V Ivančicích byl
restituován a obnoven Stříbrský mlýn. Jeho majitel, zahradní
architekt Ing. Vojtěch Halámek, jej proměnil v soukromé „Muzeum
bezpráví, povýšeného na zákon.“ V ruce máme tištěného
průvodce po Muzeu, úhlednou publikaci na křídovém papíře,
pěkně vypravenou, s mnoha obrázky, černobílými i barevnými, s
fotodokumentací uváděných dějů. Jmenuje se „Wie kommt man da
raus“ má 152 stran a vročení 2015. Z větší části
je publikace psána německy, některé úryvky, citáty nebo
vyhlášky jsou německy i česky. Celek dokumentuje historický
vývoj, který předcházel 2. světové válce, zachycuje válku
samu i to, jak postihla naše země, ústí do poválečného odsunu
obyvatel německé národnosti z Československa a připomíná
některé významné společenské změny u nás až do současnosti.
Do výkladu událostí a do sbírky exponátů přispěli někteří odsunutí Němci z okruhu známých Ing. Halámka. Takovým exponátem je i rozbitá panenka spolu s omšelým kufříkem, prezentovaná na barevné obálce. Mluví k nám o lítosti zaskočeného dětství, o ztrátě důvěřivé radosti dítěte, o starostech a strastech rodičů, zbavených jistoty dosavadního života. Odsunutí Němci si jistě zaslouží naší lítosti. Ale co když to není panenka německé holčičky, která patřila k odsunu z Ivančic roku 1945? Mohla by to být také panenka české holčičky, která s maminkou ve strachu před německými hrozbami utíkala ze Střekova v severních Čechách právě do Ivančic roku 1938? I vyhnaní Češi si nepochybně zaslouží naší lítosti. Jenomže dramaturgie Muzea, jeho expozic i jeho průvodce není takto nezaujatá. Různým stranám se měří různým metrem. A není to tajemství. Kvantita a intenzita slovního doprovodu k exponátům je výmluvná. Nadržuje odsunutým Němcům. Hned po vstupu do Muzea si můžeme přečíst výzvu, adresovanou našemu svědomí: „Popři, můžeš-li, přiznej, máš-li odvahu.“
Další je citát z emotivního
proslovu evangelického faráře a bývalého senátora, Zdeňka
Bárty. Je to protičeská vůdčí idea Muzea:
„Vysídlení dvou a půl milionu
občanů německé národnosti z Československa po druhé světové
válce byl akt neomluvitelné zvůle a pomsty, který se nedá
ospravedlnit ani předchozími zvěrstvy nacistického režimu za
války a před ní. Toto vysídlení přineslo nevyčíslitelné
utrpení našim bývalým spoluobčanům, kteří na tomto území
žili po staletí. Poznamenalo navíc celé území našeho státu
dosud nezhojenými jizvami na duši, krajině a majetku.“
A uveďme ještě
závěr muzejní publikace, výzvu k řešení a nápravě některými
odpůrci a protivníky dodnes odsuzovaného poválečného odsunu
německého obyvatelstva. Text nade všechnu pochybnost potvrzuje, že
v podobě „Muzea bezpráví“ přibyla neočekávaně další
základna nepřátelského revanšismu na našem území. Pro
závěrečné poselství expozice zvolili pořadatelé zlovolná
slova novináře Pavla Tigrida:
„Přál bych si, abychom my Češi z
vlastního svobodného rozhodnutí, bez nátlaku, podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí uznali, že poválečné vyhnání
tří milionů českých Němců má charakter nenávistné etnické
čistky a pomsty na základě nepřijatelného principu kolektivní
viny.“
Je pozoruhodné, že 71 let od konce
války je na německé straně stále skupina lidí, které výsledky
války neuspokojují. Chtěli by je změnit. A mají své příznivce
bohužel i u nás. Třeba hned v tom Muzeu. Neměli bychom jejich
pojetí „bezpráví“ uvést na pravou míru? Je to naše
povinnost!
Vysídlení 2,5 milionu lidí není
přece možno pokládat za větší neštěstí než 50 milionů
mrtvých a nesčíslné množství válečných škod, které
způsobil německý agresivní nacismus. Vždy znovu vyčítavě
připomínané „právo na vlast“ naprosto přirozeně ztratili
ti, kteří zradili náš demokratický stát, stali se u nás „pátou
kolonou“, zřekli se československého státního občanství,
volali „Heim ins Reich“ a stali se občany říše světovládných
násilnických ambicí. Bylo těch zrádných občanů mezi českými
Němci dobře na 80%, časem i více, jak ukazovaly volby. Celkem 1 126 000 jich dostalo medaili A. Hitlera za zásluhy při
rozbití Československa. K tomuto číslu lze připočítat rodinné
příslušníky stejného politického zaměření, abychom zjistili,
kolik jich vlastně bylo. Potřebujeme to vědět, protože není
pravda, že se odsun týkal všech Němců. Němečtí antifašisté
se mohli svobodně rozhodnout, zda chtějí u nás zůstat nebo zda
chtějí jít se svými soukmenovci budovat nové Německo. A nelze
trpět hanebné pomluvy a ostouzení prezidenta Beneše a jeho
dekretů. Byl to demokrat a humanista a svými dekrety jen pomáhal
realizovat poválečnou politiku vítězných spojenců, totiž
demilitarizaci, denacifikaci a demokratizaci Evropy. K těmto
principům patřil i dohodou „velké trojky“ (Churchill,
Roosevelt a Stalin) v Postupimi usnesený poválečný odsun německé
menšiny, nejen od nás. Nebyla to msta, tím méně msta prezidenta
Beneše. Neprávem ho jeho nepřátelé obviňují, že chtěl Němce
jako etnickou skupinu „vylikvidovat“. Likvidace se v
prezidentových projevech týkala historické německé otázky
(nikoli etnika) a znamenala, na to se může každý podívat do
slovníku, vyřízení, vyrovnání, urovnání. Pokud došlo po
válce k několika málo excesům, nehodným země Masarykovy,
prezident Beneš je kategoricky odsoudil a pranýřoval.
O odsunu napsal E. Beneš doslova:
„Není jiného východiska, než pokusit se přesunem
obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a
lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit, a
zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným způsobem
asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam
bude samo chtít.... Jde o to, aby se Mnichov a válečné hrozby
kvůli menšinám již nemohly opakovat. Všem budoucím masakrům po
této hrozné válce můžeme a musíme stůj co stůj svým
definitivním rozchodem zabránit. Jen tak budeme moci jednou – až
na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a
každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále
odděleně, jeden vedle druhého.“
Neměli bychom u nás otvírat jiná
muzea, muzea historické pravdy a práva?
Stanislava Kučerová
