Stav
česko-německého diskursu přirozeně byl a je již od svých
počátků, tedy přinejmenším od vzniku české státnosti v 9.
století, výrazem aktuálního stavu česko-německých vztahů.
Jejich zásadní charakteristiky se vždy utvářejí jako vztah
malého a velkého sousedního státu, kdy se nadto jeho česká
strana vyznačuje klíčovým geopolitickým umístěním v pásmu
menších národů a států mezi Německem a Ruskem, jež Masaryk
označoval jako ústřední pásmo střední Evropy. Jeho centrální
význam pak Masaryk výstižně definoval jako vis motrix, to znamená
hybnou sílu, východní otázky. Tedy problémového celku, jenž
vytváří ohnisko kulturně-mocensko-politických vztahů a
souvislostí mezi Západem a Východem, resp. mezi Evropou, Asií a
Afrikou. Centrální evropský význam uvedeného strategicky
klíčového geopolitického pásma dobře vystihl Bismarck svou
úsečnou formulací: Kdo ovládá Čechy, ovládá Evropu.
Dějinným
předpokladem současného stavu česko-německého diskursu se stalo
americké a vůbec západní vítězství demokracií nad diktaturami
Sovětským svazem zřízených a ovládaných totalitních
komunistických režimů ve středovýchodní Evropě v r. 1989.
Namísto nich vznikly demokratické státní útvary včetně
Československa, jež se jako jediné z nich navrátilo k
demokratické formě vlády, jež pro ně byla charakteristická v
moderních obdobích jeho svobody. Epochální vítězství západních
demokracií ve studené válce rovněž způsobilo sjednocení do té
doby odděleného západního demokratického a východního,
totalitně komunistického Německa do jediného německého státního
útvaru, jež proběhlo v r. 1990.
Česko-německé
vztahy a je vyjadřující česko-německý diskurs se od té doby
začaly poprvé v dějinách odvíjet v plnohodnotně demokratických,
tedy svobodných podmínkách jeho obou stran. Pro českou stranu
diskursu bylo přitom nápadné a příznačné, že k němu v zásadě
přistupovala bez zátěže historicko-politických zábran,
vyrůstajících ze záští, způsobených hlavně někdejším
zločinným jednáním nacistického Německa vůči demokratické
Československé republice jako státu a jejím občanům. Takový
postoj, samozřejmě předpokládající obdobný přístup nyní již
konečně demokratického sjednoceného Německa, v dobré víře,
ale na druhé straně z očividné neznalosti německého prostředí
značně naivně přeceňoval skutečný stav německé politické
kultury.
Po formální
mezinárodně-právní stránce bylo vše v naprostém pořádku.
Byla totiž uzavřena nová československo-německá smlouva o
spolupráci. Po rozdělení Československa k 1. 1. r. 1993 a
souběžném vzniku České republiky nicméně časem došlo k
mezivládnímu dojednání a stvrzení dalšího česko-německého
dokumentu, jímž se stala Česko-německá deklarace z ledna 1997.
Příčinou takového v mezinárodních vztazích značně
neobvyklého kroku byl přetrvávající neklid v česko-německých
vztazích, způsobovaný německým neformálním a souběžně
hlavně bavorským formálním souvislým tlakem na Československou
a posléze Českou republiku, aby revidovala, resp. odvolala své
poválečné zákonné normy, legalizující provedení postupimského
spojeneckého rozhodnutí o přesunu československé německé
menšiny do Německa.
Tento fakticky
souvisle přítomný německý nátlak představuje pro porozumění
jak tehdejšímu, tak i nynějšímu stavu česko-německého
diskursu zcela rozhodující, ústřední politický prvek. Reálně
se totiž opírá o převažující názorovou orientaci německého
veřejného mínění, podle níž byl poválečný, vítěznými
spojenci dohodnutý transfer německé menšiny z obnovené
Československé republiky aktem bezpráví, a proto by bylo správné
jej zpětně napravit. Takové stanovisko a vytrvalé úsilí
transformovat je jak do česko-německého diskursu, tak do německého
politického jednání prokazuje o Německu dvě velice podstatné
skutečnosti. Je to jednak konkrétní německé úsilí o
zneplatnění mezinárodně právního řádu, zřízeného v
důsledku porážky nacistického Německa Spojenci v Německem
způsobené druhé světové válce. A tato skutečnost za druhé
znamená, že německé vyrovnání s antidemokratickou, agresivně
nacionalistickou a nacistickou minulostí, vycházející z jasného
vědomí kolektivní odpovědnosti, není postačující.
Existence obou
na sebe navazujících německých skutečností se na české straně
česko-německých vztahů, resp. česko-německého diskursu z
neznalosti nepředpokládala, a proto jimi byla česká strana
vyloženě zaskočena. Z německé strany se po návratu
Československa k demokratickým poměrům rovněž začalo velmi
záhy projevovat a dost účinně realizovat soustředěné úsilí o
vytvoření, klíčovou podporu a manipulaci jakési
politicko-mediální sítě, jež by přímo na území České
republiky zastávala a prosazovala uvedený německý požadavek.
