 |
| Václav Kural |
´Toto téma je určitým výsekem z
celkové problematiky nacistického násilí a podle méhonázoru
představuje svým způsobem ještě děsivější téma než tábory
samé. Hned na začátku bych chtěl zodpovědět otázku, proč se
jím ještě dnes, po tolika letech, vlastně zabýváme. Je tomu tak
především proto, že patří do české a německé minulosti,
v níž představuje určitý katastrofický prvek okupační
politiky, která se týkala nejen Čechů, ale i Židů, Poláků,
Francouzů, Nizozemců a dalších, včetně Němců – antifašistů,
kteří se rovněž dostali do transportů.
V této souvislosti představují
transporty a pochody smrti i určitou složku nacistické rasové
politiky, jež se týkala zejména Židů, tj. holocaustu či jiným
termínem tzv. ŠOA. Když před časem česká televize vysílala
výborný dokumentární film, který předváděl hrůzu ŠOA ve
východoevropských koncentračních táborech, uvědomil jsem si, že
v transportech smrti přes naše území se odehrávalo poslední
dějství tohoto dramatu a že bychom ho měli znovu předestřít
veřejnosti.
V roce 1965 sice vyšla výborná
dokumentární kniha Ireny Malé a Ludmily Kubátové nazvaná
„Pochody smrti“. Od té doby však uplynulo mnoho let a na věc
se zapomíná nebo jako by i zapomnělo. Navíc probíhají akce
k česko-(sudeto)-německému smíření, které jsou sice
přínosné, ale odehrávají se namnoze jako akty, v nichž
odpouštějí sudetští Němci Čechům. Nic proti tomu, i z české
strany se odehrály věci, za něž je nám co odpouštět. Je však
skutečností, že z německé i sudetoněmecké strany se
takovýchto brutalit odehrálo víc.
Vzhledem k tomu, že nám
sudetoněmecký landsmanšaft permanentně a jednostranně předhazuje
české viny, nutné je v rámci „historické paměti“
konfrontovat, protože právě ty německé byly kvalitativně horší
a větší. Také ovšem i proto, že založily příčinnou
souvislost, která vedla až k řešení německo-českého
konfliktu vysídlením sudetských Němců. V tomto rámci
představují transporty a pochody smrti jednu z temných
stránek minulosti, která jí sice patří, na níž však nelze
stavět přítomnost a budoucnost česko-německého vztahu. Bez její
znalosti však těžko bude mít tento vztah základy pravdivé,
upřímné a nosné.
Proč tomu tak je, to se pokusí
doložit následující výklad. Při studiu projednávané tematiky
jistě badatele i čtenáře napadne otázka po smyslu tak krutého
dramatu, který se koncem čtyřiačtyřicátého a zejména počátkem
pětačtyřicátého roku na kolejích a cestách českých zemí
odehrával. A nemůže nežasnout: nacisté ho totiž uvedli na scénu
v době, když sovětská armáda pronikala od Visly k Odře
a kdy anglo-americká vojska vstupovala do Německa a kdy tedy bylo
jasné, že německá říše válku prohraje. Lze říci, že
rozumné německé vojenské i politické vedení mělo mít v této
situaci schopnost tento stav konstatovat a pokusit se aspoň nějakými
slušnými gesty zmírnit nenávist, kterou německá válka, okupace
a její metody u potlačovaných národů vyvolaly. Jednou
z možností, které se nabízely, bylo zmírnit osud nejvíce
postižených – vězňů v koncentračních táborech a
věznicích, jakož i osud válečných zajatců, zejména
sovětských. Nejlepším řešením by asi bývalo předat je
pokojným způsobem postupujícím spojeneckým armádám.
Místo toho však říšský vůdce
SS, který byl pánem nad celým teroristickým aparátem Hitlerovy
říše, jednal právě naopak: 14. ledna 1945 – zřejmě
v návaznosti na směrnice pro spálenou zemi ARLZ
(Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung – útlum, vyklizení,
ochromení, zničení) – rozhodl, že „předání koncentračních
táborů nepřichází v úvahu. Tábory je nutno evakuovat. Do
rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“
To ovšem nebylo dost dobře možné.
