S přihlédnutím k práci systematika moderních demokracií Jamese Bryce patřil Edvard Beneš, podobně jako T. G. Masaryk, ke generaci demokratů, pro kterou již nebyla akutní politická demokracie jako řešení problémů svobodné vlády. Politická zřízení byla aktuální v polovině 19. století. Pro generaci demokratů druhého desetiletí 20. století se stala v souvislosti se zavedením všeobecného hlasovacího práva naléhavou reforma hospodářská a sociální jako důsledek politického zrovnoprávnění občanů a dalo se jen spekulovat, jak daleko se v tomto směru může demokracie vyvíjet. Mezi nepředvídatelné důsledky vývoje patřilo zavedení demokracie v zemích, které byly dosud součástí monarchií (nástupnické státy habsburské monarchie) nebo monarchiemi (především Itálie, Německo, Rusko), případně pokusy o zavedení lidové vlády v některých asijských zemích (Indie, Čína, Rusko, Egypt, Persie, Filipiny).1 Edvard Beneš a Tomáš
G. Masaryk řešili problémy politické demokracie do té míry, že Československá republika byla někdejší součástí habsburské monarchie a že shledávali v aplikaci demokratického systému v Rakousku závažné nedostatky (zejména pokud šlo o parlamentarismus).
Průřez Benešovým dílem nám sice nemůže přinést jeho zcela spolehlivou představu výstavby demokratického státu, nicméně na jeho základě si lze určitý názor vytvořit.
Do konce první světové války
Rozhodnutí budoucích představitelů československého zahraničního odboje vedeného za první světové války usilovat o samostatný stát, vycházelo z názoru, že omezení moci národa není v souladu s demokratickými principy.
Nezávislý československý stát. Své názory na cíl odboje publikoval Beneš v La Nation Tchèque v čísle 14 z 15. listopadu 1915. Jeho součástí byl manifest komitétu české zahraniční akce, který požadoval „zřízení úplně nezávislého československého státu“, složeného z Čech, Moravy (Slezska) a Slovenska.
Následovaly další články a publikace.2 V článku Vers la Paix Future, otištěném rovněž v La Nation
Tchèque, poukazuje na to, že jediným spravedlivým řešením současné krize pro Čechy i Slováky je „vrátiti českým zemím úplnou samostatnost“.3 Již tento článek uzavírá: „Delenda est Austria!“4 Je to obdoba názvu článku Ernsta Denise v La Nation Tchèque.5 Zničení Rakouska se pak stává výzvou k mocnostem
Dohody ve spisu Détruisez ľAutriche-Hongrie! z roku 1916: „Osvoboďte rakouské Slovany... Pochopte konečně svůj zájem, pochopte zájem Evropy, pochopte zájem humanity!“6 Nejen tedy národnostní konflikt,
ale i zápas o právo a spravedlnost a aspekt i lidskosti. Byla to výzva vůči mocnostem, které chtěly porazit Německo, ale Rakousko chtěly zachovat.
Následovaly další články a publikace.2 V článku Vers la Paix Future, otištěném rovněž v La Nation
Tchèque, poukazuje na to, že jediným spravedlivým řešením současné krize pro Čechy i Slováky je „vrátiti českým zemím úplnou samostatnost“.3 Již tento článek uzavírá: „Delenda est Austria!“4 Je to obdoba názvu článku Ernsta Denise v La Nation Tchèque.5 Zničení Rakouska se pak stává výzvou k mocnostem
Dohody ve spisu Détruisez ľAutriche-Hongrie! z roku 1916: „Osvoboďte rakouské Slovany... Pochopte konečně svůj zájem, pochopte zájem Evropy, pochopte zájem humanity!“6 Nejen tedy národnostní konflikt,
ale i zápas o právo a spravedlnost a aspekt i lidskosti. Byla to výzva vůči mocnostem, které chtěly porazit Německo, ale Rakousko chtěly zachovat.
