Pokusíme-li se na tomto místě jen o souhrnný a stručný přehled dané problematiky, musíme hned upozornit, že až na malé výjimky jsou osudy Čechů, kteří zůstali v odstoupeném pohraničí, popsány hlavně v několika regionálně zaměřených pracích, což konec konců odpovídá tomu, že i ve skutečnosti se jednalo spíše o jednotlivé české či národnostně smíšené enklávy a ostrovy, případně o české obce zabrané ze strategických důvodů při hranici s vnitrozemím, později Protektorátem Čechy a Morava. Bylo tomu tak i proto, že Německu odstoupená území netvořila ani zdaleka nějaký územní ani jiný celek, byl to jen soubor od sebe oddělených a odlišných území, z nichž větší byla jen Říšská župa Sudety.
I přes relativně značný počet dílčích výzkumů a pohledů na osud českých obyvatel v obsazeném pohraničí zůstává stále řada důležitých míst a problémů i v současné době neosvětlena a nevyřešena. Vztahuje se to dokonce hned na první a zásadní otázku, totiž na to, kolik Čechů z okupovaného pohraničí muselo po „Mnichovu“ 1938 z obsazovaného území odejít a kolik jich tam zůstalo. Buď se tento druhý počet příliš zveličuje, nebo, a to častěji, se objevují názory, že zde vlastně žádná významnější skupina příslušníků české národnosti nezůstala, protože prý se zdrcující většina v pohnutých dnech po mnichovském diktátu odstěhovala do vnitrozemí.
Opřeme-li se o dosavadní statistické rozbory, je nutno rozlišovat mezi čísly, která jsou uváděna k rokům sčítání obyvatel v roce 1930 a 1939. Vezmeme-li v úvahu ta území, která byla v roce 1938 v českých zemích postoupena Německu (jen malý kousek u Petržalky se dotýkal Slovenska), hlásilo se zde v r. 1930 k české národnosti kolem 727.000 obyvatel (bez Těšínska, ale včetně Hlučínska), z toho 578.000 na území pozdější Říšské župy Sudety. Pro tuto župu máme také další data k roku 1939, kdy zde bylo při německém sčítání v květnu vykázáno 291.000 Čechů, zatímco pro ostatní odtržená území jsou uváděny jen různé odhady, takže počet Čechů v celém odtrženém pohraničí (včetně Hlučínska) se uvádí od 357.000 do 394.000, ale také (včetně Těšínska) v rozsahu od 517.000 do 567.000 i více.
Uvědomíme-li si, že počet těch Čechů (kromě nich šlo ještě o Židy a sudetoněmecké antifašisty), kteří museli z celého obsazeného pohraničí odejít, se pohyboval kolem 112.000 až 137.000 osob (včetně Těšínska), zůstává pokles počtu českého obyvatelstva v rozsahu nejméně kolem dvou set tisíc neobjasněn. Souhrnně lze zřejmě právem tvrdit, že po roce 1938 zůstalo v obsazeném pohraničí českých zemí přinejmenším přes půl milionu Čechů. Mnoho omylů vyplývá z toho, že z okupovaného území je často zmiňována jenom jedna, byť podstatná část, tj. právě Říšská župa Sudety.
Když bylo koncem září roku 1938 rozhodnuto v Mnichově o odstoupení československého pohraničí Německu, nebyla původně do tohoto území, které bylo rozděleno na čtyři pásma, zahrnuta nějaká mimořádně velká čistě česká oblast. Zcela jinak – jak jsme to již popsali – však vypadala situace po rozhodnutí komise signatářů dohody v Berlíně 5. října 1938, když bylo na nátlak Hitlera dodatečně vytyčeno tzv. páté okupační pásmo. Do něho byly zahrnuty již rozsáhlé oblasti českého osídlení na Opavsku, Bílovecku a Novojičínsku, na Zábřežsku, Šumpersku a Lanškrounsku, Jilemnicku a Českodubsku, také na jižní Moravě a nakonec i na Chodsku. Nejvíce Čechů zůstalo v tzv. východních Sudetech, kde v politických okresech Opava-venkov, Bílovec a Zábřeh představovali čeští usedlíci i po sčítání v roce 1939 od 52 do 62 % všech obyvatel. V celém vládním obvodě Opava bylo tehdy evidováno 162.000 Čechů, následoval vládní obvod Ústí n. L. se 113.000, jižní Morava asi s 25.000 a vládní obvod Cheb jen asi s 15.000 Čechy.