Jen v Osvětimi jich ještě bylo asi 180 000,
v Buchenwaldu 50 000 a podobně tomu bylo i v ostatních,
včetně těch menších a stovek pobočných. Protože ty největší
a nejhorší byly na východě, musela jejich „evakuace“ probíhat
z velké části po železnicích i silnicích českých zemí,
aby mohla skončit buď v Mauthausenu nebo v Terezíně. SS totiž
propadaly jakési podivné ilusi, že by se tím problém nějak
„vyřešil“. To byl ovšem nesmysl, protože Spojenci i tyto
prostory, tj. tzv. alpskou pevnost a českou pevnost, tak jako tak
obsadí. Jisté odložení bylo zaplaceno šílenou kalvárií
„evakuovaných“ a železniční transporty i pochody smrti
vlastně předvedou na jakémsi pohyblivém, světu odkrytém
jevišti, a zvláště české veřejnosti, široké inferno dosud
schované za ostnatým drátem.
Celá tato hrůzná a přitom
nesmyslná akce začala 18. ledna 1945 vyklizením největšího a
nejhoršího tábora Osvětim, a to nejdříve pěšími pochody do
Gliwice a Wodzislavi, odkud jedna část vězňů musela dále pěšky
a druhá v železničních transportech vedených z valné
části přes Moravu a Čechy. O den později začaly SS vyklízet
sousední vyhlazovací tzv. rodinný tábor Birkenau (tedy Osvětim
II určený Židům), 22. února Gross Rosen ve Slezsku a další.
Celkem šlo o 40 základních koncentračních táborů a stovky
jejich poboček. Hlavní tahy železničních transportů zahrnovaly
na území Čech, Moravy a Slezska tyto tratě:
Bohumín – Přerov – Brno
Bohumín – Přerov – Česká
Třebová – Pardubice – Praha – Lovosice – Ústí nad Labem
Přerov – Napajedla – Břeclav
Praha – Plzeň – Mariánské Lázně
– Cheb
Chomutov – Žatec – Podbořany –
Plzeň
Plzeň – Klatovy – Nýrsko –
Železná Ruda
Plzeň – Nýřany – Domažlice
Plzeň – České Budějovice
Praha – Tábor – České Budějovice
– Horní Dvořiště
Veselí nad Lužnicí – Jindřichův
Hradec – Jihlava
Český Těšín – Ostrava
Liberec – Turnov – Všetaty –
Praha
Jeseník – Hanušovice – Zábřeh
na Moravě
Děčín – Ústí nad Labem –
Terezín
Čermná – Svatoňovice
Uvedené železniční trasy tedy
protínaly prakticky celé české země, a to včetně okupovaného
pohraničí. To znamenalo, že informace o transportech smrti se
pomocí velmi čile šeptané propagandy mohly dostat (a také
dostaly) téměř všude, zejména vezmeme-li v úvahu i ohlas
na pěší pochody vězňů a válečných zajatců. Ty se ovšem
odehrávaly vesměs v severní části českých zemí, tedy
většinou v okupovaném pohraničí, ale někdy i v českém
osídlení. Zprávy o nich neměly tedy tak velký akční rádius
jako o transportech železničních. Tam, kam se dostaly, však
budily stejný úděs, alespoň u Čechů. Pro rámcovou informaci
uveďme alespoň některé příklady z rukopisu Františka
Nedbálka „Nikdo nesmí přežít“.
Transport zajatců z Horního
Slezska vstoupil na naše území v obci Sudice a měl zprvu
jednotnou trasu Rohov – Kobeřice – Štěpánkovice – Kravaře
– Dvořisko – Štítina – Kravařov. Odtud se dělil na větve:
Komárov – Raduň – Chvalkovice – Branka – Hradec nad
Moravicí – Žimrovice – Domoradice – Filipovice – Melč –
Radkov – Podhradí – Vítkov – Čermná – Svatoňovice –
Budišov nad Budišovkou – Guntramovice Dvorce – Moravský Beroun
– Moravská Loděnice – Šternberk – Troubelice – Klopina –
Třeštín – Mohelnice;
Suché Lazce – Přerovec –
Podvihový Mlýnek – Pustá Polom – Kyjovice – Těškovice –
Bítov – Bílovec a Fulnek.
Jiný transport přišel rovněž
z Horního Slezska a na našem území pokračoval přes obce
Pišť – Závada – Bohuslavice – Dolní Benešov – Háj ve
Slezsku – Velká Polom – Dolní Lhota – Cavisov – Zbyslavice
– Olbramovice – Bravantice – Studénka – Odry či Fulnek.
Další pak po trase Osvětim – Pština - Strumeň – Fryštát
Moravská Ostrava – Nový Jičín – Přerov – Hodonín –
Břeclav a dál do Vídně.