Přirozené právo. Naproti tomu starší Benešova doktorská teze na univerzitě v Dijonu, Le problème autrichien et la Question Tchèque z roku 1908, kladla důraz na všeobecné právo hlasovací jako první krok k demokratizaci, na decentralizaci jako lék proti absolutismu a centralizaci. To zahrnovalo princip federalizace. Proti historickému právu stavěl tehdy Beneš právo přirozené. Poukazoval na to, že k dobytí práva historického je třeba hmotné síly, kdežto právo přirozené je silou morální a není možno po něm věčně šlapat. Proti státní samostatnosti kladl program federalistický, podobně jako tehdy Masaryk. Národnostní boje mělo utišit všeobecné právo hlasovací a demokratizace. Beneš byl tehdy členem české strany pokrokové (realistické) a celá jeho práce spočívala na základních myšlenkách realistické strany, formulovaných Masarykem. Jako druhého zdroje své první francouzské knihy se Beneš dovolává práce Jeana Bourliera Les Tchèques et la Bohême contemporaine z roku 1897. Závažné místo v ní tvoří pasáž, kde Bourlier připomíná slova ministerského předsedy Windischgraetze ze 4. února 1894, že „Vláda nezná otázky české“ a podává ústavní boje a směr české politiky ... Došel k závěru, že „otázka česká jest otázkou bytí či nebytí Rakouska“.7
Beneš již tehdy promýšlel politické problémy a snažil se řešit je na vědeckém základě. Tento přístup byl pro něj příznačný. V časopisech zveřejňoval studie, přispíval do novin. Pražská doktorská disertace z roku 1908 pojednávala o „vzniku a vývoji politického individualismu v dějinách filosofie“. V roce 1912 obhájil habilitační práci Stranictví. V ní kritizuje teorie, podle nichž se tvoří strany. Ty dělí na strany autority a svobody. Krajní autoritářství mu ztělesňuje konservativismus, krajní uplatnění svobody podle něj představuje liberalismus a anarchismus. Socialismus se snaží najít jako syntézu obou směrů. Roku 1912 zformuloval v debatě o socializaci svůj názor o politické metodě. Kladl přitom důraz na empirický postup a potřebu nechat se vést krajními demokratickými ideály.8
Beneš již tehdy promýšlel politické problémy a snažil se řešit je na vědeckém základě. Tento přístup byl pro něj příznačný. V časopisech zveřejňoval studie, přispíval do novin. Pražská doktorská disertace z roku 1908 pojednávala o „vzniku a vývoji politického individualismu v dějinách filosofie“. V roce 1912 obhájil habilitační práci Stranictví. V ní kritizuje teorie, podle nichž se tvoří strany. Ty dělí na strany autority a svobody. Krajní autoritářství mu ztělesňuje konservativismus, krajní uplatnění svobody podle něj představuje liberalismus a anarchismus. Socialismus se snaží najít jako syntézu obou směrů. Roku 1912 zformuloval v debatě o socializaci svůj názor o politické metodě. Kladl přitom důraz na empirický postup a potřebu nechat se vést krajními demokratickými ideály.8
Před válkou se strana pokroková silně sbližovala se státoprávními radikály, odkloňovala se od dosavadní politiky pozitivní a blížila se opozici. Politika vyvrcholila postavením Masaryka roku 1911 do čela nezávislých poslanců českých.9 Válka přivedla Masaryka a Beneše k úzké spolupráci. Beneš se na počátku
války vypořádal se svou politickou minulostí i teoreticky. Z té doby pochází jeho významná studie Válka a kultura, uveřejněná roku 1915 v Lumíru: „válka, násilí, revoluce je oprávněná a spravedlivá, a nejen to, naopak daleko více: je povinností každého tehdy, sáhne-li se opravdu na duševní a hmotnou kulturu jeho národa“.10
Německá střední Evropa. Ideu federalismu pro Rakousko nadobro zavrhl Beneš až v roce 1916. V květnu 1916 vyšel v La Nation Tchèque Benešův článek Ľ Europe Centrale Allemande et les Slaves ď Autriche-Hongrie, Německá střední Evropa byla Benešovi výrazem bezohledného německého imperialismu: německá státověda a německá filozofie – s představiteli Lisztem a Paulem de Lagarde – hlásající, že moc jde nad právo; to všechno směřovalo k vybudování Německa ve světovou velmoc. K tomu Německo potřebovalo i Rakousko-Uhersko. Na Naumannovu Mitteleuropu tedy nereagoval Masaryk Novou Evropou, jak se většinou předpokládá,11 ale Beneš, a to již v roce 1916, kdy Mitteleuropa vznikla.
