Pamětní deska vyhnancům a utečencům

12. listopadu 2015 byla na Masarykově nádraží slavnostně odhalena pamětní deska všem československým občanům, kteří po podpisu mnichovské dohody byli nuceni opustit své domovy. Desku odhalil předseda senátu Milan Štěch, připravila ji obecně prospěšná společnost Centrum české historie. V projevu předsedy senátu oceňuji zejména následující slova:

Jiří Prokop: Nový rozdělující příkop

Není tomu tak dávno, kdy prezidentské volby rozdělily českou společnost hlubokým příkopem. Nyní se zdá, že jakýkoli problém může vyhloubit příkop nový: běženci nás rozdělili na xenofoby (každého by nejraději poslali šupem tam, odkud přišel) a xenofily (radí nám, abychom je s láskou vzali k sobě domů, ač sami nikoho doma nemají). Pochválit mohu jen názory premiéra Bohuslava Sobotky, jak je vyjádřil v Právu z 5. září 2015, ale rád bych to hlavní řekl stručně vlastními slovy. 

Miloslav Bednář: Co podstatného vypovídá příval uprchlíků do Evropy

Vůdcovský triumvirát Evropské unie (německá kancléřka, francouzský prezident a lucemburský předseda Evropské komise) souvisle předvádí společnou a vskutku solidární neschopnost pochopit skutečnou příčinu a podstatu nynějšího přívalu Syřanů, Afghánců, Iráčanů a Afričanů na jim nejbližší blahobytný a hlavně zatím bezpečný Západ, tedy do Evropy. Místo takového, pro skutečně zodpovědné rozhodování a jednání nezbytného výchozího uchopení problému jen reaktivně zdůrazňují nutnost pomáhat druhým v nouzi, a to hlavně nařizováním uprchlických kvót členským státům EU, jak je nakonec ve středu oficiálně vyhlásil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.

Stanislava Kučerová: Připomínka demokracie ve střední Evropě

Za druhé světové války, obsazeni německou armádou, žili jsme v t.zv. protektorátu Velkoněmecké říše, v atmosféře strachu, fyzického i mentálního násilí. Každá vzpomínka na předchozí samostatné Československo byla trestána jako velezrada, trestem nejvyšším. Stalo se jednoho večera v té době, že dospívající chlapec čirou náhodou objevil pod vyšlapanými dřevěnými schody na půdu utajenou nevelkou skrýši a v ní několik zakázaných prvorepublikových tiskovin. Mezi nimi ho nejvíce upoutal nevelký spis T.G.Masaryka „Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“ 

Hoch se pustil do listování v objevených stránkách a byl unesen neuvěřitelnou silou odporu proti válečné politice, proti násilí, proti podmaňování slabších. Zároveň pocítil odhodlání usilovat ze všech sil za svobodu vlasti a národa, za svébytnost a vzájemnost potlačených národů a států a za jejich společný boj proti cizí nadvládě. To, co tehdy četl, bylo poselství hlavního představitele prvního zahraničního odboje Čechů a Slováků proti válčícím podmanitelským státům, Německu a Rakousku-Uhersku a proti jejich ideologii. Nyní však všude kolem zuřila již druhá válka světová. Doba byla jiná, ale poselství lidskosti zůstalo trvale. Chlapec četl dychtivě, s úctou a láskou. Tak jako kdysi čítávali zakázané spisy u nás tajní evangelíci. A vydržel by číst s kapesní svítilnou až do svítání.

Jiří Prokop: Setkání Mezinárodního výboru v Praze

Jako každoročně, konalo se i letos setkání mezinárodního výboru tvořeného představiteli evropských organizací sdružujících oběti nacismu. Tentokrát se konalo ve dnech 16. a 17. května v Praze a náš Kruh měl tedy roli hostitele. Místem konání byl Dům armády v Dejvicích.

600. výročí upálení Mistra Jana Husa

Zprávy z Kruhu vycházejí jen dvakrát v roce, jejich rozsah málokdy umožňuje věnovat všem kulatým výročím takovou pozornost, jakou si zaslouží, a tak většinou musíme vystačit s citátem na titulní stránce a s obrázkem na poslední. Tentokrát bych rád přidal alespoň ještě dva citáty další, hodící se i dnes:

„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil.“

„Nemá býti věřeno v církev, poněvadž není církev Bohem.“

jp

100 let lidických občanů Josefa Horáka a Josefa Stříbrného

Oba tito muži, občané Lidic byli v roce 1939 vyřazeni z Československé armády. Josef Horák jako poručík letectva, Josef Stříbrný jako poručík pozemního vojska. Následně se zapojili jako mnozí jiní a aktivně se účastnili odboje v Československé armádě v exilu, ve Franci a ve Velké Británii. Koncem války se oba sešli v 311. noční bombardovací peruti, se kterou se v srpnu 1945 vrátili do vlasti.

