Není tomu tak
dávno, kdy prezidentské volby rozdělily českou společnost
hlubokým příkopem. Nyní se zdá, že jakýkoli problém může
vyhloubit příkop nový: běženci nás rozdělili na xenofoby
(každého by nejraději poslali šupem tam, odkud přišel) a
xenofily (radí nám, abychom je s láskou vzali k sobě
domů, ač sami nikoho doma nemají). Pochválit mohu jen názory
premiéra Bohuslava Sobotky, jak je vyjádřil v Právu z 5.
září 2015, ale rád bych to hlavní řekl stručně vlastními
slovy.
Za prvé je nutno si ujasnit, co k vzniklé situaci
přivedlo. Byla to snaha USA a části Evropy exportovat demokracii
do zemí s autokratickými režimy, které nesplňují nutné
předpoklady, aby se demokratickými stát mohly. Jistě že lidé
vládnoucí v těchto zemích byli diktátory, ale nebyla tam
válka a nikdo nemusel ze země prchat. Naše zahraniční politika
to měla jasněji říci, nemusíme na všechno přikyvovat Spojeným
státům a západní Evropě, máme mít vlastní názor. Jsme-li
dnes okřikováni, může to být proto, že jsme nebyli dostatečně
sebevědomí. Kvóty musíme odmítnout (přesto, že už zazněly i
vyhrůžky ve slovech p. Junckera), azyl můžeme a máme poskytnout
lidem ohroženým válkou a nikoli běžencům ekonomickým. Také je
nutno upřednostnit ty, kteří se mohou snáze do české
společnosti včlenit. Tím hlavním musí tak jako tak být snaha
odstranit příčiny, které situaci přivodily. Evropa, ať je
sebevíce velká a relativně bohatá, libovolný počet uprchlíků
přijmout nemůže.
Jiří Prokop