Toto úsilí je na české politické scéně i nyní výrazně
patrné zejména v případě KDU-ČSL. Nadto se stav česko-německého
diskursu po podepsání Česko-německé deklarace v zásadě
nezklidnil. Ba přímo naopak se vyostřil a nakonec vyvrcholil
počátkem r. 2002, tedy pět let po podepsání Česko-německé
deklarace, kdy se do něj svými ultimativně formulovanými
stanovisky mnohem vehementněji a extrémněji než jindy zapojily
vrcholné politické reprezentace nejen Bavorska, ale právě tak
Rakouska a Maďarska. Z německé strany se přitom začalo souběžně
ozývat a na straně české, Německem podporované
mediálně-politické sítě zastánců německých názorů nápadně
opakovat kategorické tvrzení, podle nějž Česko-německá
deklarace byla již po pěti letech své existence zastaralá, a bylo
proto třeba ji nahradit, tedy postoupit dál za její stanovisko,
potvrzující rozdílnost názorů každé z obou stran na spojenecky
dohodnutý poválečný transfer německé menšiny z Československa
do Německa. Tento údajný pokrok měl zřejmě znamenat převzetí
německého stanoviska k mezinárodně-právně dohodnutému
transferu německé menšiny Českou republikou.
A v takto
politicky značně vyhroceném stavu česko-německého diskursu se
počátkem března r. 2002 v Berlíně na německém ministerstvu
zahraničí uskutečnila pravidelná konference Česko-německého
diskusního fóra, tedy instituce, jež vznikla podle příslušného
ustanovení Česko-německé deklarace. Tématem tehdejší
konference se za značného zájmu médií celkem přirozeně stalo
pětileté výročí vzniku tohoto mezivládního česko-německého
deklaratorního dokumentu. Přestože se někteří její čeští
účastníci chystali v reakci na uvedený politický, až
ultimativní nátlak vystoupit se stanovisky, jež měla navrhovat
revizi českého stanoviska k zákonným předpokladům uskutečnění
spojeneckého rozhodnutí o poválečném transferu, v jednání
konference nastal ihned na počátku diskuse nečekaný obrat. Jeden
z českých účastníků a členů Koordinační rady
česko-německého diskusního fóra uvedl právě zahájenou diskusi
důrazně a ostře formulovaným a následnou argumentovanou úvahou
podloženým odmítnutím vystupňovaného nátlaku na Českou
republiku a již zmíněného, souběžně nastartovaného úsilí o
opuštění vůdčích zásad Česko-německé deklarace. Uvedené
vystoupení evidentně zaskočilo jak německé, tak i některé
české, německému tlaku víceméně vstřícně nakloněné
účastníky konference. Jejich nesouhlasná reakce byla nápadně
emotivně vzrušená, nicméně postrádala jakoukoliv racionální
argumentaci. Výsledkem této konferenční aféry byla její široká
mediální publicita, přesahující evropské hranice. Na německé
straně se dokonce nejprve uvažovalo o nějaké razantní reakci,
ale nakonec převážilo rozhodnutí požadovat vyřazení dvou
nejkritičtěji vystupujících českých zástupců z Koordinační
rady česko-německého diskusního fóra, tedy jejich odstranění z
česko-německého diskursu. Tehdejší nezveřejněné německé
obvinění znělo: „Dialog nicht fähig und nicht Europareif.“ A
toto německé úsilí po více než dvou letech nakonec uspělo…
Nepřehlédnutelná mediální publicita uvedené dominující
události tehdejší berlínské konference, z níž dosud, zřejmě
nikoli nedopatřením na rozdíl od všech ostatních konferencí
Česko-německého diskusního fóra nevyšel žádný sborník, ale
nicméně vyvolala dost závažnou, německo-český diskurs závažně
přesahující mezinárodní odezvu. A ta svým zpětným dopadem
rovněž podstatně ovlivnila následný stav česko-německého
diskursu až do současnosti. V dubnu 2002, zhruba měsíc po
dramatické berlínské konferenci, navštívil Prahu na zpáteční
cestě ze svého přátelského pobytu u amerického prezidenta Bushe
britský premiér Blair, aby právě zde veřejně vyhlásil trvalou
platnost ujednání postupimské konference Spojenců z r. 1945.
Tento čitelný veřejný vzkaz na adresu Německa způsobil, že
dosud soustavně vyvíjený a sílící tlak na Českou republiku
začal polevovat a česko-německý diskurs se brzy viditelně
zklidnil. Po nástupu německé kancléřky Merkelové, jež dává
otevřeně najevo svůj příznivý vztah k České republice, lze
nyní česko-německý diskurs označit jako věcně stabilní. To
ale neznamená, že by v jeho pozadí již neexistovaly zásadnější
problémy.
