Raus, die böhmische Sau

Okupace Brna: Češi jsou smutní, Němci hajlují

(Dnes opisuji z knížky vzpomínek Čechů, kteří zůstali ve svých domovech v pohraničí i po tom, co ho po Mnichovu zabralo nacistické Německo. Vybral jsem si příspěvek, který vzpomíná na události před 65 lety, těsně před německou okupací. Jeho autorem je Jan Pelech, který v té době žil ve Znojmě.)

 
 
...Vlnu násilností rozpoutali znojemští Němci v noci ze 13. na 14. března 1939. Město bylo již plné německých vojenských jednotek, připravených okupovat zbytek ještě svobodných Čech a Moravy. Nacisté již věděli, co bude v nejbližších hodinách následovat. Rozradostnění zaplnili znojemské ulice, vytloukali Čechům okna, a radostně provolávali hesla jako: "Eins, zwei, drei, vier - wir holen sich Prag, Olmütz, Brün. Fünf, sechs, acht, heute in der Nacht."...
Obec Suchohrdy je předměstím Znojma. Celá oblast jižní Moravy byla obsazena nacistickou armádou v prvních říjnových dnech roku 1938. V obci žila většina Němců, avšak byla tam i silná česká menšina. Až na několik antifašisticky orientovaných Němců se téměř všichni hlásili k Henleinově SdP. Že po anšlusu jsou v obci pány Němci, pocítili suchohrdelští Češi hned po přivtělení k župě Niederdonau. Hrůznou noc zažili obyvatelé tzv. České kolonie v obci z 13. na 14. březen 1939...

Paní Anna R. vzpomíná:
13. březen 1939 byl den jako každý jiný. Před 20. hodinou jsem jako vždy šla do sběrny mléka, kterou vlastnil Němec Meinhart. Zarazilo mne, že byl náhle v celé obci vypnut elektrický proud. Stejně tak tonulo ve tmě Znojmo, které z výše položených Suchohrdel bylo zřetelně viditelné.
Proti zvyklostem bylo zarážející i to, že Meinhartovi odbavovali jen Němce a nás Čechy ignorovali. Ozvala jsem se, a tak mne přece jen, i když neochotně, odbavili. Při návratu jsem zaslechla od Znojma zvuky výstřelů. Rozmýšlet, co se tam děje, jsem však již nemohla. Od České kolonie se ozval řev Němců, kteří počali vylamovat ploty v zahrádkách českých spoluobčanů a násilím se dobývali do domků. Ještě jsem stačila doběhnout domů na dvorek, avšak za mnou se již ozvalo volání: "Raus, die böhmische Sau" a vylomenými vrátky se již hrnulo několik nácků. Ukryla jsem se za kmenem ořešáku, a zatímco se Němci dobývali do kuchyně, pokusila jsem se utéci k matce do sousedního domku. Zahlédli mne a hnali se za mnou. Počali nás bít a za stálého řevu "Raus! Raus!" nás vyháněli. Pak mně ucpali ústa a vlekli mě ven. Sotva jsem dýchala, byla jsem v sedmém měsíci těhotenství. Totéž se dělo i ostatním Čechům. Hnali nás k plotu zahrad, za kterým tenkráte ještě bylo území okleštěné republiky. Házeli nás přes plot za stálého řevu "Raus! Raus!" a nadávek. Utekli jsme do blízkých Kuchařovic, kde se nás ujali.

Paní Františka R, která též zažila tehdejší noc v Suchohrdech, vypráví:
Po čtyři roky jsem pracovala v obci jako chůva u Němce Rauschera. Po obsazení pohraničí v roce 1938 byl můj manžel nasazen na práci do Wiener Neustadtu. Právě 13. března 1939 jsem poštou od něho obdržela první výplatu. Kolem 20. hodiny mě navštívila švagrová a řekla, že ji mlékař upozornil, že se Němci houfují a připravují se vyhnat Čechy, bydlící v obci, přes hranice do republiky. Nebrala jsem to moc vážně, vždyť je znám, a tak se s nimi domluvím.
Přepočítala jsem se. Již za několik okamžiků s řevem a nadávkami českých sviní vyrazili Němci dveře a nahrnuli se do kuchyně. Němec Emrich Stiffer chytil mého pětiletého synka za nožky hlavou dolů a řval, že ho roztrhne. Podařilo se mi chlapce z jeho rukou vyrvat. Němci mě však chytili a i s chlapcem mě shodili na verandě ze schodů. Pak nás hnali k plotu za Českou kolonií a házeli nás přes plot, kde již bylo území ČR, a řvali, abychom se již nevraceli.
Jak mě přehodili, dopadla jsem na nějaké tělo. Byl to pan K., již starší důchodce, který při týrání ztratil vědomí. Uslyšela jsem pláč svého synka. Měl zlomenou ruku a do dnešních dnů má na tehdejší řádění našich německých spoluobčanů památku. Já sama jsem v té mrazivé noci prochladla a odnesla to zápalem plic.

