Nikdy jsem si nedovedla představit, že by bylo něco takového možné: ale viděla jsem to na vlastní oči. Kraj změnil svou tvářnost přes noc a lidé změnili náladu. protože přes noc přišlo československé vojsko.
(Zcenzurováno 11 řádků.)
Na nádražích seděli hloučky branců s kufříky, vlak jich byl plný, na každém nádraží nastupovaly nové. Žádné loučení, žádné kytičky za čepicí, ani jeden nevykládal ve vlaku, kam jede a proč jede, ani jediný nežvanil, nevypínal se, nedělal se důležitým. Jediné, co říkali: konečně jdeme! To je dost, že jdeme! Víte, ani stopa nervozity, ale taky ani stopa nějakého "nadšení", mávání z vlaků nebo vykřikovaného šovinismu: nýbrž nejsoustředěnější a nejklidnější nástup branné moci k zřejmé obraně, který imponoval víc než všechno, co jsme v posledních letech zažili. Nikde ani stopa té vojáckosti, která se nám stále předvádí ze zahraničí jako vzor. Ne, byla to armáda, která šla bránit svoji zemi. Dokázala zase znovu: tam, kde československý lid dostane příležitost, aby jednal, jedná výtečně.
V pátek večer mne zdravil číšník v restauraci vztyčenou pravicí a na moje "Guten Tag" řekl: "Siegheil"! V sobotu v poledne mi řekl: "Toprý ten." V pátek večer viděla jsem v hostinci, v hotelu, na ulici, v trafice, v obchodě samé zdvižené pravice. V sobotu v poledne ani jedinou. V pátek večer to bylo horácké město, muži chodili v okovaných botách v bílých punčochách, s nahými koleny, ženy v dirndlech. V sobotu se vyrojilo civilní obyvatelstvo v normálních městských šatech. V pátek byla ve výkladní skříni jednoho nakladatelství obrovská známá fotografie rakouských hranic, které s jásotem boří němečtí vojáci. V sobotu ráno zmizela. V pátek byla v konfekčním obchodě samá kamizola a v obuvnickém obchodě samá kovaná bota - v sobotu zmizely. Zdá se, že tento typ lidí, k nimž patří i henleinovští Němci, mají odvahu, jen když jsou v šiku a když křičí. Jakmile se rozpadnou v jednotlivce, odvaha mizí.
A potom, nezapomínejte: žádný z nich nechce a nechtěl válku, nýbrž anšlus. Klidný, tichý, nekrvavý anšlus: a slovu nekrvavý rozumějte tak: aby jejich krev netekla.
Nuže, anšlus nebude. Henleinovští Němci mají dvě možnosti: buď se stát skutečně slušnými partnery, neboť není pochyby o tom, že se jim vyjde velmi vstříc. Anebo zapálit pod sebou sud prachu, který za léta
nahromadili - a nelze ovšem zabránit, aby vyletěl s sebou do povětří ten, kdo sedí na sudu prachu, jakmile by výbuch nastal.
Jedinou možnost nemají: obávám se, že právě tu ne, kterou si nejvroucněji přejí: opakování Rakouska, opakování nekrvavé okupace, opakování siegheilovské procházky, koncentrační tábory, vyřazování lidí z
národa a státu, připevňování tabulek, že jsou židé nevítaní. Prostě možnost anšlusu.
Henleinovci tady v pohraničí tvrdí, začne-li se střílet, že se bude střílet až u Mladé Boleslavi. To je omyl. Začne-li se vůbec střílet, bude to na hranicích.
Milena Jesenská
(Vyšlo 1. června 1938 v týdeníku Přítomnost v kapitole "Anšlus nebude". Výběr z článků Mileny Jesenské vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci r. 1997 pod názvem Nad naše síly / Češi, Židé a Němci 1937 - 1939. Text knihy je rovněž přístupný zde na internetu.)