Ty lze
rozčlenit do tří základních kategorií. Je to jednak již
uvedený významný problém do politické sféry se promítajícího,
převažujícího postoje německého veřejného mínění, a tedy
de facto i německé politické reprezentace k poválečnému
spojenecky dohodnutému preventivnímu odsunu německých menšin z
území na východ od Německa do Německa, tedy problém zřetelně
svědčící o dosud nedostatečném německém vyrovnání s
antidemokratickou, agresivně nacionalistickou a nacistickou
minulostí, vycházejícím z jasného vědomí kolektivní
morálně-politické odpovědnosti.
Dále je na
místě zdůraznit přetrvávající problém nejednoznačných
oficiálních českých stanovisek k otázkám česko-německých
vztahů. Jako jeho zatím poslední příklad lze uvést vyjádření
premiéra Nečase při oficiální návštěvě německé spolkové
země Bavorsko 21. února 2013, připravované ministerstvem
zahraničních věcí, tedy ministrem Schwarzenbergem. Předseda
české vlády tak jednak oficiálně navštívil politický útvar,
jenž jako takový není, oproti Spolkové republice Německo a jejím
představitelům, jeho politickým protějškem. Za druhé ve svém
vystoupení před poslanci bavorského zemského sněmu jen citoval
tu vybranou část Česko-německé deklarace, jež vyjadřuje
politování České republiky nad některými okolnostmi poválečného
odsunu. A za třetí zdůraznil svou obzvláštní lítost nad
některými jeho patrnými dopady na české pohraniční území.
Zjevná asymetričnost takového politického kroku sice velmi
potěšila bavorskou stranu včetně představitelů sudetoněmeckého
landsmanšaftu, ale ve směru česko-německých vztahů i v
zahraničních politických kruzích zapůsobila jako velice matoucí
a zneklidňující poselství. Jako by se Česká republika vcelku
cítila vůči Německu jako partnerskému státu neadekvátně
provinile, a proto druhořadě. Celá nedávná premiérská akce
dost zřetelně vypovídá o stále přetrvávajícím ustrašeném
diletantismu České republiky v zahraničně-politických vztazích,
jenž trvale ohrožuje vyváženou věrohodnost nejen česko-německých
vztahů a je vyjadřujícího česko-německého diskursu. V reakci
na tento nečekaný a zbrklý krok, jenž překvapil i poslance
bavorského zemského sněmu, nyní předseda bavorské vlády
Seehofer usiluje o své vystoupení před Poslaneckou sněmovnou
parlamentu České republiky.
Třetí
kategorií závažných problémů v souvislostech jak
česko-německých vztahů, tak česko-německého diskursu je
bezkonkurenčně vůdčí postavení Německa v Evropské unii,
jejímž členským státem je od 1. 5. 2004 i Česká republika. V
zásadě jde o problém existence svobody a demokracie v Evropě,
jenž má v případě česko-německých vztahů a jejich diskursu
specificky vyhrocenou povahu a i v lecčems významný historický
precedens. Je jím někdejší problém vztahu českého státu ke
svaté římsko-německé říši, kam byl český stát rovněž
začleněn, ale jejíž povaha byla na rozdíl od silně a stále
více centralizující Evropské unie zřetelně konfederativní.
Jádrem problému česko-německých, resp. česko-říšských
vztahů tehdy vždy byla povaha a vývoj vztahů mezi českým
panovníkem a zpravidla německým císařem.
V případě
nynějšího začlenění ČR do EU se vzhledem k odlišné, a to
mnohem centralističtější povaze EU obdobný vztahový problém
jen umocňuje. Konkrétněji řečeno, rozhodovací procedury EU v
konečné instanci závisejí na populační síle jednotlivých
členských zemí, a tak způsobují, že rozhodující, vůdčí
silou v EU je Německo a postavení České republiky je v ní
výrazně marginální. Nekritickými příznivci EU neustále
opakovaný požadavek být při rozhodování důležitých otázek
vždy tzv. u toho, resp. u domněle rovnoprávného jednacího stolu,
je proto zcela iluzorní. Vyloženě nedůstojně pak vyznívá další
s ním spjatý, nyní znovu vehementně oprašovaný požadavek být
součástí hlavního proudu EU a hlavně nebýt potížistou. To
však znamená v zásadě jen přikyvovat zejména německým názorům
a stanoviskům, a to v poníženě naivním očekávání blíže
nespecifikovaných budoucích výhod, poskytovaných ze strany
Německa, resp. EU, a ve stálých obavách o ně. Takový přístup
k česko-německým vztahům a diskursu má u nás bohužel rovněž
nezanedbatelnou, v dějinách jak pro obě strany, tak Evropu pokaždé
bezvýchodně a katastrofálně končící tradici.
Současný
stav česko-německého diskursu se ve světle své nejnovější
historie a tří nyní blíže rozvedených problémových okruhů dá
charakterizovat jako zvnějšku a jistou, výše uvedenou, poměrně
nedávnou událostí způsobené dočasné zklidnění. Délka oné
dočasnosti bude nepochybně záviset na tom, jak, kdy a v jaké
kombinaci ony tři dosud konstantní problémové okruhy, vytvářející
nepříliš půvabné, nicméně podstatné pozadí současného, na
první pohled ustáleného stavu česko-německého diskursu, znovu
vstoupí do hry.
Miloslav
Bednář
