Vloni na podzim se objevily zprávy o unikátním audioprojektu, který měl rozeznít Lidice. Za projektem stála aktivita manželů Viléma a Lenky Faltýnkových z Tuchlovic, kteří založili sdružení Sonosféra. Výsledkem má být "audioráma" – návštěvník bude procházet pietním lidickým územím, kde se dnes krom několika artefaktů nachází jen rozlehlá louka, obklopená stromy, a do sluchátek se mu budou z upraveného mobilu, který si půjčí v recepci památníku Lidice, v konkrétních místech ozývat zvuky mírové vesnice. Zvuky, jež tu mohly znít předtím, než obec 10. června 1942 vypálili nacisté.
Pamětníci, potomci lidických mučedníků i zastupitelé obce byli zprvu nadšeni a projektu pomáhali svými vzpomínkami, sebranými a zpracovanými materiály. Po počátečním váhání projekt přivítal i ředitel památníku Milouš Červencl, který se zprvu obával, zda se na technicky a autorsky náročné dílo (text namlouvají přední čeští umělci) sežene dostatek peněz v řádu několik milionů. Jenže věděl, že přímí účastníci umírají a tehdejší děti si spoustu věcí nepamatují. A je třeba oslovit hlavně mladé lidi.
Hned zde musím říci, že proti návštěvám z Německa nikdo z místních nic nemá. Dlouhá léta navíc existuje jakási družba mezi lidickým Ekumenickým střediskem sociálních, kulturních a duchovních služeb Oáza a brémským sdružením LidiceHaus. Jeden z duchovních otců Oázy, evangelický pastor, dříve biskup brémský, dr. Ernst Uhl, i s mladými Němci jezdí do Lidic pravidelně v době pietního shromáždění k výročí vypálení obce.
Občas do Lidic přijedou i naši bývalí krajané z "Kruhu přátel česko-německého porozumění", neboli "Freundes Kreis deutsch-tschechische Verständigung". Před deseti lety tu vysadili doubek – "na podporu česko-německého usmíření v roce 60. výročí lidické tragédie". V r. 2007 při 65.výročí pak k německému národnímu stromu přibyla česká lipka. Domluvit se s členy tohoto Kruhu můžete i česky, ti nejstarší patří ještě k lidem, kteří od nás byli po válce odsunuti. Necítí vinu za válečné tragedie, ale určitou spoluodpovědnost. Dalo by se říci "sudeťáci". Ale tito Němci neustále nevznášejí nějaké "požadavky".
Tak jako činí "Sudetoněmecké krajanské sdružení" (SKS, též "Sudetoněmecký landsmanšaft) ve svých 20 bodech. Zvlášť výživný je bod 16.: "Hlásíme se k právu na sebeurčení jako právu národů a etnických skupin určovat svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. S osudem sudetských Němců a jejich teritoria smí být proto nakládáno jen s jejich výslovným souhlasem." "Sudetoněmeckým teritoriem" přitom míní svá dříve "dědičně osídlená území" na něž vztahují svoje "právo na vlast". Ačkoli slovně odmítají "spornou Mnichovskou dohodu z r. 1938", svoji dědičnou vlast kreslí podle map, přiložených k oné "dohodě".
Ono zde citované "Stanovisko k sudetské otázce" vzniklo v r. 1961, ale ještě r. 1994 byla verifikována jeho platnost. Avšak sudetoněmecký "Drang nach Osten" trvá i v novém tisíciletí. V dubnu r. 2003 odmítl spolkový předseda SKS Bernd Posselt, poslanec Evropského parlamentu a zahraničněpolitický mluvčí CSU v Evropském parlamentu za svou skupinu "Panevropanů" vstup České republiky do EU. Byl to protest "proti pokračování porušení lidského práva" na vlast, proti tomu, že se "českému státu zatím ještě nepodařilo odloučit se od nacionalistického dědictví tzv. Prezidentských dekretů, zvláště pak když se týkají sudetských Němců a všeho, co k tomu patří."
