Protože se v českých médiích často mluví o tom, že by měly být zrušeny dekrety prezidenta republiky, a že bychom měli přistoupit na další spravedlivé požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu, přetiskujeme zde skutečné znění oněch požadavků. Prvních deset bodů popisuje naši společnou historii sudetoněmeckým pohledem, dalších deset bodů se týká představy budoucího řešení. Prosíme o zvláštní pozornost u bodů 14-16.
Stanovisko k sudetské otázce ("20 bodů"),
zaujaté plénem sudetoněmecké rady a přijaté 7. května 1961 spolkovým shromážděním sudetoněmeckého krajanského sdružení, znění potvrzeno 1994
I. POHLED NAZPĚT
1. Sudetské otázce - a tím také "sudetské krizi" na podzim 1938 - lze správně porozumět jen na pozadí vzniku Československa v létech 1918/1919.
2. Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země patřily až do r. 1806 k Římské říši národa německého, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousku-Uhersku.
3. S odvoláním na právo na sebeurčení národů, jež vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson, prosadili zakladatelé Československa při mírových jednáních 1918/1919, že Čechy, Morava a rakouská část Slezska byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Karpatská Ukrajina od Maďarska. Pohrdajíce právem na sebeurčení prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionů sudetských Němců a 1,3 milionů Maďarů, Ukrajinců a Poláků se dostalo vzdor své vyjádřené vůli do mnohonárodního státu, který byl však konstruován jako "československý" národní stát. Tím náhle skončilo mnoho desítek let trvající úsilí o česko-německé vyrovnání.
4. Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala souvislá sudetoněmecká území 50 politických okresů nebo 120 soudních okresů nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva, dosahující průměrně více než 80%. Velikost tohoto území obnáší 25.775 km2.
Kromě toho existovalo ještě 59 obcí v sudetoněmeckých jazykových ostrůvcích. Dále tvořilo 313.666 sudetských Němců místní menšiny v území s českým jazykem.
5. Sudetští Němci se marně pokoušeli na půdě československé ústavy, která jim byla oktrojována (vnucena), dosáhnout zabezpečení své hospodářské, sociální a národní existence, autonomie svého kulturního života, poměrného podílu na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. Od r. 1926 do r. 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky, do r. 1935 reprezentovaly 75% sudetoněmeckých voličů. Teprve selhání tohoto úsilí, sociální nouze, která se stala trvalým jevem, a odmítnutí návrhů sudetoněmecké strany (SdP) na autonomní řešení přiměly většinu Němců pod vlivem politického a hospodářského vývoje v sousední německé říši v rostoucí míře usilovat o jiné řešení.
6. Sudetští Němci byli v r. 1938 také jen objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler si nesvědomitě zahrával s osudem sudetských Němců a vynutil si vývoj k Mnichovské dohodě. Anglie a Francie by však bývaly Československu nikdy odstoupení sudetoněmeckých území neuložily, kdyby osvobození sudetských Němců od české nadvlády nebylo odpovídalo zásadě práva na sebeurčení.
7. Zničení svobody a státní suverenity českého národa nacionálně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo proti právu na sebeurčení zaměřeným, zavrženíhodným násilným činem, jehož nápravu v rámci mezinárodního práva bez omezení schvalujeme. Odsuzujeme také upřímně všechna opatření a záměry nacionálně socialistického režimu, jež byly namířeny proti lidským právům a národní existenci českého národa.
8. Rozpínavý český nacionalismus použil v roce 1945 ve spolčení se sovětským imperialismem zhroucení německé říše, aby vyhnal sudetské Němce z jejich dědičně osídleného území a oloupil je o jejich národní bohatství. Tento postup je - nehledě na krutosti a vraždění, jež se přitom vyskytovaly - milionnásobným porušením lidských práv a svobod.
9. Dnes žijí více než dva miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Asi 800.000 sudetských Němců žije v sovětské zóně Německa, 140.000 v Rakousku, 24.000 v jiných evropských a zámořských územích a na 200.000 v Československu. Zhruba 240.000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život.
10. Rostoucí hospodářské, sociální a politické včleňování sudetských Němců ve Spolkové republice Německo a pozvolná výměna generací nevedou v žádném případě k "vyřízení" sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává naopak možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské kontakty působí, že účast německého národa na sudetské otázce je dnes širší než kdykoliv dříve.
II. VÝHLED
11. Nejen sudetští Němci, ale německý národ jako celek se nikdy s vyhnáním sudetských Němců z jejich staleté vlasti nesmíří. Stejně se nesmíří s tím, aby českému národu byla upírána svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po "revizionismu pro svobodu" již nikdy nezmlkne.
12. V souladu s chartou vyhnanců odmítáme každou myšlenku na pomstu a odplatu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa na našem vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, oč se dnes upřímně zasazují. Výčitku "revanšismu" můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout. Od obnovy vyhnáním poškozeného práva a náhrady utrpěných škod naopak neupustíme.
13. Od spolkové vlády očekáváme, že nepřijme nikdy vyhnání a vyvlastnění více než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž že bude jejich práva ve všech směrech účinně zastupovat. To platí také pro případ navázání diplomatických styků s Československem.
14. Naše politické snahy jsou založeny na právu na vlast a na právu na sebeurčení národů v rámci evropské integrace, a to nezávisle na sporné Mnichovské dohodě z r. 1938.
15. Hlásíme se rovněž k nároku každého člověka, který je založen na přirozeném právu na nerušené usídlení ve svém zákonném bydlišti, jakož i právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usídlení v dědičně osídlených územích (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké etnické skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě tam ve svobodném sebeurčení. Poměry v Evropě - stejně tak jako poměr mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být pokládány teprve tehdy za normalizované, až toto právo bude uskutečněno.
16. Hlásíme se k právu na sebeurčení jako právu národů a etnických skupin určovat svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. S osudem sudetských Němců a jejich teritoria smí být proto nakládáno jen s jejich výslovným souhlasem.
17. Máme upřímné přání přispět řešením sudetské otázky k míru mezi národy. Pokládáme za evropskou úlohu překonat česko-německý protiklad pocházející z nacionalismu 19. století a nahradit jej poměrem dobrého sousedství. Proto pokládáme za nejlepší takové řešení, s nímž budou moci oba národy svobodně souhlasit.
18. Při zvláštních zeměpisných podmínkách českomoravsko-slezského prostoru připouští zásada práva na sebeurčení národů rozličná státoprávní a mezinárodně právní řešení. Řešení odpovídající právu na sebeurčení však není slučitelné s pokusem přivtělit Němce a Slováky do centralistického českého národního státu, ve kterém by jim bylo přisouzeno méněcenné postavení ("čechoslovakismus").
19. Ani státoprávní společenství s českým a slovenským národem se nevylučuje, pokud bude spočívat na základě rovnoprávného, svobodného partnerství, to znamená na volném vyjádření vůle zúčastněných a bude garantováno společenstvím svobodných evropoských národů.
20. Budoucí poměr mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může být uspokojivě uspořádán jen v rámci celoevropské integrace. To předpokládá perspektivně založené usmíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.