Válka o postel

Mauthausenské schody

Čtyři pijí k snídani z jedné misky sběračku neslané teplé vody, zaprášené trochou mouky. Rozvařený tuřín, někdy tykev, jindy jen rozvařená tráva k obědu. Čtvrtka veky, lžička válečné marmelády k večeři. Za den a vězně se utratily asi tři feniky. Tak se jedlo v Mauthausenu.

Krev, stíny a naděje

Události jara 1945 na pozadí II. světové války a jejich odraz v literatuře i filmu.

Osvobození Československa nepředstavuje pouze Pražské povstání, šeříky a sovětské tanky jako doznívající akord již ukončené II. světové války v Evropě. Svoboda se vracela do Československé republiky cestou, jíž se postupně probojovala spojenecká vojska z Východu a Západu, s účastí Čechů, Moravanů a Slováků. Žádnou událost v dějinách nelze přijímat odděleně od souvislostí, které ji předjímaly, a důsledků, které bezprostředně následovaly. V minulosti naší země nenajdeme období, které by plně odpovídalo komplikované, nejednoznačné periodě od podzimu 1938 až do jara 1945: zrodily se legendy, příběhy hrůzy, hrdinství, obětavosti – i hanby. Kde leží historická pravda? A jak ji dnes můžeme chápat?

Polemická beseda se bude konat v symbolické datum 5. 5. 2015 v Městské knihovně v Praze (Malý sál), Mariánské náměstí

17 hod. Václav Vlk starší, publicista, spisovatel (vizte jeho článek Historie pro budoucnost, který jsme nedávno publikovali ve třech částech)
Jan Kovanic, publicista, spisovatel (náš člen a správce blogu)

19 hod. Vlado Ríša, spisovatel, překladatel, publicista,
Františka Vrbenská, spisovatelka, publicistka



Vstupné 40,-

České pohraničí, jak ho v letech 2. sv. války Češi nezažili (příklad obce Plinkout/Pinkaute)

Současné archivy nabízejí možnosti poznat naše pohraniční oblasti za 2. sv. války i jako prostor, jehož zázemí nemělo možnost české obyvatelstvo poznat zblízka. Obecní Evidenční knihy obyvatel (Melderegister), vedené v němčině (většinou psané kurentkou), zavedené německou správou v sudetských župách, zachycují stav a pohyb obyvatel v obci. Mezi přihlášenými figurují mimo jiné i „cizinci“, přidělení na zemědělské usedlosti německých sedláků jako polootrocká pracovní síla.  

Čtenáři nám píší

Tentokrát nám napsala paní Blanka Rubická, a ne pouhý dopis, nýbrž svou vlastní knížku s názvem Skutečný příběh. Příběh, který knížka vypráví, začíná v roce 1876 a končí v roce 1918. Na záložce knihy je ale „Slovo o autorovi“ a v něm se vypráví ještě jeden příběh, příběh autorky samé. A ten sdělíme našim čtenářům.

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (3)

Co tedy K. H. Frank říká ve svém doposud u nás oficielně neznámém dokumentu zvaném „Pamětní spis o způsobu řešení českého problému a o budoucím uspořádání českomoravského prostoru”?


[... ] Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. Jsou dvě možnosti, jak toho dosáhnout:

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (2)

V minulé části jsem začalo hovořit o nově zpracovaném a vydaném obsáhlém díle H. Hahnové Od Palackého k Benešovi a vybral jsem jen malou ukázku - několik vět autorky ke „Směrnici o psaní o českém národu“, kterou vydalo Říšské ministerstvo propagandy 1. listopadu 1941 a podepsán je pod ní Dietmar Schmidt, vládní rada.

Osobně si myslím, že někteří obecně známí publicisté, kteří nasedli po roce 1989 na „německofilní vlnu“, se tuto nacistickou „Směrnici“ naučili nazpaměť a je základem jejich práce. Také v některých redakcích, hlavně v letech 1990 až 2002, spojených například s později neúspěšným kandidátem na presidenta ČR - podle toho, jak se sám vyjádřil v debatě o Benešovi - ji měli a možná i mají vyvěšenu na nástěnce, aby na ni žádný redaktor nezapomněl.
Tady je:

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (1)

Každý z nás jistě někdy četl nebo slyšel větu: “Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. (George Santayana, americký filosof španělského původu)

A protože doba se změnila, a to dramaticky, zmizela krásná léta bezstarostného politicko-intelektuálního plácání po roce 1989 o tom, že je tato „země spálená“, a řešení pseudo-problémů vyvolaných blouzněním eurohujerů (a ženských, co by jinak na vrcholová místa neměly), zda je skutečně nutné, aby ve vedení firem sedělo 50 % žen, a pak snění, že už co nejdřív nastane u nás „euroráj“, jsou dnes nějak mimo.