České obyvatelstvo, jak lze prokázat na dobových statistikách, se členilo na říšské státní příslušníky (ovšem ne říšské občany), kteří se narodili před r. 1910 v pohraničí a jejich rodinné příslušníky, a na další s nejasnou státní příslušností (tj. narození jinde, resp. ti, kteří optovali pro Česko-Slovensko).
Podíl říšskoněmeckých příslušníků z řad českého obyvatelstva činil v sudetské župě téměř 60 %, z toho ve vládním opavském obvodě dokonce 80 % všech Čechů. Tato čísla vyvrací jednoznačně názor, že většina Čechů se v okupovaném pohraničí objevila až po roce 1918. Šlo o takové oblasti, které měly českou převahu již před první světovou válkou, takže jejich zábor odporoval dokonce jakémukoliv výkladu mnichovské dohody o nadpoloviční většině německého obyvatelstva v odstupovaném území.
Z historického hlediska bylo možno Čechy v pohraničí v roce 1938 rozdělit na tři základní skupiny. K první náleželi ti, kteří se z jakéhokoliv důvodu, včetně značné části úředníků a státních zaměstnanců, vojáků, četníků, učitelů a pod., přestěhovali do pohraničí po roce 1918. Z těch se jich nejvíc odstěhovalo, resp. bylo nuceno opustit pohraničí hned v souvislosti s Mnichovem.
Do druhé skupiny patřili ti Češi, kteří přišli do pohraničí za prací většinou ve druhé polovině 19. století a našli zde vedle povolání i trvalý domov. Týkalo se to hlavně severočeského hnědouhelného revíru a tamní průmyslové oblasti, zejména okresů Most, Bílina, Duchcov a Teplice-Šanov. I když zde vzniklo několik převážně českých obcí a enkláv, přece jen šlo o celkově národnostně smíšená území.
Třetí nejpočetnější skupinu tvořili ti Češi, kteří patřili k tzv. starousedlíkům, tj. žili v pohraničí od nepaměti a vytvářeli zde souvislé oblasti českého osídlení, případně sídlili v pásu na etnickém rozhraní.
Vedle dvou již zmíněných velkých souvislých českých oblastí, tj. ve Slezsku a východní Moravě (Opavsko a Bílovecko až na Ostravsko a Novojičínsko) a severní Moravě kolem Zábřeha a částečně i Šumperska a Moravského Šternberka, jednalo se i o Lanškrounsko ve východních Čechách, dále pak o území na jižní Moravě, v severních Čechách a jihozápadních Čechách (Chodsko).
Pokusme se nyní alespoň stručně charakterizovat postavení českého obyvatelstva, které zůstalo v okupovaném pohraničí. Dostalo se do pozice národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Nacistický totalitní a později i válečný režim, uplatňovaný vůči všemu obyvatelstvu, se zde spojoval s národnostním útlakem, který směřoval k úplné likvidaci „českého živlu“. V tomto směru nepřicházela pro nacisty v úvahu v žádném případě nejen taková ochrana, kterou by bylo možné srovnat se statutem národnostních menšin v předmnichovském Československu, ale dokonce ani ne taková, která by snesla srovnání s okleštěnými právy příslušníků českého národa v sousedním Protektorátě Čechy a Morava.
Česká menšina byla zbavena jakýchkoliv politických a národnostních práv. Všechny české politické strany a vzápětí i české spolky všeho druhu, s výjimkou hasičských, byly zrušeny. Tím byla znemožněna jakákoliv možnost Čechů ke sdružování, ke shromažďování a spolčování. Např. v opavském vládním kraji se tímto způsobem od začátku roku 1942 snížil počet českých spolků na pouhých 63, většinou bezvýznamných nebo málo aktivních, které byly v následujícím období také likvidovány. Výjimku tvořily jen hasičské sbory, kterých bylo ve stejném obvodu v roce 1942 z celkového počtu 825 ještě 177 čistě českých, ale u nichž byla jako velící řeč povolena jenom němčina a jejichž část, pokud to bylo jen trochu možné, měla i německého náčelníka.