Kongres utlačených národů. V červenci 1917 vydal Beneš italsky knihu pod názvem La Boemia contro ď Austria-Ungheria, La liberta degli Czeco-Slovacchi et ľ Italia. Předmluvu napsal Andrea Torre, původně profesor filozofie, později redaktor listu Corriere della Sera a člen redakce Messagera. Nejvíce se zasloužil o uskutečnění kongresu utlačených národů rakousko-uherských v Římě počátkem dubna 1918. Česko-slovenské zájmy tam zastupovali Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik a Lev Sychrava.12
Samostatný český stát. Anglická verze Bohemia´s case for independence byla anglickou kritikou přijata velmi pochvalně. Úvod napsal anglický žurnalista, redaktor deníku Times, H. Wickham Steed, který označil Beneše za vynikajícího spolupracovníka profesora Masaryka. V úvodu podpořil nutnost obnovení samostatného českého státu v zájmu spojenců, zejména Anglie.13
Moderní demokratický stát. Další Benešova publicistická práce se řadí k jeho třem hlavním publikacím. V článku z 1. prosince 1917 dokazuje nemožnost federalizace Rakouska vzhledem k tomu, že jde o stát středověké struktury. Pro československou zahraniční revoluci nebylo proto jiného řešení než rozbití Rakouska-Uherska, neboť národ je protidynastický a demokratický. Uskutečnění samostatnosti znamená osvobození politické a sociální. V Benešově představě „Stát československý bude vzorný moderní stát demokratický“. Bude silný duchovně i hospodářsky, vláda bude republikánská.14
Sebeurčovací právo národů. V článku věnovaném projevům Lloyda George, Woodrowa Wilsona a Stéphena J. M. Pichona dospívá Beneš k závěru, že je třeba „územní úpravy založené na sebeurčovacím právu národů“. Sílu národa podle něj vždy tvořila znalost cítění národa i jeho přátel (Jihoslovanů, Rumunů, Italů, Rusínů a Poláků). Podle Beneše: „Češi a Slováci neodzbrojí. ... Jsou jisti, že zvítězí.“15
Editor Benešovy knihy Zničte Rakousko-Uhersko! Jan Reichmann pokládá tento „neochvějný a vroucný idealism vůdců zahraniční revoluce“ za příčinu „jejího skvělého triumfu“.16
Československá armáda. Dvěma články v La Nation Tchèque17 Beneš glosuje zřízení samostatné
československé armády ve Francii dekretem francouzské vlády ze 16. prosince 1917. Oceňuje význam vzniku armády a jejího boje po boku armád dohodových mocností.18 Dekret má v Benešově hodnocení
velký význam: Francie jím uznala Čechy a Slováky za národ vedoucí válku (belligerentní), tím uznala národní svrchovanost československého národa a právo na zřízení samostatného národního státu. Vždy podporovala národnostní požadavky Čechů a Slováků. Již 3. února 1916 navštívil prof. Masaryk ministerského předsedu a ministra zahraničí Aristida Brianda a byla mu slíbena nejúčinnější pomoc ve válce.
Kongres potlačených národů rakousko-uherských, zmíněný shora, byl Benešovým velkým diplomatickým úspěchem. Konal se v Římě koncem dubna a počátkem května 1918. K tomu Beneš publikoval stať Vers ľUnion des Peuples Opprimés de ľEurope Centrale v La Nation Tchèque.19
V článku rozvíjí nutnost postavit na východě Německa hráz proti německému Drang nach Osten. V dalším článku20 Beneš píše, že Rakousko národy ovládá, protože je rozděluje.
V článku rozvíjí nutnost postavit na východě Německa hráz proti německému Drang nach Osten. V dalším článku20 Beneš píše, že Rakousko národy ovládá, protože je rozděluje.
Článků v revue bylo kromě menších příspěvků a recenzí dvacet sedm. Podruhé zde také Beneš publikoval např. česky psané Provolání Sekretariátu Československé národní rady zajatcům ve Francii ze 31. března 1917. Pro informaci delegátů mírové konference tu vydal brožuru Les Tchécoslovaques. Leur Histoire et civilisation. Leur Lutte et leur Travail. Leur Rôle dans le Monde.21 31 stran je rozvrženo do
sedmi kapitol. Autor mj. pojednává sociologické a dějinné příčiny, které dohnaly Slovany k boji proti Germánům; za základní prvek slovanské povahy pokládá opravdové cítění demokratické. Slované se mu jeví jako fanatici práva, spravedlnosti a pravdy. Úlohu československého národa ve světě spatřuje v rozšiřování velkých myšlenek humanitních, náboženských a mravních a v boji proti dědičnému nepříteli – Němcům. Z toho plyne snaha po nalezení spojenectví mezi Slovany. Dovozuje, že Češi mají na Slovensko i právo historické. Čechy nepřestaly být samostatným státem – přes nynější situaci – proto mají nárok na udržování vlastní armády. Češi a Slováci žádají nyní od Spojenců, aby uznali samostatnost Čech.
