čtvrtek 31. ledna 2013

Kam vlastně chceme jít?

Po první přímé volbě prezidenta ČR došlo k rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory oddělené hlubokým příkopem, jehož zasypání, bude-li vůbec možné, bude trvat velice dlouho.
***********************************

V článku „Myšlenky o Evropě, Německu a smyslu našich dějin“ (Hospodářské noviny, 26.7.1996) napsal profesor Eduard Goldstücker: „…žijeme v epoše historické restaurace, kterou charakterizuje návrat k něčemu minulému, svévolně přerušenému, jehož legitimitu chce obnovit. Takové restaurační epochy mají určitou typologii. Jedním z jejich charakteristických rysů je, že chtějí jít dozadu a nevědí až kam. Máme jít k roku 1918, k roku 1938 nebo 1848? Dnes zde po této stránce panuje takové zmatení názorů, že někteří dokonce pokládají to, co se stalo v listopadu 1989, za východisko k dokončení protireformace, která byla přerušena osvícenstvím za Josefa II“ .

Když jsem četl úvahu profesora Goldstückera poprvé, měl jsem dojem, že tak zlé to snad ani být nemůže.Vybavil se mi pomník sv. Václava na Václavském náměstí, kde jsem si jej v listopadových dnech roku 1989 vyfotografoval. Na podstavci byly připevněny dvě fotografie, na jedné T.G. Masaryk, na druhé Alexandr Dubček. Kam jinam bychom se měli vracet, ne-li k dialogu přerušenému v srpnu 1968 „spřátelenými“ tanky, na co jiného bychom měli navázat, ne-li na v celém minulém století jediných dvacet let svobody a demokracie a úspěšného budování vlastního státu? Jak ale šel čas, pochopil jsem brzy, že pan profesor Goldstücker má pravdu.

A kdybych to nepochopil už dříve, pak současný stav české společnosti by mě dnes k pochopení přinutil určitě. Po první přímé volbě prezidenta ČR došlo k rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory oddělené hlubokým příkopem, jehož zasypání, bude-li vůbec možné, bude trvat velice dlouho. Je třeba se ptát, proč k tomu došlo, když v demokracii by diskuse a výměna názorů měla být provázena tolerancí a snahou pochopit argumenty, o něž se opírá názor protivníka. Byla ale tato volba vůbec soupeřením názorů? Statistiky uveřejněné po volbě v televizi ČT24 to nepotvrzují. Podle nich byl souhlas s názory prezidentského kandidáta na jednom z posledních míst mezi jinými motivacemi voličů. O čem to tedy vlastně bylo?

Media začala kampaň, která nebyla objektivní, jak by, alespoň v případě veřejnoprávní televize, být měla. Očividně přála více jednomu z kandidátů – tomu, jenž z voleb nevyšel vítězně. Billboardy (nevím, kterých bylo více) hlásaly většinou samozřejmé, pro volbu naprosto bezvýznamné výroky, např. „ČR je srdcem Evropy“. Přímo se zde vnucuje říci „No a?“. Billboardy jsou drahé, a kdyby se někdy měnil volební zákon, velmi bych si přál, aby pro jakékoli předvolební kampaně byly zakázány. Peníze věnované kampani byly v poměru 3:2 – rovněž ve prospěch poraženého kandidáta. Jistou roli ale i zde peníze sehrály: podle už zmíněných statistik voliči s vyššími příjmy věnovali převážně svůj hlas – rovněž tomu poraženému.

Co tedy rozhodlo hlavně o výsledku? Většina voličů zdůvodňovala svou volbu sympatiemi případně antipatiemi, zaznívaly výroky, že jejich favorit je slušný, noblesní, dokonce jsem se setkal s označením „šlechtic ducha“. Emoce tedy měly výraznou převahu nad racionálním uvažováním. Jeden racionální argument však svou roli sehrál. Bylo to vyjádření ministra zahraničí k prezidentským dekretům. Označil je za neplatné, a teprve v dalším televizním vystoupení, zřejmě na radu někoho zasvěcenějšího, se opravil a nahradil neplatnost správně neúčinností. To bylo pozdě. Ministr zahraničí musí mít o věci tak důležité jasno.

Využiji teď příležitosti k malé odbočce, abych zopakoval, co by k tomuto tématu měl každý vědět. Prezident nevydával během války dekrety sám, nýbrž ve spolupráci s exilovou vládou. Po válce byly všechny dodatečně schváleny parlamentem a staly se z nich zákony. Jednou schválené zákony jsou trvalou součástí právního řádu. Pokud jde o účinnost, většinou byla určena už ve znění zákona, žádný z někdejších dekretů nemůže vyvolat nové právní účinky. Nové zákony mohou také ukončit účinnost zákonů starších, ovšem od vydání tohoto nového zákona, nikoli se zpětnou platností (retroaktivně neboli ex tunc). Retroaktivita je v právu nepřijatelná, výjimkou byly pouze zákony Hitlerovy Třetí říše. Není možné ji použít v případě zákonů demokratického státu, a tím Československo až do r.1948 bylo. Sudetoněmecké organizace se ale nevzdaly svých nároků, a doufají, že by mohly zrušení ex tunc prosadit. To si nevymýšlím, tak mi na jasnou otázku odpověděl Bernd Posselt.

Vraťme se po ohlédnutí do nedávné historie zase k současnosti. Můžeme doufat, že v příštích volbách budou voliči používat rozumu více než dosud? Čtyřicet let života v totalitním systému odnaučilo lidi politickému myšlení, politickou osvětou se nikdo nezabývá, politické strany spoléhají na media a dialogu s občany se spíše vyhýbají. Nejpozději v příštím roce nás čekají mnohem důležitější volby do poslanecké sněmovny. Co by si měl volič ujasnit, než půjde do volební místnosti? Podle mého by měl vědět, chce-li rovnou nebo progresivní daň (rovnou daň nemá většina zemí EU), chce-li omezit a zdanit hazard, chce-li, aby se prosadil zákon o prokazování nabytí majetku (také existuje ve většině zemí EU), měl by si dát odpověď na řadu dalších podobných otázek a také důkladně zvážit, která politická strana může jeho očekávání naplnit, což je daleko důležitější než vystupování a chování jednotlivých politiků. Volbou nekončí jeho práva a povinnosti, je nutno stále kontrolovat, plní-li strana, jíž dal svůj hlas, skutečně jeho očekávání. Ale hlavně, hlavně by měl vědět, kam vlastně chceme jít, a kam on sám chce, abychom směřovali.

Začal jsem tyto úvahy citováním profesora Goldstückera, a protože mi mluví z duše, ocituji jej i v závěru. V r. 2000 napsal: „Tady neexistuje za posledních 10 let výměna různých názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu, bohužel, černobílé myšlení na dvou stranách, které k sobě nenacházejí vzájemně cestu. Černobílým myšlením se vyznačoval ruský typ komunismu. Po r.1989 se černobílé myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to bude tak, tak ta společnost bude chorá.“

Jiří Prokop