To se ale již velmocenské plánování ubíralo jinými cestami. Již v květnu 1940 bylo v britském Foreign Research and Press Service, vedeném Arnoldem Toynbeem, připraveno prvé memorandum o stabilizaci poválečné Evropy prostřednictvím vytvoření nadnárodních federací ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě. V tomto rámci britští akademičtí plánovači (nezávisle na „odsunových“ koncepcích české nebo polské emigrační vlády nebo na radikálních názorech odbojových skupin) poprvé zakalkulovali nucené transfery, resp. výměny obyvatelstva ve východní části střední Evropy. Žádné stabilní poválečné řešení nebylo proveditelné bez transferu několika milionů Němců. Název ústřední části memoranda zněl Transfer as a Contribution to Peace.
Zklamání z krachu meziválečné menšinové politiky Společnosti národů, znechucení z německého zneužití zdánlivě skvělého mnichovského řešení problémů německé menšiny v Československu, šok z porušení mnichovských dohod již necelého půl roku po jejich podepsání a zejména z rozpoutání druhé světové války přivedl pak spojenecké plánovače k přesvědčení, že stabilitu poválečné Evropy může zaručit jen generální eliminace menšin jako mezinárodně politického fenoménu. Stalo se tak v době, kdy státy protihitlerovské koalice zkonfiskovaly veškerý německý majetek na svém území a muže německé národnosti, kteří nenastoupili do spojeneckých vojenských nebo pomocných formací, většinou internovaly. Američané totéž učinili s občany USA japonského původu. Zvýšenou dynamiku získala jednání o uspořádání Evropy, a tedy i o způsobu eliminace menšin po zatažení SSSR a USA do války. Již v srpnu 1941 doporučil britský vyslanec v Moskvě Cripps v memorandu pro své ministerstvo zahraničních věcí, aby byly při úvahách o poválečném uspořádání Evropy vytyčeny strategické, vojensky hajitelné hranice, a to na účet Německa a jeho satelitů.
Podstatné pozornosti se této otázce dostalo při moskevských jednáních britského ministra zahraničí Antonyho Edena s Vjačeslavem Molotovem v prosinci 1941. S představou rozsáhlých transferů německých menšin z Polska a Československa na západ již tehdy předběžně souhlasil i Stalin, který zároveň naznačil koncept „posunutí“ Polska na západ – opět na úkor Německa. Sovětské diplomacii šlo v té chvíli především o to, aby Velká Británie smluvně akceptovala územní výsledky dobyvačných válek, které Sovětský svaz vedl v letech 1939–1940. V jejich rámci bylo na Sibiř, do Střední Asie a na Dálný východ vysídleno na 200.000 Poláků, desetitisíce Židů a statisíce příslušníků pobaltských národů. Spojenci s tím souhlasili.
Jedním z důvodů souhlasu mohl být i charakter německého vedení války „na východě“: generálové, kteří pod vedením náčelníka generálního štábu Haldera připravovali Plán Barbarossa, koncepčně počítali s tím, že při rychlém přepadu Sovětského svazu není možno zásobovat armády z říše. Bylo zakalkulováno, že se wehrmacht bude živit z prostředků dobývaného území, kde část obyvatelstva bude přímo likvidována, část následně zemře hlady. Celkový počet plánovaných obětí dobytí moskevské říše byl vyčíslen na 70 milionů civilistů. Jako s průvodním jevem bylo počítáno s tím, že nebudou bráni zajatci, tedy faktická likvidace vojáků nepřítele bezprostředně po jejich zajetí. V tomto rámci byly do podzimu 1941 – většinou bez zatěžující dokumentace – vyvražděny až 3 miliony zajatých rudoarmějců. Válka měla koncepčně podobu boje o uprázdněné území. I když německá armáda posléze z praktických důvodů přešla k masovým odvodům civilistů i zajatců na nucené práce v zázemí fronty i na území říše, trvalým jevem bylo, že zejména později při ústupových bojích na Ukrajině a v Bělorusku po sobě většina německých divizí zanechávala vylidněnou „spálenou zemi“.