J. Bartoš: České obyvatelstvo v okupovaném pohraničí

Pohlédneme-li na historické zpracování a na dosavadní poznání osudů českého obyvatelstva v okupovaném pohraničí českých zemí v letech 1938-1945, vystoupí brzy do popředí poněkud zvláštní paradox. Při bližším zkoumání totiž zjistíme, že historická produkce o této problematice není zdaleka tak chudá, jak by se na první pohled zdálo, ale na druhé straně je zarážející, jak málo se toho v tomto směru ví a uplatňuje v běžné publicistice a v obecném povědomí, mimo jiné i v učebnicích a souhrnných přehledech pro širší veřejnost. A pokud se tak stane, je až s podivem, kolik zjednodušení, nepřesností i omylů se zde objevuje.

Za Mojmírem Maršákem

V  úterý 13. 1. jsme se v  obřadní síni v  Praze na Olšanech rozloučili s  Ing. Mojmírem Maršákem, CSc. Byl od r. 2006 členem celostátního výboru Kruhu a zastával funkci pokladníka. Pocházel z  rodiny, v  níž služba pro vlast byla samozřejmostí. Jeho otec Ervín Maršák byl v  první světové válce zajat na ruské frontě a přihlásil se do čs. legií. Domů se vrátil přes Vladivostok až v  r. 1922 a zůstal v  čs. armádě. Po Mnichovu odjel s  vojáky do Moravské Konice, zatímco rodina musela z  pohraničí do Pardubic. Ervín Maršák se v  r. 1942 zapojil do odbojové organizace „Obrana národa“. V  r. 1944 byla celá tato skupina gestapem odhalena a Mojmírův otec byl při výsleších gestapem ubit.
V  květnových dnech 1945 se Mojmír stal spojkou Čs. červeného kříže a později byl členem Čs. svazu protifašistických bojovníků, od r. 2006 byl předsedou revizní komise a později pokladníkem výboru Kruhu. Za jeho práci mu patří dík a naše vzpomínka.

Výbor Kruhu

 

Jiří Pešek: Evropská vyhnání a vysídlení ve 20. století a velmoci (část II.)

Transfer as a Contribution to Peace

To se ale již velmocenské plánování ubíralo jinými cestami. Již v květnu 1940 bylo v britském Foreign Research and Press Service, vedeném Arnoldem Toynbeem, připraveno prvé memorandum o stabilizaci poválečné Evropy prostřednictvím vytvoření nadnárodních federací ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě. V tomto rámci britští akademičtí plánovači (nezávisle na „odsunových“ koncepcích české nebo polské emigrační vlády nebo na radikálních názorech odbojových skupin) poprvé zakalkulovali nucené transfery, resp. výměny obyvatelstva ve východní části střední Evropy. Žádné stabilní poválečné řešení nebylo proveditelné bez transferu několika milionů Němců. Název ústřední části memoranda zněl Transfer as a Contribution to Peace.

Jiří Pešek: Evropská vyhnání a vysídlení ve 20. století a velmoci (část I.)

Nucené migrace jsou trvale velkým a podstatným tématem moderních a soudobých dějin nejen Evropy, ale celého světa. Fenomén „vyhnání“ (na místě staršího „vyhubení“) se postupně etabloval od raného novověku, kdy se ovšem týkal především náboženských menšin. V průběhu 19. století nad tradičně dominující náboženskou motivací genocidní nebo transferové eliminace „cizích“ ergo menšinových, a tedy většinové společnosti překážejících skupin převládly důvody „národní“ či šíře etnické. To nevylučuje skutečnost, že pro jisté národnosti byla typická ta která náboženská víra, takže nacionální a religijní identifikace a důvody pro skupinová nepřátelství byly často kombinovány.

Deportace a nucené práce německých obyvatel okresu Stříbro v ČSR po II. světové válce

jest názvem knihy, kterou vydalo v roce 2014 nakladatelství Guidemedia. Jde o překlad knihy vydané v Dinkelsbühlu, sídlu spolku našich bývalých spoluobčanů z Plzně. Kniha nepostrádá zajímavé pasáže. Na straně 11 uvádí, že okres Stříbro jako součást tehdejší sudetské župy měl v roce 1930 celkem 53.900 obyvatel německých a 24.223 Čechů. Po připojení k Říši se „převážně nedomorodí Češi“ odstěhovali, takže v roce 1939 zde vedle 58.907 Němců bylo jen 4.019 občanů české národní příslušnosti. Úbytek obyvatelstva v pohraničí začíná tedy již Mnichovem.