Cesta k 17. listopadu

17 listopad 1939 – Den národní ukázněnosti a klidu


15. března 1939 vstoupila německá vojska do bezbranného zbytku Česko-Slovenska. Pro mého tátu, jehož rodina byla půl roku předtím vyhnaná z Liberce, bylo překvapením, že jsou Pražáci překvapení. Pro vnitrozemce to byl šok – vždyť přece Hitler slíbil, že chce jenom sjednotit Němce, tak proč porušuje Mnichovskou dohodu a nenechá nás být? Cožpak nedbá mezinárodních garancí?

Inu – nedbal. A zase mu to prošlo.

Po prvním umrtvujícím otřesu se v českém národě vzmáhala potřeba "něco udělat". To "něco" mělo zprvu hlavně charakter vyjádření protestu. Nebudu psát o odbojových skupinách, kdy bývalí čs. vojáci plánovali ozbrojené povstání, ani o ostudném postoji kolaborujících novinářů. Zmíním se pouze o spontánních náladách ve společnosti.

Vítejte v autoritativní demokracii

Republika nám zůstala, druhá. Malá – ale naše. A kdo není náš, pryč s ním!

Celé září až do 10. října jsem psal o hrdinné odvaze československých občanů, již byli připraveni brániti svou vlast a za její svobodu a demokracii též padnouti. Ta vlast, na kterou můžeme být hrdí skončila na podzim roku 1938. Pak nastala doba hnusné Druhé republiky. Největší naší národní ztrátou nebyla ztráta území, průmyslové a surovinové základny, opevnění, obyvatel, avšak ztráty morální.  Po počátečním šoku, po zmařeném vzepětí hrdinného odhodlání zářijové mobilizace, přišla kocovina. Po prvních záchranných aktivitách na pomoc uprchlíkům nastoupilo poznání vlastní bezmocnosti. Beznaděj a zklamání byly nezměřitelné. Začali se hledat viníci.