Roku 1942 se britská diplomacie jednoznačně rozhodla pro koncepci poválečného transferu německých menšin z východní části střední Evropy směrem na západ do Německa. Německo nemělo být po válce rozděleno na několik států, ale dlouhodobě oslabeno ztrátou východních území a vyhnáním tamních Němců. V tomto kontextu je významné rozhodnutí britského válečného kabinetu z 6. července 1942 o prohlášení mnichovské dohody za neplatnou a o poválečném transferu německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy. Rozhodnutí sice padlo bezprostředně po heydrichiádě, nebylo však – již jen s ohledem na daleko širší záběr konceptu transferu – bezprostřední reakcí britské vlády na Lidice, nýbrž vyvrcholením dlouhodobého vývoje britské koncepce. V memorandu, které Eden předložil britské vládě, jsou v souvislosti s poválečným „odsunem“, pokládaným za nutný, vzpomenuty především rozsáhlé Hitlerovy a sovětské nuceně přesídlovací akce. Koncepci vyhnání a transferu německých menšin z osvobozených území přijal za svoji i de Gaullův Národní výbor svobodných Francouzů. Že po válce dojde k té či oné formě podstatné redukce německé menšiny v Československu a v ještě daleko větší míře v Polsku, bylo od té chvíle jasné Benešově exilové vládě i odbojářům v protektorátu. Je logické, že tento plán s nadšením přijaly jak exilové vlády, tak domácí odboj.
Winston Churchill formuloval vůči Edvardu Benešovi své stanovisko před jednáním se sovětským vedením roku 1943 slovy: Transfer obyvatelstva je nezbytný. Kdo chce opustit baltské státy, ať jde. To platí i pro Východní Prusko, jestli připadne Polákům, a taktéž pro obyvatele ze Sudet. Dostanou krátkou lhůtu, aby si vzali to nejnutnější a šli – doufám, že to u Rusů prosadíme. Osvědčilo se to před lety v Turecku a Řecku a osvědčí se to i teď. Zástupci amerického State Departmentu byli podobného názoru. Podobně radikální byl i prezident USA F. D. Roosevelt. Ten se v rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě velení Armii Krajowé, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému – za války přistěhovalému i trvale usedlému – obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému“ vystěhování. V prosinci 1943 se pak v Moskvě potvrdilo, že české představy poválečného transferu Němců akceptuje jak sovětské ministerstvo zahraničí, tak i sám Stalin.
I když se velmoci dohodly na poválečném transferu, první nucené evakuace německých menšin z východní Evropy začaly v nacistické režii. Podle Hitlerova rozkazu o vyklizení a zničení nepříteli postupovaných oblastí, resp. o vystěhování všeho obyvatelstva před ústupem německého wehrmachtu, vydaném dva týdny po pádu Stalingradu 14. února 1943, neměl na území, kam postupovala Rudá armáda, zbýt ani jeden občan Velkoněmecké říše. Masového charakteru nabyly evakuace a útěky poté, co počátkem roku 1944 Rudá armáda vstoupila na území Východního Pruska a zahájila okupační politiku masakrem německého obyvatelstva vesnice Nemmersdorf. Masakr byl nacistickou propagandou „tvůrčím způsobem“ využit a – v podstatě proti vůli armádního velení – tím začala gigantická akce stahování německého obyvatelstva před frontou do centra říše. Utečenecké trény přitom blokovaly komunikace a komplikovaly život bojujícím jednotkám wehrmachtu. Osud masy běženců byl tragický. Spolu s východoevropskými Němci prchala na západ i část baltského a slovanského obyvatelstva již jednou krvavě sovětizovaných zemí, po traumatických zkušenostech třicátých a čtyřicátých let ostře antisovětsky naladěného.