Další transport vedl z Oranienburgu
přes Göttingen – Fuldu – Koblenz – Eisenach – Lipsko -
Drážďany – Ústí nad Labem – Most – Plzeň – Strakonice -
České Budějovice do Lince.
O rozsahu těchto pochodů smrti si
lze učinit představu podle přibližných údajů z obcí
Chotětov, Hřivno a Sušno na Mladoboleslavsku. Přes ně prošlo od
24. února do 14. března 1945 odhadem 40 000 zajatců a přes
obce Bašnice a Horní a Dolní Dobrou od 18. února do 4. března
asi 60 000 zajatců, hlavně sovětských.
O tom, jaký byl život – neživot
lidí v železničních transportech i pěších pochodech
nechme raději mluvit dokumenty, při čemž si musíme uvědomit, že
většina lidí jela či šla v podmínkách tuhé zimy, kdy
teplota klesala až na minus 20 stupňů Celsia!
„Dne 26. ledna 1945 přijel do
Českých Budějovic vlak, který původně jel do Mauthausenu, kde
však nebyl pro nedostatek místa přijat. Z Českých Budějovic
pak pokračoval na Prahu jako vlak č. 92405, odkud měl jet údajně
do Berlína. Číslo transportu bylo 566. Transport se skládal
z politických vězňů jak židovského, tak i nežidovského
původu. Zastoupeni v něm byli muži, ženy a děti. Podle
sdělení transportovaných vězňů se jednalo o Čechy, Poláky,
Francouze, Angličany a snad i příslušníky jiných národů. Když
transport přijel dne 25. ledna 1945 do Českých Budějovic, čítal
kolem 1500 vězňů. Když pokračoval dne 26. ledna v cestě,
bylo jich o 200 méně.
Transportované osoby byly tak
vysíleny, že umíraly hladem. Nedostaly asi osm dní nic k jídlu.
Byly oblečeny ve špinavé hadry a některé měly na sobě pouze
košile. Někteří vězňové byli bosi. Jelikož ve dnech, kdy byl
transport převážen z Prahy přes České Budějovice do
Horního Dvořiště a zpět, bylo 6 až 8 stupňů pod nulou, vál
prudký severozápadní vítr a bylo asi 21 cm sněhu, objevovaly se
u vězňů příznaky zápalu plic.
Protože 25. ledna, kdy vlak jel do
Horního Dvořiště, byly po trati shazovány mrtvoly, byli na
nádraží dne 26. ledna, kdy se transport vracel zpět, od bývalého
českobudějovického gestapa vysláni dva příslušníci, a sice
gestapák Kastner a Silkenstädt. Rovněž byli toho dne vysláni na
nádraží příslušníci protektorátní policie a četnictva. Když
vlak toho dne zastavil na seřaďovacím nádraží v Českých
Budějovicích, byly na návrh Kastnera mrtvoly ostatními vězni
vykládány a shromažďovány na jednu hromadu.
Někteří z nich byli pouze
zdánlivě mrtvi. Když se pak začali na hromadě pohybovat, začali
je příslušníci doprovázející čety, jakož i gestapák
Silkenstädt střílet z pistole ranou do týla. Celkem bylo
vyloženo kolem 70 mrtvých, asi 17 z nich bylo po zjištění
SS, že ještě nejsou mrtvi, zastřeleno. Rovněž velitel
transportu zastřelil jednoho vězně, který se začal procházet
okolo vlaku. Před příjezdem vlaku na nádraží bylo přivedeno
ještě šest politických vězňů, kteří při cestě z Českých
Budějovic do Horního Dvořiště vyskočili z vlaku. Byli to
čtyři muži a dvě ženy. Všech šest bylo gestapáky před
nástupem do vlaku brutálně zbito.“
Plzeňská Pravda uveřejnila dne 16. 4. 1946 v článku R.
Tidricha, Vlak smrti:
„V dubnu 1945, těsně před naším
revolučním převratem, projíždělo v západních Čechách
několik vlaků s vězni z různých německých
koncentráků. Jeden z nich, přímo napěchovaný těmito
ubožáky, projel tratí Plzeň – Domažlice. Byla to řada vagonů,
kolem čtyřiceti, krytých i nekrytých, a každý obsahoval 80 až
100 vězňů. Byli to téměř samí Slované, většinou Rusové,
Poláci a také Češi.