Po prvních úvahách o jiných možnostech nebyl připuštěn v úředním styku český jazyk, takže i všechny názvy a nápisy byly jenom německé. Jména všech míst a obcí musela být uváděna jenom v německé verzi, a to i u čistě českých lokalit bez dřívějšího odpovídajícího německého názvu. I označení českých firem, štítů, obchodů a živností muselo být uváděno v němčině, jenom v prvním období vedle němčiny až na druhém místě také v češtině. Úřadovalo se jenom německy, případně prostřednictvím tlumočníků a překladatelů. Nacistickými příslušníky nebyl trpěn na veřejnosti a v dopravních prostředcích ani hlasitější český hovor či zpěv.
Češi nebyli na rozdíl od protektorátních poměrů připuštěni jako zaměstnanci do kterékoliv instituce státní správy, do úřadů, soudů, nově zaváděných hospodářských svazů, stavovských komor, pracovních úřadů i nacistických zaměstnaneckých organizací jako Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront). I nacistická strana – NSDAP – se svými různými složkami a přidruženými organizacemi náležela samozřejmě jen a jen Němcům. Samospráva v obcích byla zrušena, v tomto případě ovšem i v německém prostředí. V českých obcích však jen v případě naprostého nezbytí (v obci nebyl ani jeden trochu vhodný Němec) byli tolerováni starostové české národnosti, ale i ti byli jmenováni a navíc kontrolováni tzv. amtsleitry, tj. německými vládními komisaři, kteří spravovali z moci úřední většinou několik českých obcí.
Po krátké periodě vydávání tzv. Věstníku české menšiny v Novém Jičíně (a časopisu Domov pro školy v Opavě) nemělo české obyvatelstvo v pohraničí od roku 1940 k dispozici žádné české noviny, stejně jako nové knihy, o nějakém nakladatelství ani nemluvě. V kinech se hrály jen německé filmy, české protektorátní sem nebyly, pokud je známo, vůbec dováženy. Kromě nepatrné výjimky několika desetiminutových relací před volbami v prosinci 1938 neexistovalo byť jen regionální české rozhlasové vysílání. Určité pojítko s českým vnitrozemím představovalo protektorátní vysílání rozhlasu, ale radiopřijímačů bylo v českých rodinách tehdy ještě poměrně málo. Poslouchat cizí stanice bylo zakázáno, a to pod hrozbou trestu smrti. Omezovány a nakonec zakázány byly i všechny kulturní a sportovní aktivity českých obyvatel, jako byla divadelní ochotnická představení, přátelská fotbalová utkání, taneční a jiné zábavy. Když se ukázalo, že posledními místy, kde se mohli Češi scházet, byl kostel a náboženské slavnosti, byly zakázány i poutě a veřejná procesí.
Ve vztahu k českým knihovnám nebyl dodržován jednotný postup. Řada českých knihoven, zejména v národnostně smíšených oblastech na severu Čech, byla zcela zavřena a mnoho knih zničeno a spáleno. Ve východních částech župy s čistě českými enklávami byly po počátečním uzavření některé knihovny znovu otevřeny, byly ovšem předtím podrobeny důkladné revizi a byla z nich vyřazena nejen všechna díla národně uvědomělejších autorů (např. Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Karla Čapka a dalších), ale i světových pokrokových spisovatelů. V tzv. východních Sudetech však byly odlišné poměry i v jednotlivých okresech. Celkově zde byly od roku 1941 zavřeny asi dvě třetiny ze 121 veřejných knihoven, z toho však v české oblasti Bílovecka zůstala jediná – a podobně tomu bylo na Opavsku a Novojičínsku, zatímco na Zábřežsku jich nakonec zůstaly z 38 dvě třetiny.