Ztráty na životech, k nimž došlo v rámci této nucené i spontánní, úředně jen zčásti podchycené evakuace, nebyly dodnes přesně vyčísleny, ale jdou do statisíců. Regionální rozdíly přitom byly ohromné. Jestliže např. nacistická evakuace „karpatských Němců“ proběhla spořádaně, Východní Prusko bylo nacisty evakuováno v největším spěchu a chaosu. Německé obyvatelstvo slezské části Sudet nebylo včas propagandisticky připraveno na opuštění svých domovů a zarytě se bránilo nucené evakuaci, probíhající paralelně s odvodem chlapců nad 14 let a starců do jednotek Volkssturmu, vrhaných vstříc zbytečné smrti na frontě.
Je ironií, že v téže době, v zimě 1944/1945, začali západní spojenci, kteří konečně přenesli válku na německé území, poněkud upravovat svoji dosavadní, v otázkách nucených transferů radikálně koncipovanou, politiku. (Britové např. dlouho odmítali pojímat nucené transfery sudetských Němců jako formu trestu – vyslovovali totiž obavy, že kdyby byli takto potrestáni pouze prokazatelní nacističtí aktivisté a váleční zločinci, byl by celkový objem transferu příliš malý.) Najednou se však ukázalo, že i když Německo není „osvobozováno“, nýbrž dobýváno a okupováno, je přece nutno vynaložit mnoho sil na zásobovací, zdravotní a ubytovací stabilizaci populace takřka úplným rozvratem postižených obsazených území. Proudy fyzicky i psychicky devastovaných, hladových a nemocných německých uprchlíků představovaly pro spojeneckou okupační správu zátěž a destabilizující prvek. Vedle vysídlenců a běženců bylo totiž na dobytých územích nutno zvládat a zaopatřovat také množství osvobozených, většinou zubožených, podvyživených a nemocných vězňů a koncentráčníků, resp. válečných zajatců ze všech evropských národů, a regulovat snahy milionů nuceně nasazených, v chaosu závěru války nejednou desperátních dělníků z celé Evropy, toužících po rychlém návratu domů.
Zejména z amerických armádních kruhů proto vzešly pragmaticky motivované výzvy k racionální redukci příliš rozsáhlých nucených migrací a především k omezení „vyhánění“ Němců z jejich sídel. Velmi nahlas se také ozval britský a americký tisk, kriticky referující o katastrofálních poměrech na dobytém území. Důrazně upřednostňovány byly stabilizovanější a ve správním ohledu pak méně náročné, humánnější a organizované transfery, rozložené do delších časových úseků. Odpovědí nově ustavených národních vlád – včetně československé – byly armádou organizované masakry německého obyvatelstva, které měly jasně doložit nemožnost jakýchkoliv alternativ k rychlé separaci. Situaci stabilizovalo a jasně formulovanou podobu dostalo úsilí o spořádaný a lidský postup nuceného vysídlení německých menšin ze střední a východní Evropy až na Postupimské konferenci na přelomu července a srpna 1945.
Je obecněji symptomatické, že z exilu se navrátivší vlády malých spojenců velmocí tvrdě trvaly na provedení slíbených vysídlovacích projektů. Příkladem poslouží Nizozemsko, jehož poldry německá armády zatopila v roce 1944, aby zabrzdila spojeneckou ofenzivu na Arnheim. Nizozemci, kteří hned po válce bez formalit vyhnali malou, asi padesátitisícovou německou menšinu, tvrdohlavě – přes kritická slova nizozemských biskupů – trvali na přidělení slíbené kompenzace za poldery, a to v rozsahu většiny území dnešního Severního Porýní-Westfálska. Území bylo samozřejmě nárokováno bez obyvatelstva. Nizozemci však naráželi na zaťatý, pragmaticky motivovaný americký odpor, který se jim podařilo překonat jen symbolicky: Nizozemsko dostalo pouze úzký proužek německého území, který v šedesátých letech vrátilo Spolkové republice Německo.