Vězni beze
jmen, pouze s čísly. Transport utrpení a smrti, který
v lidských dějinách neměl obdoby. Ztracenci v rozedraných
cárech, špinavých, plných hmyzu, hladoví a žízniví, pokrytí
ranami, podlitinami a šrámy. Umírající a mrtví. V různém
stáří a společenském postavení.
V polovině
dubna stál vlak na vlečce v Nýřanech. Místní a okolní, ba
i plzeňské obyvatelstvo, pokud mohlo, obětavě nosilo potraviny
vězňům, i když mu v tom bylo strážemi bráněno. Byly
případy, že musel být vrchní policejní orgán předem
proviantem umlčen. Wehrmacht měl alespoň špetku soucitu, nikdy
však SS. Mezi těmi se nalézaly pravé bestie, které střelbou,
utloukáním a odpíráním stravy apod. řádily mezi vězni.
Kolem vagonů,
z kterých se ozývaly až nesouvislé skřeky hladovějících,
se procházel esesman v pruském drilu. Ženy právě přinesly
polévku. Vězni o překot natahovali ruce se šálky a různými
střepy. Esesák však v posledním okamžiku kopnutím zvrhl
polévku do kolejí… Projev neobyčejného soucitu učinil vězeň,
kterému byl podán kus chleba. Už otevíral ústa, aby se zakousl,
když ho spoluvězeň, asi 14letý hoch, poprosil o kousek. Ten mu
chléb dal celý s tím, že on ho potřebuje více.
Zmíněný hoch
se stal později obětí hrozného činu esesáka. Většinou sedával
v koutě vagonu, kde monotónně pokyvoval hlavou a pronášel
polohlasně: „Brambory, brambory.“ Jednou se náhle vzchopil a
vyhlédl z otevřeného vagonu. Strážce to velmi rozzuřilo a
přirazil dveře, které rozdrtily prstíky hocha. Ten za velkého
nářku, mávaje bolestí rukou, stříkal kolem sebe krev, která
potřísnila i uniformu esesáka, jenž mezitím dveře zase otevřel.
Sňal přilbu, udeřil hocha do obličeje. Hoch klesl s přeseknutým
nosem. Brutální strážce dupáním po tělíčku a posléze ranou
z pistole ukončil utrpení malého mučedníka.
Jednoho dne
nastalo v Nýřanech a okolí vzrušení – v noci uteklo
asi 100 trestanců. Přípravy k tomu učinili během dne, kdy
následkem hloubkových náletů nastal mezi strážemi určitý
chaos. Vlak stál na vlečce k muniční továrně „Zieglerův
důl“ naproti dolu Humboldt. Vše bylo zalarmováno, četnictvo,
policie, SS, Hitlerjugend atd.
Samozřejmě,
že místní i okolní nacisté horlivě asistovali. Byla to
štvanice, jaké Nýřansko nikdy nezažilo. Kromě stávky v roce
1890. Neštěstím pro uprchlíky bylo, že většina na útěku
pozbyla orientaci; místo mezi české obyvatelstvo se dali směrem
mezi německý živel. Většina vězňů tak daleko neuběhla. Záhy
bylo vidět po nýřanských ulicích hloučky i jednotlivé
trestance vedené zuřivými Němci. Byli v zuboženém stavu,
bosí nebo polobosí, odění do několika cárů hadrů, někteří
téměř nazí. Na těle nebylo místa, kam by nezasáhla pažba
pušky, rána klackem nebo okovaná bota. Byl nalezen uprchlík,
který prolézaje plot, zůstal trčet na tyčkách v podobě
Krista, mrtev, nemaje už tolik sil, aby slezl zpět. Jiný byl
nalezen v agónii ve chlévku a měl plná ústa sena, které,
vybičován hladem, chtěl pozřít.
Primát
v zajišťování uprchlíků měli sedláci z nedalekých
Uherců. Ti předali strážím 34 vězňů. To byl podklad
k pověstnému hromadnému masakru nešťastníků u Humboldtky.