Zvláštní pozice si uchovaly v obsazeném pohraničí církve. Nacistický režim měl všeobecně negativní postoj ke katolické i jiným církvím a je faktem, že z jejich řad často vyrůstala i opozice, a to v německém i českém prostředí. Záleželo velmi na národnostní i politické orientaci jednotlivých farářů. Postupně byly z veřejného života vytlačovány různé tradiční církevní slavnosti a zvyklosti, zejména šlo o poutě, protože se zde shromažďovalo příliš mnoho nežádoucích osob, v tomto případě českých, pro něž byly kostel a církevní obřady (bohoslužby, pohřby, svátky) jedinou příležitostí k legálnímu, i když jenom trpěnému setkávání. Zajímavé je však, že v tomto směru nebyla zcela zakázána v pohraničí ani Českobratrská církev evangelická, ani dřívější Československá, nyní Českomoravská církev, i když u té byl národnostní prvek zcela zřejmý. Řada farářů byla ovšem pronásledována, hlídána a různě omezována.
Politický, národnostní a kulturní útlak české menšiny byl doprovázen i její celkovou sociální degradací. Ta se projevila nejen v celém nacisticky řízeném a později i přídělovém válečném hospodářství, ale i v konfiskaci či nuceném převádění českého a v tomto případě i židovského majetku do německých rukou.
Zároveň byly zaměstnanecké vrstvy Čechů soustavně degradovány do spíše podřízených pozic méně kvalifikovaných a také méně placených pracovních sil. Zvlášť výrazně byla tato tendence uplatňována u dorůstající generace, protože jí nebylo umožněno po absolvování jen základního vzdělání pokračovat v učení se nějakému významnějšímu řemeslu a vstoupit na základě toho do řad kvalifikovaných dělníků či samostatných živnostníků. Je však třeba hned dodat, že právě v tomto směru snad nejvíc přehlušily všechny představy a potřeby armády a války.
Hospodářský tlak směřoval k postupné likvidaci mnohých českých podniků a živností a k nahnání lidí na nucené práce v okolí i ve vzdálenějších oblastech pohraničí i v Německu. České podnikatelské kruhy byly v pohraničí kapitálově poměrně slabé i za první republiky. Tato situace se ještě prohloubila po odchodu mnohých do vnitrozemí, takže se různými metodami přímého i zprostředkovaného nátlaku podařilo nacistům, v tomto případě spíše říšským než i sudetským, téměř beze zbytku ovládnout všechny jen trochu důležitější do té doby české podnikatelské aktivity.
V rámci totální mobilizace od roku 1943 byla uzavřena pro válku většina méně důležitých českých maloživností a jejich majitelé nasazeni na nucené práce, i když je pravda, že nacistická hlášení o situaci velmi často poukazovala na to, že české živnosti jsou na tom lépe než německé, jejichž majitelé museli odejít do armády a na frontu.
Podle osobního pokynu A. Hitlera neměli mít Češi tu čest, (resp. nebyli tak spolehliví), aby mohli bojovat po boku německých vojáků na frontách druhé světové války. To platilo, s výjimkou Hlučínska a se specifickými zvláštnostmi na Těšínsku, tedy i pro říšské státní příslušníky české národnosti v „nežupním“ obsazeném pohraničí. Bylo jim to nacistickými představiteli sudetských Němců velmi často předhazováno jako nezasloužená výhoda, při čemž se ale zapomínalo, že šlo o válku v zájmu nacistického Německa a vlastně proti Čechům. Češi tedy nesměli být jako nespolehliví odvedeni do armády, ale byli zcela podrobeni příkazům nacistických pracovních úřadů.
Okupované pohraničí bylo vítaným zdrojem pracovních sil pro nacistický válečný režim. Protože zdejší Němci zaujali řadu jiných pozic doma v protektorátě a narukovali do armády, kde jich asi 200.000 padlo, představovali jednu z nejdůležitějších rezerv v tomto směru právě Češi. Je pravda, že poměrně brzy byla v pohraničí odstraněna nezaměstnanost, ale volný pohyb pracovních sil nahradila striktní pracovní povinnost, kde o umístění a pracovním zařazení rozhodovaly pracovní úřady.
