Po přijetí
česko-německé deklarace z roku 1997 (i když za vyváženou
jsem ji nepovažoval, symetrii vzájemných omluv neodpovídá
symetrie vzájemných provinění) se nějakou dobu zdálo, že
deklarace přinesla určitý pokrok alespoň v té části,
která se neobrací k minulosti, ale týká se budoucnosti.
Diskuse o prezidentských dekretech se z médií začala
vytrácet, závazek respektovat právní řád České republiky byl
respektován.
V poslední
době to ale vypadá, že sudetoněmecký landsmanšaft jen začal
hledat nové cesty. Spolu s ním se o nový způsob dialogu
snaží i nynější bavorský premiér Horst Seehofer, když
nahradil někdejší nenávistné hřímání Edmunda Stoibera
mazanými úskoky, k nimž patří při pobytu českého
premiéra v Bavorsku nastrčit mu do cesty Bernda Posselta tak,
aby se museli potkat a minimálně si potřást pravicemi. Zdá se,
že náš pan premiér zatím neobjevil recept, jak takovým fintám
čelit. Svědčí o tom jeho rozhovor poskytnutý Právu a uveřejněný
v sobotním vydání z 21. května pod názvem „Sobotka:
Sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům
v Evropě.“ Hned na začátku čteme: „Sudetští Němci
učinili několik vstřícných kroků … Jejich krajanské sdružení
vypustilo ze stanov majetkové požadavky, což je velmi silný
signál o jejich snaze orientovat se na budoucí spolupráci než se
vracet k minulosti.“ Jenže, jak asi většina lidí u nás
zaznamenala, část členů Sudetoněmeckého krajanského sdružení
podala stížnost k soudu a ten jim vyhověl s tím, že
v SKS neproběhla o tomto tématu dostatečná diskuse. Takže
jak to s těmi stanovami bude, uvidíme někdy ke konci roku. Je
dobře si uvědomit, že změna stanov stejně velký význam nemá,
celkový úhrn ceny po válce zabaveného německého majetku
nedosahuje výše částky, jež byla Československu přiznána jako
reparační nárok, a tohoto nároku jsme se, pokud vím, nikdy
nezřekli.
Ministr
kultury Daniel Herman vystoupil jako první člen české vlády na
sudetoněmeckém sjezdu. Dokonce byl českou vládou na sjezd
vyslán. Jeho projev jsem pečlivě přečetl, a mohu spokojeně
konstatovat, že pan ministr se nezapomněl zmínit, že odsunu také
něco předcházelo: „vztahy mezi Čechy a Němci pustošily
zločiny nacionálních socialistů, které se děly ve jménu
německého národa vůči národu českému“. Jenže sudetští
Němci (nemyslím tím naše bývalé spoluobčany, nýbrž členy
SKS) mají ve svých uších zabudován filtr, který propouští jen
to, co slyšet chtějí. Stačí si uvědomit, jaké zaznívají
reakce. Podle Bernda Posselta již Hermanova přítomnost na sjezdu
znamená, že česká vláda odmítla princip kolektivní viny
uplatněný při poválečném odsunu. Ale vzhledem k počtu
Němců, kteří v českých zemích zůstali, nebyl ani tak
uplatněn princip kolektivní viny, jako spíše naplněn článek
XIII Postupimské dohody.
Více
než postoji našich bývalých spoluobčanů jsem udiven některými
postoji spoluobčanů současných. Jako příklad uvedu „pouť
smíření“, tentokrát z Pohořelic do Brna, tedy připomenutí
divokého odsunu Němců z Brna. Musím si klást otázku: jak
je možné, že nikoho nenapadá připomenout pochody daleko
otřesnější, na příklad pochod smrti vězňů koncentračního
tábora Osvětim do Buchenwaldu. A četné další, a také převážení
vězňů za třeskutého mrazu v dobytčích vagónech, kde
nebyl ani chleba ani voda, a ani dost místa, aby bylo možno
usednout. To všechno jsme už zapomněli?
Letos si někteří
naši novodobí kolaboranti ke své propagandě cílené zejména na
mladé lidi vybrali pietní shromáždění v Lidicích.
Rozdávali tam letáky odsuzující odsun, pravděpodobně za tím
bylo Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku. Alespoň víme, že se musíme znovu zamyslet
nad tím, kde má svoboda projevu mít své meze. Při nejmenším
musíme chtít, aby si pro takovou propagandu vybrali příště jiné
místo a jinou příležitost.
Jiří
Prokop
(Předmětný
rozhovor předsedy ČSSD a premiéra Bohuslava Sobotky pro Právo
ZDE.)
