Za druhé světové války, obsazeni
německou armádou, žili jsme v t.zv. protektorátu Velkoněmecké
říše, v atmosféře strachu, fyzického i mentálního násilí.
Každá vzpomínka na předchozí samostatné Československo byla
trestána jako velezrada, trestem nejvyšším. Stalo se jednoho
večera v té době, že dospívající chlapec čirou náhodou
objevil pod vyšlapanými dřevěnými schody na půdu utajenou
nevelkou skrýši a v ní několik zakázaných prvorepublikových
tiskovin. Mezi nimi ho nejvíce upoutal nevelký spis T.G.Masaryka
„Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“
Hoch se pustil do
listování v objevených stránkách a byl unesen neuvěřitelnou
silou odporu proti válečné politice, proti násilí, proti
podmaňování slabších. Zároveň pocítil odhodlání usilovat ze
všech sil za svobodu vlasti a národa, za svébytnost a vzájemnost
potlačených národů a států a za jejich společný boj proti
cizí nadvládě. To, co tehdy četl, bylo poselství hlavního
představitele prvního zahraničního odboje Čechů a Slováků
proti válčícím podmanitelským státům, Německu a
Rakousku-Uhersku a proti jejich ideologii. Nyní však všude kolem
zuřila již druhá válka světová. Doba byla jiná, ale poselství
lidskosti zůstalo trvale. Chlapec četl dychtivě, s úctou a
láskou. Tak jako kdysi čítávali zakázané spisy u nás tajní
evangelíci. A vydržel by číst s kapesní svítilnou až do
svítání.
Spis „Nová
Evropa“ upoutal chlapce už svým vznikem. Masaryk jej začal psát
r. 1918 v Petrohradě, v revolučně neklidném Rusku. Psal jej jako
výklad současné válečné situace a principů našeho odbojného
programu, psal jej pro české a slovenské legionáře. Odvolán
svými politickými úkoly jinam, pokračoval pak v psaní cestou po
Sibiři a po Tichém oceánu. Vysvětloval čtenářům podstatu
militarismu, boje mocných o světovládu a silný důraz kladl na
demokratické zásady a na právo bránit svou svobodu a sebeurčení
i u těch nejmenších národů.
T.G.Masaryk se v době svého
působení v emigraci za první války světové poznal s desítkami
zástupců utiskovaných národů, které měly stejné potřeby a
zájmy, tak jako i my. Zjistil, že tyto národy tvoří celé pásmo
střední Evropy od severu k jihu mezi výbojným německým Pruskem
a utlačovatelským carským Ruskem. Byli to Laponci, Norové,
Švédové, Finové, Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Lužičané,
Češi a Slováci, Maďaři, Srbové a Chorvati, Slovinci, Rumuni,
Bulhaři, Albánci, Řekové, Turci. Masaryk nastínil společný
program, získal souhlas a 15. 9. 1918 s nimi vytvořil ve Filadelfii
Demokratickou unii střední Evropy. Tato unie měla jako společný
blok nezávislých svobodných států vyvažovat sílu mocenského
bloku jak západní tak východní Evropy. Středoevropská federace
měla své členy chránit před jakýmkoli útlakem a nátlakem ze
strany velmocí, přitom každý její člen měl mít možnost
svobodně rozhodovat o svých vnitřních záležitostech. Tyto státy
se neměly napříště stávat dík společným zájmům a ideovému
souručenství koloniemi či polokoloniemi, ani lokajskými přílepky
ani nárazníkovými útvary velmocí. Jejich unie jim měla
zabezpečit rovnocenné postavení mezi bloky velmocí.
Podmínkou
takového uspořádání ovšem bylo a je dodržování autentických
demokratických principů, zásady rovnocennosti lidí i národů,
požadavku zřetele na veřejné blaho národů, nikoli na prospěch
vládců, široký rozhled osvětový, vzdělanostní, kulturní.
Masaryk svým pojetím symbolizoval projekt moderního demokratického
státu ve světle osvícenských ideálů. Dnešní neoliberální
neosvícenost, kterou nikdo nepředpokládal, se ovšem s takovou
koncepcí neshoduje.
Místo opravdové
demokracie humanitní a sociální se dnešek často spokojí s
pouhými parlamentními formalitami a procedurami, vlád se zmocňují
vlivné elity, obnovuje se oligarchie a antidemokratický
absolutismus. Masaryk ve své době předpokládal, že přes všechny
potíže se podaří realizovat evropskou federalizaci, která
nepřipustí absolutistické ovládání, protože za všeobecně
platné demokracie je potlačování národa jiným národem nemožné
a demokratická svoboda dává samostatnost i národům malým. Na
rozdíl od dnešní Evropské unie mělo tehdy jít o demokratickou
unii středoevropskou.
Po převratu 1989
se u nás věřilo v návrat opravdové demokracie. Současný stav
však není utěšený. Leckteré skupiny vládnoucích uplatňují
neoliberální deregulace zcela bezohledně, zneužívají
koncentrace monopolní globální megamoci k omezování
nezbytné kontroly a solidarity, podmaňují si slabší a slovo
demokracie se jim stává pouhým heslem, egidou, která zakrývá
nedostatek demokracie v mnoha ohledech. Někdejší čtenář „Nové
Evropy“ mezitím vstoupil na pole politických úvah a diskusí,
organizoval mezinárodní odborné konference na téma demokratické
svébytnosti a vzájemnosti národů, vydal řadu angažovaných
sborníků. Za protektorátu dospívající chlapec přijal tehdy za
svou myšlenku demokratické unie střední Evropy a zůstal jí
věrný po celý život.
Byla i jeho myšlenkou poslední, kterou nám
připomněl, když před rokem z tohoto světa odcházel. Prof. PhDr.
Bohumír Blížkovský, CSc., zesnul 12. srpna 2014. Jím redigované
sborníky, „Živé hodnoty Masarykova Československa“ a „Věrni
zůstaneme“ jsou tu s námi.
Stanislava Kučerová