Případ Polska
V poválečné Evropě představuje obzvlášť specifický příklad polská situace, resp. polské vyhnání a vysídlení německých menšin z obnoveného polského státu. Poláci byli roku 1939 atakováni ze dvou stran: pakt Ribbentrop – Molotov likvidoval polský stát ve prospěch obou momentálně spojeneckých socialistických mocností a přiřkl Sovětskému svazu východní část historického Polska, tzv. „kresy“, včetně klíčových městských center. Západní část Polska byla Hitlerem zčásti přičleněna k říši, zčásti přetvořena v tzv. Generální gouvernement. Po přepadu Sovětského svazu Hitlerovým wehrmachtem Sověti cestou nastolování hotových skutečností postupně dotlačili západní spojence k uznání své části zisků paktu s nacisty. To znamenalo radikální okleštění polského státu, tedy něco, co polské exilové vlády v Londýně i polský odboj ve vlasti vnímal jako spojeneckou zradu na Polsku a Polácích.
Aby západní spojenci Polákům usnadnili smíření s ruskou expanzí, které nebyli schopni ani ochotni čelit, vstoupili na cestu kompenzací: Poválečnému Polsku byla s předstihem přiřčena většina území Východního Pruska (původně i s Královcem, který pak ale Rusové podrželi pro sebe), Gdaňsk se zázemím a Horní Slezsko. Na více reálně nestačila polská osídlovací kapacita. Válka a nacistické masakry si vyžádaly 2 miliony polských křesťanských životů a přes 3 miliony polských židovských mrtvých. Již původní britsko-americký koncept počítal s vyhnáním a vysídlením 3,5 milionů Němců. Poté, co se v Lublinu pod sovětskou kuratelou ustavil „národní výbor“, který postupně přejímal správu polských území osvobozených Rudou armádou, začal se však výměr budoucího Polska, a tedy i nuceného vysídlení Němců podstatně rozšiřovat, až nová západní polská hranice dosáhla na Odru a Nisu. Západ sice protestoval, v Postupimi však nakonec před Stalinem kapituloval. Podle odhadu Spolkového archivu z roku 1989 zahynulo při útěku a vyhánění z území dnešního Polska v letech 1944–1945 asi 400.000 německých civilistů.
Skutečnost, že rozsah i charakter vyhnání a vysídlení zejména Němců, ale také Maďarů, Italů a dalších národnostních menšin z území obnovovaných národních států zásadním způsobem na západě i východě závisel na pragmatické vůli spojeneckých velmocí, lze dokumentovat na maďarském případu. Maďarská prozatímní vláda již v dubnu 1944 v souvislosti s přípravou pozemkové reformy požádala Spojeneckou kontrolní komisi o souhlas s vysídlením 300.000 Němců ze země. Spojenci, zejména Američané, kupodivu ochotně souhlasili a měli zájem o dokonce až půl milionu přesídlenců. Chtěli ale především dělníky stavebních profesí, které by nasadili na obnovu zničených německých velkoměst. Donauschwaben byli ale hlavně zemědělci. V roce 1946 bylo proto nakonec odsunuto „jen“ 150.000 Němců do americké zóny a o rok později dalších 50.000 do Sověty okupovaného východního Německa.
Podobně „pragmaticky“ a v kooperaci nově ustavené prozatímní vlády s velmocemi byl motivován také „odsun“ Němců z Rakouska. Nešlo – samozřejmě – jen o německé obyvatelstvo přivandrovavší během války nebo vyháněné a transferované z československého nebo např. maďarského území. Zde se rakouská reprezentace, kancléř Karl Renner a dolnorakouský hejtman Leopold Figl, rychle dohodla se Sovětským svazem na uzavření hranic a odmítala připustit dokonce i spojení rodin žijících na opačných stranách česko- a moravsko-rakouské hranice. Argumentem byla nutnost eliminovat zamoření Rakouska sudetoněmeckými nacisty. Skutečnost, že osmimilionové Rakousko mělo osmisettisícovou NSDAP a poskytlo říši i silné kontingenty SS, v této argumentaci nehrála roli. Motivace rakouských politiků spočívala v obavě z prohloubení těžké zásobovací krize a z chaosu, který v zemi vyvolávaly transporty namnoze velmi zubožených německých běženců a vysídlenců.
