válce.
Stále
si náležitě neuvědomujeme, že demokracie 21.století je v tvrdém
střetu s nebývalou megamocí globální oligarchie. Zbývající
demokratický potenciál nutno účinně mobilizovat.
Zejména
u nás je k tomu nejvyšší čas. „Hubme nevědomost, aby
nevědomost nezhubila nás.“(J.A.Komenský)
„Národ,
který si neváží své historie, si ji musí čas od času
zopakovat.“ ( T. G. Masaryk)
„Jsme
pouze kousek fronty světové demokracie. S ní vítězíme i
padáme!. (P. Drtina)
„Neoliberální
koncepty, které nadřadily ekonomiku, zisk a finanční machinace
nad demokracii, vzaly našemu vývoji naději, že vládu jedné
strany vystřídá lepší režim. Pokud se nám nepodaří tento
trend zastavit a změnit, nic dobrého nás nečeká.“ (Táňa
Fischerová, předsedkyně Českého helsinského výboru.)
Kéž
se k nápravě do blízkého 100. výročí Masarykova Československa
alespoň rázně vykročí!
Bohumír
Blížkovský
Literatura
Blížkovský,
B. a kol.: Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21.století.
Polistopadové bilance a výhledy. CCB, Brno 2012, dotisk 2014, 327
s. (Ještě je k dispozici, výtisk 100 Kč.)
Blížkovský,
B.: Celistvé a otevřené pojetí lidského učení, vzdělávání
a výchovy. Sylabus základů pedagogiky. Brno, Pedagogická fakulta
Masarykovy university, 2013. 20s.
