pondělí 29. srpna 2016

Nové jevy v česko-sudetoněmeckých vztazích

Po přijetí česko-německé deklarace z roku 1997 (i když za vyváženou jsem ji nepovažoval, symetrii vzájemných omluv neodpovídá symetrie vzájemných provinění) se nějakou dobu zdálo, že deklarace přinesla určitý pokrok alespoň v té části, která se neobrací k minulosti, ale týká se budoucnosti. Diskuse o prezidentských dekretech se z médií začala vytrácet, závazek respektovat právní řád České republiky byl respektován.


V poslední době to ale vypadá, že sudetoněmecký landsmanšaft jen začal hledat nové cesty. Spolu s ním se o nový způsob dialogu snaží i nynější bavorský premiér Horst Seehofer, když nahradil někdejší nenávistné hřímání Edmunda Stoibera mazanými úskoky, k nimž patří při pobytu českého premiéra v Bavorsku nastrčit mu do cesty Bernda Posselta tak, aby se museli potkat a minimálně si potřást pravicemi. Zdá se, že náš pan premiér zatím neobjevil recept, jak takovým fintám čelit. Svědčí o tom jeho rozhovor poskytnutý Právu a uveřejněný v sobotním vydání z 21. května pod názvem „Sobotka: Sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě.“ Hned na začátku čteme: „Sudetští Němci učinili několik vstřícných kroků … Jejich krajanské sdružení vypustilo ze stanov majetkové požadavky, což je velmi silný signál o jejich snaze orientovat se na budoucí spolupráci než se vracet k minulosti.“ Jenže, jak asi většina lidí u nás zaznamenala, část členů Sudetoněmeckého krajanského sdružení podala stížnost k soudu a ten jim vyhověl s tím, že v SKS neproběhla o tomto tématu dostatečná diskuse. Takže jak to s těmi stanovami bude, uvidíme někdy ke konci roku. Je dobře si uvědomit, že změna stanov stejně velký význam nemá, celkový úhrn ceny po válce zabaveného německého majetku nedosahuje výše částky, jež byla Československu přiznána jako reparační nárok, a tohoto nároku jsme se, pokud vím, nikdy nezřekli.

Ministr kultury Daniel Herman vystoupil jako první člen české vlády na sudetoněmeckém sjezdu. Dokonce byl českou vládou na sjezd vyslán. Jeho projev jsem pečlivě přečetl, a mohu spokojeně konstatovat, že pan ministr se nezapomněl zmínit, že odsunu také něco předcházelo: „vztahy mezi Čechy a Němci pustošily zločiny nacionálních socialistů, které se děly ve jménu německého národa vůči národu českému“. Jenže sudetští Němci (nemyslím tím naše bývalé spoluobčany, nýbrž členy SKS) mají ve svých uších zabudován filtr, který propouští jen to, co slyšet chtějí. Stačí si uvědomit, jaké zaznívají reakce. Podle Bernda Posselta již Hermanova přítomnost na sjezdu znamená, že česká vláda odmítla princip kolektivní viny uplatněný při poválečném odsunu. Ale vzhledem k počtu Němců, kteří v českých zemích zůstali, nebyl ani tak uplatněn princip kolektivní viny, jako spíše naplněn článek XIII Postupimské dohody.

Více než postoji našich bývalých spoluobčanů jsem udiven některými postoji spoluobčanů současných. Jako příklad uvedu „pouť smíření“, tentokrát z Pohořelic do Brna, tedy připomenutí divokého odsunu Němců z Brna. Musím si klást otázku: jak je možné, že nikoho nenapadá připomenout pochody daleko otřesnější, na příklad pochod smrti vězňů koncentračního tábora Osvětim do Buchenwaldu. A četné další, a také převážení vězňů za třeskutého mrazu v dobytčích vagónech, kde nebyl ani chleba ani voda, a ani dost místa, aby bylo možno usednout. To všechno jsme už zapomněli?

Letos si někteří naši novodobí kolaboranti ke své propagandě cílené zejména na mladé lidi vybrali pietní shromáždění v Lidicích. Rozdávali tam letáky odsuzující odsun, pravděpodobně za tím bylo Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Alespoň víme, že se musíme znovu zamyslet nad tím, kde má svoboda projevu mít své meze. Při nejmenším musíme chtít, aby si pro takovou propagandu vybrali příště jiné místo a jinou příležitost.
Jiří Prokop 

(Předmětný rozhovor předsedy ČSSD a premiéra Bohuslava Sobotky pro Právo ZDE.)