Současně to byla zkouška „silných nervů“ německých
nacistů, kteří měli výsadu přihlížeti vyvražďování asi 70
osob. Dělo se tak topory, většinou ranami do hlavy, až někdy
mozek vyhřezl, a výstřely z pušek nebo pistolí. Sedláci
v hloučcích odcházeli, ale jeden vydržel až do konce
krvavého díla. Matrikou ubitých byla křída a stěny vagonů, zde
se psaly záznamy. Ostatní vězni, pokud mohli, vylézali z vagonů
– trhali a pojídali trávu. Přistižení byli kopanci a bitím
hnáni zpět do vozu a někteří při tom také ubíjeni. Mrtví
byli odnášeni a házeni jako kusy dřeva do zvláštního vagonu a
pak v noci auty odváženi do neznáma.“
Výpověď Němky Medy Gehrmannové ze Zátoně:
„Byla jsem zatčena gestapem dne
6. 5. 1944 pro sabotáž práce. Můj manžel sloužil v německé
armádě a byl až do 5. května 1944 na dovolené. Den po jeho
odjezdu jsem byla zatčena. Manžel byl na východní frontě a byl
Stabsgefreitrem. Ve Weidenu jsem byla asi pět měsíců v továrně
a předtím pět měsíců v pracovním táboře Insteborgu.
V dubnu t. r. vyšel z Weidenu transport asi 700 žen. Po
desetidenním pochodu jsme došly do nějakého tábora, kde jsme
byly jeden den a kde nás byla polovina ponechána. Většinou Polky
a Rusky. Dále šly pouze Němky a Židovky. Denně jsme ušly asi 20
km. Strava byla v táboře velmi špatná, pouze polévka. Na
transportu jsme nedostaly několik dnů ničeho a později vždy jen
dva až tři brambory denně. Po cestě jsme byly bity za každou
maličkost a i brambory, které jsme dostávaly, nám byly za trest
odejmuty. Po celou dobu transportu jsme nocovaly venku, a to pod
jednou přikrývkou a pod kabátem. Jako dozorci šlo s námi
asi 10 mužů a 20 žen SS. Velitelem byl nějaký Unterscharführer
SS.
Denně nás umíralo hladem a bitím
nebo námahou pět až sedm. Mrtvoly byly obyčejně zakopány na
místě, nejčastěji v lese. Tyto mrtvé musely zakopávat ženy
jiné národnosti než německé a náčiní k tomu bylo vždy
vypůjčeno v blízké vsi. Já sama jsem byla bita od vrchní
dozorkyně SS, která se jmenovala Marta, za to, že jsem chtěla jít
na stranu. Bita jsem byla holí.
Ve Volarech byly nemocné ženy
naloženy do nákladního auta a byly doprovázeny velitelem
transportu Unterscharführerem a třemi ženami SS. Měly být
doprovázeny do Prachatic. Za Volary, snad u Blažejovic, bylo auto
napadeno hloubkovými letci, jedna žena zabita a dvě raněny. Též
z nemocných byly některé poraněny. Jak, nevím, neboť jsem
šla pěšky.
Do Prachatic nás došlo asi přes
200, a to dne 1. května 1945. Asi 30 Němek bylo v Prachaticích
propuštěno, mezi nimi též já, a ostatní se rozutekly.
Závěr
Svědectví i jen několika málo
dokumentů jistě stačí. Na závěr opakuji, co jsem konstatoval
již v úvodu této stati. Nejde nám o to, aby se mezi Čechy a
Němci jitřily staré rány, ale aby se současná obnova vzájemných
vztahů a vzájemné odpouštění vin odehrávalo se znalostí
minulosti a na základě proporcí. Transporty a pochody jak jsem
upozornil v roce 1994, v tom tvoří položku, jejíž
znalost umožňuje lépe pochopit, proč česká nenávist proti
Němcům tak prudce eskalovala, proč rozlišení mezi „němectvím“
a „nacismem“ bylo tak mlhavé až nulové. V nejděsivějším
představení, jaké se kdy u nás odehrálo, na pohyblivých
jevištích transportů smrti, sehrála říše tu nejhorší hru,
jakou sehrát mohla – sice především také se svými oběťmi,
konec konců však se samotnými Němci. Na jednom z vagonů
smrti u Svinova byl viděn stařec, který se kýval neustále „jako
na kolovrátku“, a v zjevném šoku z vysílení volal:
„Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až
přijde den odplaty, nešetři ani nemluvněte!“
A když prošel transport ruských
válečných zajatců obcí Dolní Sloupnice, zapsal tamní kronikář
do své knihy: „Žádná propaganda by nebyla dokázala proti
Němcům tolik jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení
s nimi.“ Těsně před českým povstáním dostal se jeden
z vlaků smrti až do Prahy. Pražané odvezli přes 700 vězňů
do nemocnic a další ukryli. Tak pohyblivé jeviště skončilo svou
děsivou pouť přímo centru politického života Čechů a navíc
právě v předvečer českého povstání. Horší režii si
z německého hlediska snad ani nelze představit…
