 |
| Čeští uprchlíci 1938 |
Nedá mi,
abych slova titulku nepřipomněl v souvislosti s aktivitou ministra
Hermana, který se bezostyšně paktuje se zástupci
landsmanschaftu. K historickým událostem ve státě by se mělo
přistupovat s objektivním nadhledem. Nevidím nic špatného
na tom, když se žáci ve škole dovědí, že vedení obce, či
státu nebylo ani dobré ani mravné, a proto celý život byl někdy
poplatný dobovým deformacím. I přes protesty menšiny těch
slušných došlo k věcem a rozhodnutím, které dnes ke cti
v rámci celostátní či obecní historie zrovna neslouží,
nicméně staly se a zrušit je nelze. Žádné sebehalasnější
RUŠENÍ nedokáže eliminovat událost, která se před x lety
stala, to bych rád připomněl nejen panu ministrovi kultury.
Vymazávání
jmen a retušování fotografií v učebnicích si někteří
z nás ještě pamatují. Je to patrně to nejhorší, co lze
s historií dělat. Z dob egyptských faraónů víme, že
kameníci dostávali čas od času příkaz odsekat jména, která
měla být z vůle příslušného vládce zapomenuta – přes
veškerou snahu se to ale nepodařilo. Je to akt nesmyslný a
zbytečný.
Každá snaha o retušování minulosti jen
podmiňuje vznik hloupých mýtů a vede k nedůvěře mladé
generace k těm starým. A to je i problém konce světové
války a celé smutné éry komunistického vládnutí u nás.
V médiích i některých politických
sekretariátech se znovu stupňuje snaha deklarovat odsun sudetských
Němců v roce 1945 jako zločinný akt, který by měl být
rovnocenný Mnichovskému diktátu a následné okupaci
Československa během druhé světové války. Zapomíná se na to,
že důsledek obvykle má nějakou příčinu a že vytáhnout jen
odsun a zapomenout na léta války před ním je farizejské.
V čím je to zájmu a proč, ptám se
při sledování některých mediálních aktivit? Nemám nic proti
historickému studiu celého problému. Nemám námitky proti
získávání podkladů k soudnímu projednávání všech
zločinů, ke kterým během odsunů v Sudetech došlo (připomínám,
že vyháněni byli nejprve čeští občané a až po válce ti
němečtí). Pokud k soudnímu projednání dojde, bude to
zadostiučinění obětem. Co se ale týče snahy o změnu právního
stavu, který po skončení války nastal, jsem proti jakýmkoli
pokusům, jejichž cílem by mělo být revidování poválečných
rozhodnutí vítězných velmocí a dokumentů, které vznikly
v návaznosti na ně.
Jednotlivé kriminální činy proti
lidskosti nelze nechat bez potrestání, o tom není sporu. Stále je
ale nutno uvědomovat si, že šlo o následek, jehož příčinou
byla okupace Československa a krvavá válka. Jisté je, že veškeré
násilí, k němuž během odsunu došlo, je odsouzeníhodné a mělo
by být soudně stíháno a potrestáno. Dokladování je sice
obtížné, ale nikoli nemožné. Zločiny proti lidskosti jsou
nepromlčitelné. Zpochybňování aktu odsunu jako takového je ale
problematičtější. Stejné by bylo, chtít anulovat výsledek
bitvy na Bílé hoře. Poprava českých pánů na Staroměstském
náměstí, vyhnání mnoha dalších ze země a následné rozdání
konfiskovaného majetku cizákům (shodou okolností šlechticům
vesměs německého původu) je stejně nespravedlivý dějinný akt,
jako ostatně každý, jehož se dopouštějí vítězové proti
poraženým. Tehdy, stejně jako po 2. světové válce šlo o
historickou skutečnost, kterou nelze deklarativně změnit.
Německo
prohrálo válku, kterou samo zahájilo. Dne 5. června bylo
podepsáno „Prohlášení o
porážce Německa a o převzetí svrchované moci ..“,
vítězné mocnosti převzaly veškerou moc. Dále rozhodovaly o
dalším vývoji, všechna rozhodnutí byla a stále jsou pro Německo
závazná. Patří mezi ně i Postupimská dohoda z 2. srpna
1945, v níž bylo ve článku II Politických zásad řečeno, že:
„německý lid … se nemůže
vyhnout zodpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil“.
V článku XIII bylo pak určeno, že „německé
obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku,
Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa“.
