Vzhledem
k tomu, že loni se nekonala členská schůze, měl bych se
vrátit zpět a zmínit se o setkání Mezinárodního výboru v r.
2014 v Bratislavě. S diskusí, která tam proběhla, jsem
nebyl spokojen, proto jsem se k ní z časových důvodů
vyjádřil ještě dodatečně mailem všem účastníkům. Jeho
znění zde uvádím beze změn:
Poznámky
k diskusi na zasedání Mezinárodního výboru v Bratislavě
v r. 2014
K diskusi
jsem nucen doplnit některé kritické poznámky. Předně, velmi
dlouho se vedla rozprava na téma, že židovské oběti nacismu jsou
odškodňovány lépe než ostatní (nežidovské) oběti. K tomu
musím říci především toto: snaha o hledání spravedlivého
měřítka je samozřejmě marná a nutně se míjí účinkem, už
proto, že většina těch, kteří by si odškodnění zasloužili
nejvíce, žádné nikdy nedostali buď proto, že byli zavražděni
před koncem války, nebo proto, že se nedožili doby, kdy se
k částečné nápravě přikročilo. To se samozřejmě
nejvíce týká židovských menšin v Evropě. Například v
Podkarpatské Rusi (před válkou část Československa), kde žilo
kolem 120 000 židů, jich zahynulo ve vyhlazovacích
koncentračních táborech 104 177). Slyšeli jsme i poznámku,
že nežidovské oběti nacismu jsou nuceny své žádosti o
odškodnění dokazovat množstvím dokumentů. To je pravda, je ale
nutno mít na paměti, že ve vyhlazovacích koncentračních
táborech se pozůstalým po zavražděných neposílaly úmrtní
listy (a taky se nevystavovaly). K důkazu, že někdo zahynul,
stačila proto transportní karta a pouhé konstatování, že se
nevrátil. Mrzí mě, že k takové diskusi došlo mezi námi,
kde jsme před časem mezi sebou měli pana Dorožinského, který
zachránil svého židovského přítele, a dosud k nám patří
Józef Sowa, jehož rodiče zaplatili životem ukrývání pěti
židovských rodin. Měli bychom také vědět, že o odškodnění
židů se zasloužila organizace Claims Conference, vytvořená
americkými právníky, a ta Německo k tomu donutila. Na závěr
bych rád ocitoval slova německého spolkového prezidenta Johannese
Raua, která řekl u příležitosti odškodnění nuceně
nasazených: „Pro všechny, kteří tehdy zahynuli, přichází
toto odškodnění stejně pozdě jako pro všechny, kteří zemřeli
později.“
V diskusi
zazněl také názor, že k Německu, Itálii, Maďarsku bychom
měli doplnit Finsko. Považuji to za vyloučené. Finsko bylo 30.
11. 1939 napadeno Sovětským svazem, který si přisvojil území
Karélie. 422 000 finských utečenců se přestěhovalo do
Finska. Když Německo napadlo Sovětský svaz, využili Finové
situace k navrácení Karélie, ale na konci války si ji opět
ponechal Sovětský svaz. Finští běženci se tedy stěhovali
celkem třikrát a vlastně by k nám mohli patřit.
Jiří Prokop
