Rok 1968

Věnovat se událostem roku 1968 není dost dobře možné bez delšího úvodu o tom, co předcházelo, a také aspoň krátké charakteristiky toho, co následovalo, tedy tzv. normalizace. Pro začátek je nutno se vrátit až do roku 1956, kdy Nikita S. Chruščov podrobil kritice Stalinův „kult osobnosti“, což bylo ovšem eufemistické označení pro jeho diktátorství. Tehdy se o tom dověděli jen komunisté, do širší veřejnosti pronikly tyto informace až v  r. 1958. Kdo se nad tím zamyslel hlouběji, pochopil: Stalin byl dosud téměř nedotknutelnou modlou, ještě trvala jeho gloriola vítěze nad nacismem, a jestliže je nyní možné pohledět na něj kriticky, bude samozřejmě moci být kritizováno i leccos jiného. A tak, i když to určitě nebylo Chruščovovým úmyslem, takovou kritiku už nebylo možno zastavit. I když se hovořilo o „deformacích“, nebylo možno umlčet samozřejmou otázku, proč k  takovým deformacím mohlo dojít, a těžko šlo zapudit odpověď, že příčinou byl nedostatek demokracie.


    Postup změn byl pomalý, ale neustálý. V  Československu jej urychlil IV. sjezd spisovatelů (27. – 29. 6. 1967), na němž hned po jeho zahájení vyzval Milan Kundera ke svobodnému střetu názorů. Ludvík Vaculík konstatoval omezení občanských svobod, splynutí strany a vlády v  jedno mocenské centrum, také příspěvky dalších spisovatelů (Ivan Klíma, Pavel Kohout) byly v  protikladu s  názory představitelů strany. Sjezd demonstrativně opustil rozzuřený Jiří Hendrych, režim se pomstil vyloučením L. Vaculíka, A. J. Liehma a M. Kundery z  KSČ, ale hlavně odejmutím Literárních novin svazu a jejich převedením pod ministerstvo kultury. Ve stejném roce způsobilo komunistům starosti i studentské majáles.

    V  létě roku 1967 na jubilejních oslavách Matice slovenské urazil Antonín Novotný svým necitlivým jednáním slovenskou veřejnost i tamní stranické vedení. Na prosincovém plenárním zasedání ÚV KSČ vystřídal 5. 1. 1968 A. Novotného ve funkci prvního tajemníka Alexandr Dubček a začalo období známé jako Pražské jaro. V  březnu 1968 přestal být A. Novotný také prezidentem, nově byl zvolen Ludvík Svoboda.

    V dubnu ÚV  KSČ schválil liberální Akční program KSČ, který zahrnoval zvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánována federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky. Nejfrekventovanějším slovem bylo v  českých médiích slovo „demokratizace“, ve slovenských „federalizace“. Setkal jsem se nedávno s  názorem, že většina občanů ČSR by se spokojila s  přeměnou socialismu, aby měl „lidskou tvář“, a podporovala vedení KSČ. S  tím se lze těžko ztotožnit. Pod pojmem demokratizace si lze těžko představit něco jiného než proces směřující k  demokracii, a k  atributům demokracie patří pluralita názorů, a tedy i pluralita politických stran. Žádná z  nich nemůže mít vedoucí úlohu. Proto byly ve veřejnosti snahy obnovit sociální demokracii, proto vznikl Klub angažovaných nestraníků a K231. Názor o všeobecné podpoře mohl vzniknout tím, že riziko zásahu zvenčí bylo pociťováno, a proto vznikla snaha o jakousi autocenzuru.

    Nebylo to mnoho platné, ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy došlo, účastnily ho se spolu se SSSR i Polsko, NDR, Bulharsko, Maďarsko, ne ale Rumunsko. Mohu-li přidat osobní vzpomínku na noc z  20. na 21. srpna, strávil jsem ji nikoli ve svém bydlišti na Loretánském náměstí, ale u přítelkyně (dnes už je to moje žena). Následkem toho jsem na své pracoviště v  Modřanech přišel, aniž bych cokoli věděl, a protože se kolegyně i kolegové domnívali, že jsem přijel z  Hradčan, zahrnuli mě spoustou dotazů, na něž jsem jim nemohl odpovědět. Místo toho jsem se naopak já dověděl, co se stalo, a vydal jsem se do Prahy. Nějakou dobu jsem překládal vojákům do ruštiny prohlášení vlády a ÚV z  mimořádných vydání novin, pak mě napadlo, že situace si říká o fotoaparát, a odebral jsem se pro něj na Hradčany. Pak bylo potřeba koupit někde film, a k  fotografování jsem se dostal až ve 14 hodin.

O týden později už hovory s  vojáky možné nebyly, poklopy tanků byly zavřené, zřejmě už velitelé nechtěli riskovat nákazu svých vojáků „kontrarevolucí“. Dala se však fotografovat „plakátová válka“, totiž boj s  okupanty pomocí kreslených vtipů a veršíků. Tomu jsem se věnoval 28. 8. blízko Karlova náměstí. Dům s  nápisem „Lidová demokracie“ byl už poznamenán střelbou, navíc se toho dne konal jakýsi tankový přesun.

Nevím, nebyla-li to spíše demonstrace síly, jejímž smyslem bylo nás strašit. Tanky se zavřenými poklopy se hnaly Ječnou ulicí hodně rychle, vzduch byl plný výfukových plynů. Nedalo se v  tom dýchat a nedalo se přejít ulici. Až pozdě večer jsme se dostali domů.

    Nějakou dobu jsem věřil, že budeme pokračovat v  nastoupeném kurzu. V  době prvního výročí vpádu okupantů však byla posledním projevem vzdoru dohodnutá cesta z práce domů pěšky. Do ulic Prahy vjely i toho dne tanky, ale tentokrát naše. Tím pražské jaro skončilo a začala normalizace spočívající v  přechodu od normálního k  nenormálnímu. Pro ilustraci bych připomněl říkanku uveřejněnou rok po okupaci v  dětském časopise Mateřídouška. Autorem byl básník Jiří Pištora, název byl Lapkové a její text zněl: „Žije, žije ve stepi, jeden v  suché otepi. Druhý v  láptích pod pařezem, třetí v  díře mezi bezem. Ať si jsou, tam kde jsou, ať sem na nás nelezou.“ Následky pro autora se dnes zdají neuvěřitelné: STB jej pronásledovala tak důkladně a tak dlouho, dokud jej nedohnala k  sebevraždě zastřelením. V  pouhých osmatřiceti letech.

    A jaro vystřídal dlouhý podzim, a trval 21 let.
 
Jiří Prokop