Osm dní před převratem v Praze vydalo Ministerstvo zahraničních věcí v Paříži Diplomatické dokumenty o československém státu. Předmluva měla datum 20. října 1918, zařazena byla i odpověď prezidenta Wilsona Rakousku-Uhersku z 18. října 1918, zaslaná v souvislosti s Prohlášením nezávislosti československého národa zatímní vládou československou.
Stát nejdemokratičtější z hlediska sociálního a nejpokročilejší z hlediska politického. V předmluvě, kterou Beneš napsal ke knize francouzské publicistky Louisy Weissové, La République Tchéco-slovaque,22 se věnuje psychologii československého národa: národ je vzdělaný, dobře
organizované dělnické masy jsou vzdáleny všeho maximalismu (kterým byl Benešovi sociálně-revoluční radikalismus nebo anarchistický bolševismus). Je třeba nyní zajistit zásobování, aby bylo možné s dělnictvem „pracovati pro upevnění naší organizace a ku přípravě základů státu nejdemokratičtějšího s hlediště sociálního a nejpokročilejšího s hlediště politického“. Česká buržoazie je mladá třída, méně prosycená liberálními idejemi, protože bojovala s dělníky a rolníky proti německému kapitálu. Naučila se respektovat práva ostatních tříd. „Parlamentní většina bude se opírati o spolupráci stran levice, umírněných socialistů, liberálův a venkovské buržoazie. Směrnice její politiky budou orientovány ve smyslu sociálních reforem a náboženských svobod.“ Československo bude pevným státem, svorníkem nové soustavy.23 Na podporu
usilování o zničení Rakouska uvádí Beneš výrok liberála Williama E. Gladstona: „nikde nikdy neudělalo Rakousko nic dobrého.“24
Určité problémy od počátku činil název nového státu a jeho obyvatel. Vyjadřoval se k tomu i překladatel Jan Reichmann.25 K textu „Stvoření samostatných Čech, nebo spíše Čech a Slovenska...“ dal poznámku „V
originálu Czecho-Slovakia, jež naše noviny nesprávně překládají Československo nebo Čechoslovensko, v kteréžto jazykově nemožné nestvůře docela nelogicky přesouvá se přízvuk na druhou část spřežky. Stejně nesprávný jest z hlediska filologického název Čechoslováci, pojem etnograficky i linguisticky nepřípustný. Jsou Češi a Slováci nebo prostě – Češi!“
Sám Benešův spis Zničte Rakousko-Uhersko je věnován výkladu smyslu českých dějin, jakási obdoba Masarykovy České otázky. Je přesvědčen o úzké souvislosti Čechů a Slováků, v jeho pojetí jde o dvě větve téhož národa. Pojednává o stycích Čech s dalšími státy v minulosti i budoucnosti a o stycích s dohodovými zeměmi, zejména s Francií, Anglií a Itálií. Dohodovým státům je adresována výzva se zdůvodněním výhodnosti rozkouskování Rakouska-Uherska a obnovením česko-slovenského státu.
V závěru války se Beneš stává signatářem Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou z 18. října 1918. Představitelé československého odboje jako členové zatímní vlády se touto deklarací hlásili k ideálům moderní demokracie a k americkým principům, formulovaným prezidentem Wilsonem. V Prohlášení nezávislosti jsou uvedeny hlavní zásady ústavy budoucího státu: „Československý stát bude republikou... Zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práv a shromažďovacího a petičního. Církve budou odloučeny od státu... Demokracie bude spočívati na všeobecném tajném právu hlasovacím; ženy budou postaveny na roveň mužům politicky, sociálně a kulturně. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením: národní menšiny budou požívati rovných práv. Vláda bude parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Československý stát provede pronikavé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny pro vnitřní kolonizace; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského... Ve své zahraniční politice přijme československý stát svoji plnou odpovědnost za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí se zásadou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají býti uzavírány odkrytě a poctivě, bez tajné diplomacie.