Kronikář František J. zachytil vyprávění českého učitele Leoše P.:
Bylo to 13. března 1939 ve večerních hodinách, kdy zfanatizovaní Němci vyvrátili dveře našeho domku. Zatímco já jsem se snažil přivolat pomoc, rozbili dveře do ložnice, kde byla schována manželka s naším dvouletým a tříletým synkem. Zoufalá manželka bránila své děti tím, že uchopila horkou kouřovou rouru a prvního násilníka s ní udeřila. Pak se pokusila bránit kuchyňským nožem. Němci ji zmlátili tak, že zůstala ležet na zemi. Po celém těle měla krvavé podlitiny. Děti naštěstí vyvázly bez zranění, neboť se ukryly pod postelí, na kterou Němci při svém řádění naházeli nábytek.
Já jsem pochopil, že jde o pogrom na české rodiny v obci a že se proto pomoci nedovolám. Vrátil jsem se. Při vstupu do ložnice mne jeden z násilníků udeřil pěstí do obličeje. Krvácel jsem z nosu a úst. Vyvlekli mne na chodbu a tam mne udeřili dřevěným kůlem do hlavy, že jsem upadl do bezvědomí. Probral jsem se až v oranici, kam mne vyhodili. Druhého dne ráno jsem se odebral na celnici, která byla za obcí u české vesnice Kuchařovice. Uniformovaní Němci mě zavedli k našemu domku s příkazem, abych s rodinou ze Suchohrdel okamžitě zmizel. Opustili jsme náš domov jen s nejnutnějšími věcmi a ubytovali se v Kuchařovicích u pana S., kde jsme byli až do května.

Obětí řádících nacistů se stala i paní Š. Latí, ze které trčely hřebíky, jí potrhali Němci rty a obličej. Dostala infekci, která se stala příčinou vleklé choroby, na kterou paní Š. po několika měsících zemřela.

Životem zaplatili nacistickou okupaci i dva členové rodiny H. Paní H., manželka hajného, která v tragických chvílích byla sama doma, upoutána horečkou na lůžko, byla Němci vyvlečena a kopanci zahnána do lesa, kterým v horečce několik hodin bloudila. Třetí den zemřela na zápal plic. Byla první obětí nacistické okupace z obce.

Její syn byl pak obětí poslední. 8. května 1945 prchali němečtí vojáci silnicemi okresu k západu. Když obcí projížděly poslední tři nacistické tanky, navedli je místní Němci na Českou kolonii. Syn paní H. právě vyvěšoval z půdního okna bílý prapor. Výstřel z děla nacistického tanku nadzvedl střechu domu. Z půdy se ozval nářek. Pana H. našli čeští sousedé s roztrženým břichem. Skonal za několik minut.

[Autorova poznámka: Ne esesáci, ne příslušníci Wehrmachtu, avšak němečtí sousedé navedli ty tanky! Ještě 8. května 1945 chtěli zabíjet, ubohé bezprávné bytosti se z nich staly až 9. května ...]

Z knihy vzpomínek "Vyhnání a život Čechů v pohraničí 1938-1945" opsal Jan Kovanic

Vzpomínky pamětníků připravil a sestavil (c) Karel Zelený
Titul vydal v Praze 1999 (c) Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Ústav mezinárodních vztahů v Praze

Knížka je pokračováním sborníku "Vyhnání Čechů v pohraničí 1938-1945" . (Viz i článek na Neviditelném psu z 26.9. 2002 Kdedomov můj?)

Obě části si lze zakoupit v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, Nerudova 3