Nu, však také, když se hodlalo SKS registrovat v Praze jako občanské sdružení nebo jiné politické uskupení, odmítlo české ministerstvo vnitra registraci. Protože SKS působí svými požadavky proti územní celistvosti ČR. Proto byla v prosinci 2002 založena společnost s ručením omezením SKS - Informační středisko Praha s.r.o. (reklamní činnost a marketing, činnost informačních a zpravodajských kanceláří, složeno 200.000Kč). Společníky jsou Sudetendeutsche Verlags-Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Mnichov, SRN, která s vkladem 180.000 drží obchodní podíl 99 %, a PhDr. Rudolf Kučera, který složil zbylých 20.000 a získal jen procento obchodního podílu – pravděpodobně proto, aby tato německá "firma" u nás mohla lépe fungovat.
Nicméně náhle vstávají značně rozezlení bojovníci na ochranu těch politicky "správných" česko-německých vztahů:
Oldřich Stránský, předseda Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých ČR, jehož působení je mezi českými odbojáři pociťováno velmi kontroverzně, ve svém přípisu burcuje ministryni kultury Alenu Hanákovou: "Musíme uvážit že trvalo mnoho let než došlo k dnešnímu smíření. Bylo by škoda, kdyby tento stav byl zničen a vrátil se do stavu po skončené druhé světové válce. Proto je nutno velmi obezřetně zasahovat do těchto vzájemných česko-německých vztahů…" Oldřich Stránský "jakožto bývalý vězeň druhé světové války" žádá váženou paní ministryni, aby se "všemi silami pokusila zlepšit vzájemné česko-německé vztahy a zvláště v choulostivé a tragické události, která se odehrává nyní v Lidicích. Iniciativa české strany, dokazuje, že snaha o smíření je oboustranná a usiluje o odstranění vzájemné nenávisti. Jsou ale jednotlivci, kterým to vadí." Stránský vpodstatě žádá ministerstvo kultury, které je zřizovatelem památníku Lidice, aby onen projekt Červenclovi poručila! Připomeňme i paní ministryni, že se nejedná o "jednotlivce"!
30.4. 2012 se přidává Česká televize z jednou ze svých méně šťastnějších reportáží, ve kterých situaci značně zjednodušuje a zamlčuje určité mlžení autorů projektu. Řediteli Památníku začínají docházet rozhořčené maily občanů:
"Vážený pane řediteli, je mi smutno z toho, že zrovna Váš památník uplatňuje nejprimitivnější princip kolektivní viny. Uchylujete se tak k naprosto stejným metodám, které používalo nacistické Německo. Téměř sedmdesát let po skončení války bych právě od Vaší instituce očekával jiný přístup. Stydím se za to. (Reaguji na informace z ČT.)"
Nešťastný Červencl vyzývá 3.5. 2012 k diskusi a upozorňuje: "Pracuji v Památníku Lidice a musím respektovat i zdejší nálady, stanoviska, prohlášení a není mi dáno přehlížet názory pamětníků, jejich potomků, obce i ČSBS, zvláště v situaci, kdy jsou tak vzácně jednotné, jako je tomu v případě odsouzení podpory pražské kanceláře SKS projektu Rozeznění".
Uražený mluvčí pražské SKS Peter Barton zdůrazňuje, že on se do ničeho "necpal", byl osloven panem Faltýnkem. "Chápu že některé temné síly a extremisté potřebují strašáka v české společnosti proti němuž mohou i dnes "bojovat", odmítám ale důrazně princip kolektivní viny a nenávist jak vůči Židům, Romům tak i sudetským Němcům. To je myslím i mementem Lidic: Nedopustit aby k takovým to projevům nenávisti mohlo ještě dnes docházet. Současně ale nedopustím, aby někdo se snažil vyčleňovat sudetské Němce a jejich zástupce ze společnosti a špinit dobré jméno této kanceláře".
Opakuji, co jsem se snažil ozřejmit výše: Sudetské Němce nikdo nevyčleňuje, z Lidic je nikdo nevyhání, žádnou kolektivní vinu nikdo nehlásá. Sudetoněmecké krajanské sdružení se samo vyčleňuje svým revanšismem z dob nejhlubší studené války.
