úterý 21. června 2016

Poznámky k diskusi na zasedání Mezinárodního výboru v Bratislavě v r. 2014

Vzhledem k tomu, že loni se nekonala členská schůze, měl bych se vrátit zpět a zmínit se o setkání Mezinárodního výboru v r. 2014 v Bratislavě. S diskusí, která tam proběhla, jsem nebyl spokojen, proto jsem se k ní z časových důvodů vyjádřil ještě dodatečně mailem všem účastníkům. Jeho znění zde uvádím beze změn:

Poznámky k diskusi na zasedání Mezinárodního výboru v Bratislavě v r. 2014
K diskusi jsem nucen doplnit některé kritické poznámky. Předně, velmi dlouho se vedla rozprava na téma, že židovské oběti nacismu jsou odškodňovány lépe než ostatní (nežidovské) oběti. K tomu musím říci především toto: snaha o hledání spravedlivého měřítka je samozřejmě marná a nutně se míjí účinkem, už proto, že většina těch, kteří by si odškodnění zasloužili nejvíce, žádné nikdy nedostali buď proto, že byli zavražděni před koncem války, nebo proto, že se nedožili doby, kdy se k částečné nápravě přikročilo. To se samozřejmě nejvíce týká židovských menšin v Evropě. Například v Podkarpatské Rusi (před válkou část Československa), kde žilo kolem 120 000 židů, jich zahynulo ve vyhlazovacích koncentračních táborech 104 177). Slyšeli jsme i poznámku, že nežidovské oběti nacismu jsou nuceny své žádosti o odškodnění dokazovat množstvím dokumentů. To je pravda, je ale nutno mít na paměti, že ve vyhlazovacích koncentračních táborech se pozůstalým po zavražděných neposílaly úmrtní listy (a taky se nevystavovaly). K důkazu, že někdo zahynul, stačila proto transportní karta a pouhé konstatování, že se nevrátil. Mrzí mě, že k takové diskusi došlo mezi námi, kde jsme před časem mezi sebou měli pana Dorožinského, který zachránil svého židovského přítele, a dosud k nám patří Józef Sowa, jehož rodiče zaplatili životem ukrývání pěti židovských rodin. Měli bychom také vědět, že o odškodnění židů se zasloužila organizace Claims Conference, vytvořená americkými právníky, a ta Německo k tomu donutila. Na závěr bych rád ocitoval slova německého spolkového prezidenta Johannese Raua, která řekl u příležitosti odškodnění nuceně nasazených: „Pro všechny, kteří tehdy zahynuli, přichází toto odškodnění stejně pozdě jako pro všechny, kteří zemřeli později.“
V diskusi zazněl také názor, že k Německu, Itálii, Maďarsku bychom měli doplnit Finsko. Považuji to za vyloučené. Finsko bylo 30. 11. 1939 napadeno Sovětským svazem, který si přisvojil území Karélie. 422 000 finských utečenců se přestěhovalo do Finska. Když Německo napadlo Sovětský svaz, využili Finové situace k navrácení Karélie, ale na konci války si ji opět ponechal Sovětský svaz. Finští běženci se tedy stěhovali celkem třikrát a vlastně by k nám mohli patřit.
Jiří Prokop