Vysídlení se ovšem neomezovalo jen na přechodné obyvatele alpských zemí. Rennerova socialistická vláda použila na radu spojenců koncepčně podobného klíče jako poválečné Československo: Vysídlení bylo vztaženo i na všechny Němce, kteří sice žili v Rakousku již před březnem 1938, ale neměli rakouské státní občanství. Vysídleni – obdobnými nákladními vlaky, jaké odvážely Němce ze Sudet – s nimi většinou byli i jejich rakouští rodinní příslušníci, resp. společné „smíšené“ německo-rakouské děti. Vídeňský historik Oliver Rathkolb k tomuto říká: Statisíce „říšských Němců“, mužů, žen a dětí, byly v letech 1945/46 – bez jakéhokoliv vyrovnávání se s jejich politickou zodpovědností – transportovány z Rakouska do Německa. Předpokladem rozsáhlé akce byl souhlas a aktivní součinnost všech okupačních velmocí.
Vysídlovací koncepty, k nimž se spojenci rozhodli v letech 1942–1943, měly koncepčně stabilizační charakter a opíraly se nadto o dobovou představu „kolektivní viny“ všech Němců, kteří se nezapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho oběťmi. V americkém exilu žijící Thomas Mann formuloval svůj názor na „úhrnnou nacionální vinu“ Němců v relaci BBC 30. prosince 1945: Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hory nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo dopadne za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů, nemůže se vší lítostí vidět nic jiného než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž, bohužel, nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce.
Úhrnně se uvádí, že útěk, vyhnání nebo vysídlení postihlo na 12, podle novějších odhadů snad jen asi 10 milionů Němců, kteří původně žili mimo území dnešní SRN a v letech 1945–1947 tu našli útočiště a posléze nový domov. Celkem se odhaduje, že v letech 1944–1948 bylo donuceno natrvalo nebo na podstatnou dobu opustit svoji vlast 20 až 30 milionů evropských civilistů. Většina národnostních menšin z mapy Evropy v této době skutečně vymizela.
Velká část historické i politické literatury a publicistiky se utápí v moralizování nad dekrety i amorálností konceptu tzv. odsunu. Nechce vzít na vědomí, že to byla pouhá součást dobových, v jádře velmocensky účelových projektů stabilizace a mocenského přerozdělení kontinentu, ale i vyrovnání se osvobozených evropských společností s megazločiny nacistů, a to včetně zločinů jimi i jen iniciovaných. Jak nejnověji obecně formuloval vídeňský historik Philipp Ther: Lokální společnosti zvládnou zorganizovat místní masakry. Nucené migrace (zejména pak nevratného druhu) jsou však vždy iniciovány a garantovány velmocemi! Nepominutelnou veličinou zůstával nadto v poválečné Evropě až hysterický strach z obnovy moci Německa a Němců. Morální zodpovědnost jednotlivých národů, občanských společností a zejména jednotlivců spočívala za těchto podmínek v tom, jak a jakou formou, resp. s jakou mírou lidskosti, se kdo v těžké, bezprostředně poválečné době postavil k praktické realizaci nacionálně separačních koncepcí.
Poválečnou Evropu však nakonec spíše než národnostní homogenizace na desetiletí stabilizovaly linie studené války. Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN v prosinci roku 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN až roku 1962. Studená válka vnitroevropské nucené migrace vyloučila. Doba po jejím konci však toto téma znovu otevřela tragédiemi v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Ukazuje se však, že mezinárodní moc dokáže nakonec zabránit vyhnáním a vysídlením, resp. umožnit návrat alespoň části vyhnanců. Problémem ovšem zůstává, jak řešit cílené armádní exterminace menšinového obyvatelstva (Srebrenica).
(Převzato z časopisu Vesmír s laskavým svolením jeho redakce.)