Samozřejmě zůstat stranou nemůže ani největší ekumenický duch naší doby, Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. z České křesťanské akademie: "Tlak na vrácení daru nebezpečně posouvá připomínky lidické tragédie zpět do dob komunistické propagandy, která tuto událost zneužívala k protiněmeckému štvaní a která sudetoněmecké organizace paušálně démonizovala… Jsem přesvědčen, že tlak na urážlivé vracení daru Sudetoněmecké kanceláře je projevem naprostého nepochopení smyslu celého projektu a podrývá úmysl učinit z Lidic místo smíření, a nikoliv dalšího potencování nacionální nenávisti."
"Metody, které používalo nacistické Německo", "temné síly a extremisté", "komunistická propaganda, která tuto událost zneužívala k protiněmeckému štvaní", "urážlivé vracení daru Sudetoněmecké kanceláře" – to vše je projevem dokonalého pochopení pouček soudruha Dr.Josepha Goebbelse! Oldřich Stránský dokonce píše o "tragické události, která se odehrává nyní v Lidicích", přičemž nemíní vyvraždění obce, ani výrobu nového propagandistické díla!
Protože v mocném hluku kolem daru/nedaru SKS zaniká samotný obsah onoho audiodíla. Pamětníci jsou opět zděšeni. Nejsou uvedena fakta, nejsou uvedeny doslovně zachované citace, dětem je zde vyprávěna pohádka Boženy Němcové, jsou použity nicneříkající dialogy. Vilém Faltýnek se brání: Tam, kde nejsou známa fakta, popustila autorka textu "volnou uzdu fantazii". Ta fantazie je natolik mocná, že spisovně mluvící paní Horákové vkládá do úst pražskou češtinu, a jedna dívka dokonce má mít "svarbu", což je z nářečí chodského.
Co je ale horší: Audiodrama ukazuje Lidice na začátku června 1942 jako poklidnou českou vísku v hlubokém protektorátním klidu a míru. "Uměleckým záměrem" je patrně v posluchači emočně vyhrotit bukolickou selanku oproti nastávajícímu infernu. Avšak podle badatele Jaroslava Čvančary : "Nacistická okupační správa spustila takovou atmosféru strachu, jakou snad od středověku tento prostor nepoznal, a začalo to hned den atentátu (27.5.1942). Policejní razie, demonstrace síly, telefonáty mezi Prahou a Berlínem, kdy rozzuřený Hitler nařizuje deset tisíc popravených okamžitě..." Začínají popravy stovek lidí, jejich jména jsou denně čtena z rozhlasu.
Ale v audiodíle o Lidicích, ze kterých denně dojížděli dělníci a havíři do Kladna, vládne absolutní klid a neinformovanost! A teď se dostávám k tomu kruciálnímu problému:
FAKTA JSOU ZNÁMA! Co ale lidé ze Sonosféry vůbec vědí o okupaci, když se mohli obrátit na kancelář SKS, která ze svého skromného rozpočtu uvolnila na milionový projekt osm tisíc korun? Vnucuje se kalné podezření, podpořené i reakcí starých zlých holubů, že tento projekt se – nejspíš bezděky – stal jen součástí dlouhodobé německé snahy zrelativizovat oběti 2. světové války, ve které přece byl největší obětí samotný německý národ… Zatímco Češi si žili (až na Lidice) v míru, a ani nemuseli rukovat do Wehrmachtu.
Záměr autorů ze Sonosféry byl možná ušlechtilý. Leč buďto fakta neznali, nebo zfalšovali. Nemůže obstát odkaz na "uměleckou licenci", protože umění musí být zejména pravdivé. Zde i písmenko či dvě dělí "rozeznění" od "rozezlení". Zatímco technická a výtvarná kvalita projektu je nepochybně skvělá, je kvůli nepravdivosti díla "umělecký dojem" záporný. A politický katastrofální!
A musím konstatovat, že klasická šestá kolona (pátou měl v Madridu Franco, šestou mají sudetoněmečtí revanšisté v Praze) drze zneužila hlouposti lidí ze Sonosféry i nadcházejícího 70. výročí lidické tragédie.
Přijďte tam letos do Lidic 10. června všichni!
Dokumenty ohledně vývoje kolem projektu Rozeznění možno shlédnout na webu občanského sdružení Lidice ve složce Zpravodaj.
Jan Kovanic
(Článek byl zveřejněn na blogu autora, vyšel 9.5.2002 i na webu Neviditelný pes.)