Je pravdou, že v té době již k „divokému“ odsunu
docházelo ve všech třech jmenovaných státech, to ale na věci
nic nemění. Signatáři Postupimské dohody požádali jednotlivé
vlády o to: „aby zatím další vyhošťování zastavily (to
suspend further expulsion) dokud zúčastněné vlády neprozkoumají
zprávy svých zástupců v Kontrolní radě“. Rozhodovalo se
totiž o tom, jak budou odsouvaní Němci rozděleni do jednotlivých
okupačních pásem.
O
odpovědnosti sudetských Němců není nutno příliš diskutovat.
Pro Henleinovu politiku hlasovalo v posledních předválečných
volbách 91% československých Němců. Mnozí z nich (více
než 50%) bylo aktivním nástrojem nacistické agrese proti ČSR.
Téměř všichni vědomě přijali německé státní občanství.
Všichni měli během okupace výsadu, že nepodléhali české
jurisdikci. Ostatně to dokumentují i slova samotného Henleina,
z projevu uveřejněného 5. března 1941 v Das Kleine
Volksblatt s názvem SUDETŠTÍ NĚMCI SPLNILI SVOU POVINNOST si
dovolím citovat: „… Během
několika let se sudetoněmeckému živlu podařilo tak důkladně
otřást vnitřní stabilitu Československé republiky a její
vnitřní poměry uvést do zmatku takovým způsobem, že se stala
zralou pro likvidaci. … To vše se mohlo uskutečnit jen proto, že
celé sudetské Německo se stalo nacionálně-socialistickým. …
Nechť dějiny jednou vynesou rozsudek: sudetští Němci vykonali
věrně a pohotově svoji povinnost!“
Vydávat
odsun jen za akt pomsty založený na etnickém principu je
zkreslování historické skutečnosti. Komentování jednotlivých
zločinů s odsunem spojených, jako by šlo o celonárodní
zločin na mírumilovném obyvatelstvu, je bezesporu záměrné.
Všechny zločiny, které se v důsledku této války staly,
jsou politování hodné. Jednotlivé zločince lze potrestat, to je
ale vše. Snaha vyvolávat napětí mezi národy je proto
nepochopitelná.
Zdá se, že
existují síly, které by si přály anulovat krok za krokem
jednotlivé právní dokumenty potvrzující výsledky druhé světové
války.
Prezidentské
„Benešovy“ dekrety jsou částí politické reprezentace Německa
a Rakouska napadány stále ostřeji. To všechno svědčí o tom, že
existují síly, které se nechtějí smířit s válečnou
prohrou Německa v roce 1945, s výsledkem Postupimských
dohod a demografickým rozdělením Evropy platným od té doby.
Jedním z příkladů, že tomu tak je může být přístup
Německa k neplatnosti Mnichovského diktátu. Během jednání
o Smlouvě o vzájemných vztazích mezi ČSSR a Spolkovou republikou
Německo se v roce 1973 podařilo, díky nedůslednosti českých
vyjednavačů, německé straně zpochybnit anulaci Mnichovského
diktátu fádní formulací, když na místo „neplatná od samého
počátku“ bylo ve smlouvě uvedeno, že Mnichovská dohoda je
„neplatná ve smyslu této smlouvy“.
Při
sestavování Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci
se v roce 1992 se začalo používat termínu „vyhnání“
v Německém spolkovém sněmu. O rok později, když byla
smlouva o přátelské spolupráci přijata, vyjádřil se o ní
poslanec spolkového sněmu Peter Glotz (SDP) že nedokázala
„zahojit rány“ mezi které patří „kolektivní vyhnání
Němců v roce 1945“ což prý je „právně a morálně
neudržitelné a je a zůstává neobhajitelné“. O příčinách
ani rozhodnutí velmocí po porážce Německa se při této
příležitosti nemluvilo.
Skutečnost
je taková, že stále se opakující mediální i politické útoky
namířené ke zrušení Benešových dekretů se jeví jako snaha o
revanš. Otázkou je, kdo má zájem na tom, aby se geopolitická
mapa Evropy změnila tak, jak si ji malovalo nacistické Německo.
Smutné je, že tak se chová ministr české vlády pan Herrman,
který se s agresivními sudetskými organizacemi přátelí. Při
tom žádný Čech ani Němec v produktivním věku nemají
nejmenší důvod k osobní zášti, nic si totiž neudělali a
to by mělo být základem pro mírové soužití a spolupráci.
Ivan
Turnovec