Řada Čechů byla poslána na nucené práce do Říše, některé skupiny po 22. červnu 1941 v rámci Todtovy organizace za frontu na Ukrajinu. Na druhé straně nacistická moc umisťovala největší počet koncentračních, zajateckých a pracovních táborů i cizích pracovních sil právě do okupovaného pohraničí, zejména do zdejšího německého prostředí. Pracovní doba se stále v průběhu války zvyšovala, až na 12 hodin denně. Mzdy byly v obsazeném pohraničí (jak jsme již uvedli) nižší než v Německu, ale nejdůležitější bylo to, že za ně nebylo možno koupit dostatek ani těch nejnutnějších potřeb. Mzdy i příděly zboží byly stejné jako pro Němce.
Hospodářská germanizace prostoru byla podle nacistické rasové teorie „krve a půdy“ orientována hlavně na získání dosavadního českého (a také židovského) pozemkového a nemovitého majetku. I v tomto směru pokročil proces ovládnutí a likvidace českých pozic dále než v protektorátě. První kroky v zabavování českých zemědělských majetků se odvolávaly na špatné hospodaření (a ohrožování Göringova tzv. čtyřletého plánu), např. u osob odstěhovaných do vnitrozemí, a prováděly se v rámci revize výsledků prvorepublikové pozemkové reformy, a to nejen u větších statků, ale i u vynuceného navrácení drobných parcel.
K největším zásahům do pozemkového vlastnictví Čechů v pohraničí pak došlo po roce 1939 v rámci přesídlování německých rodin (na základě sjednaných smluv) ze Sovětského svazu a východních zemí (Besarábie, Bukoviny, Dobrudže, Volyně) a v prvé řadě k Itálii náležejících jižních Tyrol. Celá akce vedla k bezostyšnému a právně nepodložitelnému vyhánění českých zemědělců z hospodářství, přičemž se rodiny musely buď vystěhovat mimo obec, nebo pracovat na vlastním majetku jako podruzi. Tento způsob konfiskace hospodářství byl v protektorátě spíše výjimečný, zde se zájem nacistické moci soustředil zejména na stěhování českého obyvatelstva z připravovaných a rozšiřovaných vojenských výcvikových prostorů. Ztráta perspektiv českých zemědělců, špatná adaptabilita německých přesídlenců a změny na frontách i v mezinárodní situaci způsobily, že celá přesídlenecká akce byla realizována jen z malé části a koncem války bude zcela přehlušena útěkem německých rodin před postupující frontou.
Nebylo by vhodné na tomto místě opakovat všechny plány, které se zrodily v nacistických hlavách a řídících orgánech ve vztahu k ovládnutí českomoravského prostoru a k jeho germanizaci. Většina z nich se také vztahuje spíše na oblast Protektorátu Čechy a Morava a jen okrajově si všímá pohraničí, i když je třeba zdůraznit, že hlavní plány a trendy byly společné pro řešení celé „české otázky“. Stejně ale nelze tyto plány pominout, protože byly myšleny naprosto vážně a v případě pro Německo úspěšného konce války by se změnily ve zcela reálnou sílu, hrozbu a realitu.
Z uvedeného důvodu je třeba si všimnout alespoň těch základních rysů i specifik, které se bezprostředně dotýkaly osudů českého obyvatelstva v okupovaném pohraničí. I když jeho germanizace byla považována za součást řešení celé „české otázky“, přece jen bylo zřejmé, jak vyplynulo i z předcházejícího výkladu, že realizace přijatých plánů na úplné ovládnutí prostoru se zde uplatňovala rychleji a radikálněji než v Protektorátě Čechy a Morava.
Přitom lze na řadě příkladů dokázat, že toto urychlování a drastičtější opatření proti Čechům prosazovali spíše nacističtí představitelé ze „Sudet“ než z vlastního Německa. Pro říšské Němce to byl totiž jen nepatrný úkol, jehož řešení mělo být, a také bylo, zcela podřízeno širším zájmům a válečným potřebám. Vyjádřil to i říšský protektor Konstantin von Neurath ve známém memorandu z roku 1940, když Čechy mimo protektorát označil za „bezvýznamné odštěpky“, u nichž však lze právě proto zvolit „úplně jiné tempo a metody“. V této souvislosti je třeba zcela objektivně konstatovat, že česká menšina v odtrženém pohraničí představovala z širšího hlediska opravdu jen podružný problém, vždyť podle německých statistik to bylo např. v Říšské župě Sudety jen necelých deset a z toho ve vládním obvodu Opava dvacet procent obyvatelstva. Ne vše v historii se však dá posuzovat jenom tímto „globálním“ způsobem, zvlášť když jde o ponižování, strádání a o život.
