Hlavní
náplní naší práce byla v minulém roce příprava a průběh
setkání mezinárodního výboru tvořeného představiteli
evropských organizací sdružujících oběti nacismu. Protože
práce s tím spojené bylo mnoho, nemohli jsme zvládnout ve
stejném roce i členskou schůzi, za což se našim členům
omlouváme. Setkání se konalo ve dnech 16. a 17. května v Praze
a náš Kruh měl tedy roli hostitele. Místem konání byl Dům
armády v Dejvicích, 17. 5. jsme se zúčastnili terezínské
tryzny a položili věnec. Díky spolupráci s ČSBS byl mezi
námi také první místopředseda ČSBS Ing. Emil Kulfánek, který
předal předsedkyni Mezinárodního výboru prof. I. Žnidaršič
pamětní medaili. Z ministerstva zahraničních věcí (díky
jeho finanční podpoře jsme mohli hostitelskou roli zvládnout)
byla jednání přítomna Mgr. Hana Formánková. Vedle pořadatelské
organizace se jednání zúčastnily delegace z Ruska, Ukrajiny,
Polska, Srbska, Slovinska a Slovenska. Rád bych na tomto místě
poděkoval všem, bez jejichž přispění bychom organizaci této
akce nezvládli, panu Milanu Rejtharovi a Ing. Milanu Vlčkovi.
Účastníci
konference schválili dopisy předsedovi Evropského parlamentu
Martinu Schulzovi a generálnímu sekretáři OSN Pan-Ki-Munovi,
v nichž vyjádřili jednak poděkování za přijetí rezoluce
OSN proti glorifikaci nacismu a nárůstu neofašismu, ale i
nespokojenost s tím, že státy EU se zdržely hlasování při
projednávání rezoluce OSN. Pro vysvětlení doplňuji, že návrh
rezoluce podalo Rusko (vyvolala to zřejmě nelibost vůči pomníkům
S. Bandery na Ukrajině a podobné jevy), pro hlasovalo 115 zemí,
proti byla Ukrajina, USA a Kanada.
Dále
byl z iniciativy našeho Kruhu schválen dopis Evropskému
institutu odkazu šoa, z něhož vyjímám: „Máme za to, že
péče o oběti nacismu není dostatečná. Zjistili jsme na příklad,
že ačkoli v řadě zemí byly odškodněny oběti nucených
prací, v některých zemích (Srbsko) se takového odškodnění
nedočkaly“.
Vycházel jsem z informací od srbských
účastníků na předchozích setkáních. Jak se prof. Bednář
dověděl od p. Sechtera, důvodem v případě Srbska bylo, že
na výzvu Mezinárodní organizace pro migraci v Srbsku
nereagovali včas. Evropský institut odkazu šoa (zkratka je ESLI –
European shoa legacy institute) jsme zvolili po korespondenci
s předsednictvem vlády, kde nám tento institut doporučili.
Předchozí dopis o péči o oběti nacismu obecně, odeslaný ze
setkání v Moskvě, byl adresován IHRA (International
Holocaust Remembrance Association), a obdrželi jsme zamítavou
odpověď. Od ESLI jsme dostali odpověď, jež byla příliš
obecná, ale obsahovala informaci o pořádání konference „Důstojný
život“ 26. -27. 5. v Černínském paláci. Rozhodl jsem se
pro účast na ní. I když tam bylo stále slyšet, že Evropský
institut odkazu šoa se věnuje péči o přeživší holocaust a
ostatní oběti nacismu, o ostatních obětech se moc nemluvilo.
Za
zmínku stojí, že „ostatní oběti“ byly kdysi přidány
zásluhou prof. Felixe Kolmera, přesto, že on sám byl
v koncentračním táboře z důvodů rasových. Domluvil
jsem na konferenci schůzku s Ing. J. Šitlerem, který bude
nyní zmocněncem MZV pro holocaust a boj proti antisemitismu. Dostal
jsem od něj text smlouvy mezi Rakouskem a ČR, v jejíž
preambuli je zmíněna genocida slovanských národů.
S představiteli ESLI jsem se dohodl na další spolupráci,
protože pokládám za přinejmenším zvláštní, když se v Praze
brzy po sobě konají dvě akce s podobným tématem, ale
navzájem o sobě nevědí. Získal jsem od pí Anežky Nekovářové
informaci o tom, že 8604 nuceně nasazených osob ze Srbska a Černé
hory žádalo o odškodnění, 8472 osob je získalo. Obdržel jsem
také seznam organizací, s nimiž je ESLI ve styku. Je mezi
nimi ČSBS, Živá paměť i náš Kruh.
Pokud
jde o činnost Kruhu v r. 2015, chci zmínit účast na
konferenci v Brně. Měla tentokrát téma menšin, stále se
ozývala kritika „anticiganismu“ (tak to pojmenovávali) v ČR.
Přinutilo mne to vystoupit v diskusi a vysvětlit (i paní
ombudsmance), že Romové v ČR jsou problémem sociálním,
nikoli národnostním nebo dokonce rasovým.
A
konečně chci zmínit navázání spolupráce s Centrem české
historie. Podpořili jsme je částkou 15000 Kč, abychom tak
přispěli na pamětní desku těm, kteří museli opustit své
domovy po r. 1938, instalovanou nedávno na Masarykově nádraží.
Jiří
Prokop
