Válka o postel

Mauthausenské schody

Čtyři pijí k snídani z jedné misky sběračku neslané teplé vody, zaprášené trochou mouky. Rozvařený tuřín, někdy tykev, jindy jen rozvařená tráva k obědu. Čtvrtka veky, lžička válečné marmelády k večeři. Za den a vězně se utratily asi tři feniky. Tak se jedlo v Mauthausenu.


S prázdnou dolů, s nákladem nahoru. 186 schodů z lomu s padesátikilovým žulovým kamenem na zádech. A znovu a znovu. Od šesti do šesti. Tak se pracovalo v Mauthausenu. Jinde, při honění termínu, také od pěti do jednadvaceti. O jakém odškodnění to mluvíte, Rakušané? Dlužíte za otrockou práci! Mimo jiné.

Shození ze Skály parašutistů. Umlácení krumpáčem na schodech. Hlad. Roztrhání psy. Zastřelení pistolí či kulometem. Píchnutí injekce s benzinem do srdce. Hlad. Otrávení výfukovými plyny ve vzduchotěsném autě. Utopení v umyvadle. Zabití vysokým napětím v ostnatých drátech. Hlad. Oběšení. Střelba do týla. Pomalé udušení v plynové komoře, maskované jako koupelna. Škrcení motouzem. Ušlapání, ukopání. Stání na apelplace: V horku bez jídla a pití, za mrazu polévání studenou vodou. Hlad, nemoce, zoufalství. Šílenství, sebevraždy. Nekončící dřina, pracovní úrazy. Býkovce a obušky. Karabáč a nůž. Hlad. Tak se umíralo v Mauthausenu. Spočítáno 100.000 lidí z celé Evropy. Krematorium stále mělo svůj příděl lidských kostí pokrytých kůží. Pokud ta kůže nezdobila jako stínítko lampu nebo do ní nebyla svázána nějaká pěkná německá kniha.

Dalších 37.000 lidí bylo zavražděno v blízkém Gusenu. Další desetitisíce v táborech Wiener Neustadt, Wiener Neudorf, Schwechat, Graz, Ebensee, Schlier, St. Valentin, Passau, Melk, Löblpas, Eisenerz, Linc I, II, III... Mauthausen měl pětadvacet poboček po celém Rakousku. 

Osvoboditelé v Mauthausenu, 5.5. 1945

Po přiblížení spojeneckých armád měly být k zabíjení využity všechny prostředky: Zavalení v podzemních tunelech. Granáty a plamenomety. Už se vydala kolona přeživších z tábora na poslední cestu. Tři vyslaní vězni dovedli ke koloně smrti tanky 11. mechanizované divize 3. US Army. Tak byl osvobozen Mauthausen. Od SS, od kápů, od německého nacionálního socialismu, od hakenkrajce, od smrti.

Bylo 5.5. 1945. Stejný den, kdy povstala Praha. Den odplaty...

Takhle mi to táta nikdy nevyprávěl. To jsem si jen četl v dobových a dokumentárních publikacích. A na pamětních deskách.

Na té v Gusenu, kde se táta v pětačtyřicátém znovu narodil - 5. května opravdu slavil jako svoje druhé narozeniny - tak na té stojí, že 23 maníků 1. čety Troops D od 41. průzkumné roty a jejich velitele Staff Sergeanta Ala Kosieka sem přivedl švýcarský delegát Červeného kříže Louis Häflinger... Dík Louisi, dík Ale, dík kluci.

Táta o koncentráku mluvil až v posledních letech, ale jen zřídka. "Ono to pak ani nikoho moc nezajímalo. Nejdřív, snad. Bylo moc mrtvejch." Zbytečně jsem ho nenutil. Beztak se po nocích budil ze spánku vlastním křikem. A tak znám jen několik "historek". Po osvobození nemohli propuštěnci hned domů, ještě se střílelo. Dostali od Američanů poukázky na ubytování v místních hostincích. Tátu a jeho kamarády taky přidělili do jednoho. "Kam vás jen dám," spráskl ruce hostinský. Nakonec je ubytoval ve vlastních pokojích. Měli papír s razítkem.

Táta nově nabytou svobodu okomentoval stručně: "A tak jsem po třech letech zase spal v posteli..."

(Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 4. května 2000)

Literatura: Milenci SS smrti, podle vyprávění Václava Václavíka napsala Jarmila Svatá, nakladatelství Svoboda, Praha 1945

Jan Kovanic