Naše ústava postará se o řádnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.“26
Principy obsažené v Prohlášení nezávislosti, k nimž se přihlásil v říjnu roku 1918, byly a zůstaly zásadami Benešovy zahraniční i vnitřní politiky po celý jeho život. Od obhajoby ideje demokratického státu na území českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi se státním národem československým jako zakladatelskou ideou Československé republiky nikdy neustoupil. Pouze demokratický stát mohl zajistit ochranu menšin, které tvořily významnou část obyvatelstva založeného státu. Proto Beneš volil v nótě z 20. května 1919 adresované menšinovému komitétu mírové konference za základ československé ústavy liberální principy švýcarské ústavy. Nešlo o vytvoření druhého Švýcarska, jak bývá švýcarský vzor pro Československo interpretován.27 Vzhledem k hladkému přijetí menšinových závazků Československem na mírové konferenci
na rozdíl od států s menšinami, protestujících proti těmto závazkům, pokládali mírotvorci za moudřejší nespecifikovat tato opatření a ponechat plnou odpovědnost na československé vládě.28 Ustanovení
československé ústavy nakonec mírovou smlouvu v pozitivním smyslu překračovala.
Dodržování zodpovědného přístupu k menšinovým závazkům prokázal Edvard Beneš jako ministr zahraničí rovněž při projednávání formulací československé ústavní listiny o označení jazyka. Podstoupil v tomto ohledu při jednáních o znění československé ústavy v ústavním výboru konflikt s Karlem Kramářem, v němž se mu nepodařilo prosadit označení pro la langue officielle z mírové smlouvy oficiální či úřední jazyk, což odpovídalo ustanovením saintgermainské smlouvy o oficiálním jazyku v Československu. Šlo zejména o to, aby Němcům nebyla poskytnuta záminka k protestu proti ustanovením v ústavě. Kramář ale nakonec v minoritním votu pro pojmenování oficiálního jazyka z mírové smlouvy prosadil ještě označení státní. Beneš to prozíravě nepokládal za praktické a politicky výhodné. Lišil se od Kramáře i v jiných ohledech: proti nacionalistickému postoji Kramářovu („stát je náš a my... jsme tím státním národem“) zastával Beneš v souladu se stanoviskem ústavního zpravodaje dr. Václava Boučka názor, že „náš národ může býti jen primus inter pares“ a státní národ je tvořen československými státními příslušníky.29
Veškerá činnost Benešova, zejména politická a publikační, nás nenechává na pochybách, že mezi ním a Masarykem panovala naprostá shoda v záměrech a cílech souvisejících s obnovením česko-slovenského státu a jeho udržení v rámci zakladatelských idejí. Mnohokrát to ostatně sám konstatoval a poukazoval na to. Benešova představa demokratického státu se nelišila ani od běžných koncepcí tehdejší doby.
Rok 1918 by měl nejspíše jinou podobu, kdyby Beneš nežil. Už proto, že Edvard Beneš zajištěním uznání Československa ještě před 28. říjnem a mírovou konferencí vytvořil zákon kontinuity mezi ústavním řádem rakouským a československým, za což mu patří vysoké uznání.
Eva Broklová
(Zveřejněno na pokračování ve Zprávách z Kruhu 2/2011 a 1/2012)
1 BRYCE, James. Moderní demokracie I, Praha 1926, s. 14.
2 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. Překlad a úvod Jan REICHMANN. Praha 1920.
3 Tamtéž, s. 11.
4 Tamtéž, s. 12.
5 La Nation Tchèque, r. I, s. 51– 53.
6 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 12.
7 Tamtéž , s. 17.
8 KAPRAS, Jan. President Dr. Edvard Beneš. Řeč proslovená 28. května 1936 v Moravské Ostravě. Praha: Legie 1936. s. 5–6.
9 Tamtéž, s. 6–7.
10 Tamtéž, s. 7.
11 BROKLOVÁ, Eva. Nová Evropa replikou na Mitteleuropu? Recenze. Masarykův sborník IX, 1996. Praha 1997, s. 270–273.
12 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 21–22.
13 Tamtéž, s. 22.
14 Tamtéž, s. 24.
15 Tamtéž, s. 25.
16 Tamtéž.
17 III. r., s. 433–440, 472–478.
18 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 26.
19 III. r., s. 636–640.
20 Après le Congrès des Nations Opprimées, à Rome La Nation Tchèque, r. III, s. 727–735
21 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 29.
22 Paris: Payot & Cie 1919.
23 BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 35–36.
24 STEED, Henry Wickham. Úvod. BENEŠ, Eduard. Zničte Rakousko-Uhersko. C. d., s. 50.
25 Tamtéž, s. 52.
26 Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou. Broklová, Eva (ed.) Praha: Masarykův ústav AV ČR 1998 s. 18–19.
27 BROKLOVÁ, Eva. Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci, Český časopis historický 1994, 2, s. 257–266.