Odpověď na otázku, co s Čechy v pohraničí, nebyla dána hned a jednoznačně. Vedle ojedinělých návrhů na zachování základních národnostních práv (memoranda E. Kundta) a na druhé straně na okamžité a bezohledné zakročení proti Čechům (uplatňované v prvních dnech okupace) převládl brzy názor, že českému obyvatelstvu v obsazeném území nelze dát jakékoliv národnostní právo, a to ani jazykové. Představitelé sudetských nacistických kruhů směřovali spíše k celkové demografické (biologické), národnostní, politické, hospodářské, sociální i kulturní degradaci a nakonec i odstranění českého obyvatelstva z pohraničí. Protože se s tím zároveň snoubila i myšlenka, že Češi jsou v tomto směru „nepřizpůsobiví“ a těžko asimilovatelní, uvažovali nacisté a také navrhovali, aby Češi byli v první řadě přestěhováni, což však připadalo v úvahu zejména do vnitrozemí a brzy do protektorátu. Proti tomu se však postavili nejen říšští nacisté, ale i ze „Sudet“ pocházející K. H. Frank a další německé vedoucí osobnosti v protektorátě.
Když byla koncem roku 1940 Hitlerem schválena známá koncepce germanizace celého českomoravského prostoru a cesta změny národnosti části českého obyvatelstva, zatímco zbývající Češi měli být vystěhováni, resp. zničeni, začal se i v obsazeném pohraničí prosazovat poněkud odlišný způsob germanizace než dosud, a sice metodou rasového výběru. Byla propagována hlavně představiteli SS H. Himmlerem a také R. Heydrichem.
Rasový výběr se měl jen z malé části ohlížet na postoje a stanovisko těch, co přicházeli v úvahu k poněmčení, záleželo hlavně na „čistotě rasy“. Tehdy také došlo k poměrně vážnému střetu mezi odpovědnými nacistickými pohlaváry v Praze a v Liberci, který vedl i k obětování hlavního sudetoněmeckého ideologa dosavadního směru germanizace v pohraničí Franze Künzela, jehož později nahradil šéf štábu Zmocněnce Říšského komisaře pro upevnění němectví v Sudetech (byl jím K. Henlein) a představitel SS Ernst Müller; ten měl sídlo na zámku ve Fulneku, odkud řídil zejména přesídlování Němců z východních zemí a z jižních Tyrol. Nutno však dodat, že i on byl zastánce urychleného a radikálního postupu germanizace v sudetských oblastech i v době války.
Za této situace nacističtí představitelé sudetských Němců začali znovu tvrdit, že česká otázka, a proto i příslušná germanizační politika v „Sudetech“ musí být odlišná od protektorátu (za heydrichiády však prosazovali stejná represivní opatření proti Čechům v pohraničí jako v protektorátě), že i v pohraničí je třeba pokračovat v likvidaci českého živlu už za války. Koncem války bude také dosavadní, spíše poziční nesouhlas Čechů v pohraničí s okupací a se začleněním do říše přerůstat ve stále otevřenější odpor a odboj.
Článek J. Bartoše je převzat z knihy Václav Kural a kolektiv: Sudety pod hákovým křížem. Václav Kural byl řadu let předsedou Kruhu. Uveřejněním článku se snažíme napravit naši chybu spočívající v tom, že jsme naši pozornost věnovali lidem, kteří po Mnichovu museli opustit své domovy, a zapomněli na ty, kteří v okupovaném území zůstali. Chceme se jim za to omluvit, a pokud nás čtou, rádi bychom také je požádali o jejich vzpomínky.
Redakce
