Právní cesta sudetských Němců

Příspěvek je věnován problematice práce profesora veřejného práva na německé univerzitě v Praze, Fritze SANDRA, Vorschläge für eine Revision der Verfassungsurkunde, vydané v Liberci roku 1933.¹ O tématu se zmiňuje jen velice stručně historik, původem sudetský Němec, a uvádí ho eufemisticky jako návrh na reformu v souvislosti s pociťovanou bezmocností německé národní skupiny.

Co nabídla československá parlamentní demokracie, ohodnocená Karlem Popprem jako existující model otevřené demokracie, sudetským Němcům, které nazývala českými Němci. Bylo to podílení na moci v demokratickém státě, školská a kulturní autonomie, v 92 procentech obcí s německým obyvatelstvem se používala němčina. Němci jako českoslovenští státní příslušníci užívali občanských práv a svobod, žili ve státě záhy po válce konsolidovaném, násilné odnárodňování bylo zakázáno. Po nastolení nacistického režimu v Německu se Československo stalo útočištěm německých emigrantů. Od českých Němců byla požadována pouze loajalita k čs. státu, ale i tu zpochybňovali.² Němci a dlužno dodat, že toto hodnocení přebírají i někteří čeští historikové, nazývají vstup do československé vlády v roce 1926 kuhhandlem, zdůrazňují, že Němci za svůj vstup, který byl významný pro Československo, nic nedostali. Jen stále nebylo jasné, co vlastně za vstup do vlády, který byl jejich zájmem, měli dostat. Vysvětlení nacházíme v agrárních novinách Večer 29. ledna 1937, informujících o přijetí německých představitelů (K. H. Franka, Ernsta Kundta, dr. Hanse Neuwirtha a dr. Gustava Peterse) ministerským předsedou Milanem Hodžou. Dosavadní snahy o zlepšení nacionálně-politických poměrů od roku 1926, vycházející z československé ústavy, označili při této příležitosti za administrativní cestu. Němečtí zástupci se sice rozhodli nerušit probíhající jednání, ale zasazovat se o státně politické řešení a „pokračovat s plným důrazem ve svém právním boji“.

Hodžův názor, že čs. ústava poskytuje všechny možnosti k rozřešení dosud nerozřešených národnostních problémů, neodpovídal německým představám. Ani německé aktivistické strany zapojené do politického systému ČSR nepřijaly princip rovnosti občanů, ale podobně jako opoziční strany požadovaly rovnost mezi národnostmi. Hlavním problémem postoje českých či sudetských Němců vůči československému státu byl a zůstal prvořadý pocit jejich etnické sounáležitosti s německým národem spolu s nepochopením československého státního občanství a jeho osvobozující role ve společnosti etnicky různorodé.

Úspěšný proto nebyl ani pokus ministerského předsedy Hodži o národnostní statut z jara roku 1938, který opět vycházel z československé ústavy. Příprava byla založena na jeho jednání se Sudetoněmeckou stranou o řešení sudetoněmecké otázky. Československá vláda schválila rámcový návrh národnostního statutu. Hlavními principy statutu měly být samospráva a proporcionalita. Menšinový statut hodnotili němečtí politikové nakonec jen jako zachování národnostní politiky na staré administrativní koleji a jako snahu ovlivnit ve prospěch Československa zahraniční propagandu.

Představu o německé právní cestě k nápravě postavení sudetoněmecké menšiny nacházíme ve zmíněné práci profesora Fritze Sandra. Její publikování oživilo činnost představitelů sudetských Němců, vystupujících s negativními, koncepčně orientovanými projevy. Krátce po vydání spisu se objevily v projevech na veřejných shromážděních starší odmítavé soudy o ústavě, která byla pro sudetské Němce oktrojem, protože revoluční Národní shromáždění nebylo v jejich pojetí žádnou konstituantou. Dvojí míra práva na život, kterou podle těchto názorů česká národnost sobě a Němcům vyměřovala, nebyla v tomto pojetí škodlivá jen českému myšlení, nýbrž také zákonodárství a správě: v očích německých ideologů Češi připravovali pro sebe nesvobodu a nadřazenost. Podle německého názoru platila jako vládnoucí princip česká idea: „Stát je český lid“; státní politika se v důsledku toho ocitla v zajetí této nacionalistické nesvobody.

Jak poznamenává ve svých pamětech profesor Jaroslav Krejčí, jehož otec byl v rámci Právní rady u předsednictva vlády pověřen jednat s německými právníky, především profesorem Fritzem Sandrem, „o právo tu přece vůbec nešlo“, ale podle Sandrova výroku o zničení státu.

To, co nazývali sudetoněmečtí poslanci právní cestou, byla likvidace demokratického Československa a jeho přeměna ve stavovský stát, přičemž základní členění vycházelo z příslušnosti k národnosti. Inspiraci pro své návrhy hledal Sander v daleké minulosti, tak např. pro členění říšského sněmu do národních kurií v mírové smlouvě uzavřené v Osnabrücku v roce 1648. Tam také hledal zdůvodnění proti principu rozhodování podle většiny. Pokud jde o vytvoření národních kurií, odkazoval na rakouské fundamentální články z roku 1871. Další ustanovení hledal v letech 1890, 1906 a 1910. Smlouvy na ochranu menšin uzavřené po první světové válce označil za diletantské, potlačující myšlenku národních kurií; právě návrat k nim pokládal za potřebný.

Sander zdůvodňoval své návrhy podstatou národní pospolitosti, která je odlišná od jiných národních pospolitostí. Autor pojímal pospolitost vůbec jako vztah, který je založen na tom, že dvěma nebo více duším náleží totéž duševno, ať je to zvláštní představa, myšlení nebo cítění. Zdůrazňoval, že „pospolitost“, jež se diametrálně lišila od moderní společnosti, je vztah, který může existovat jen mezi dušemi, zatímco vztah rovnosti mezi těly (tou byla pro ně demokratická společnost) by vlastně neměl být označován jako „pospolitost“. Tato „teze“ (veskrze iracionální) mu byla východiskem k odmítání rovnosti v demokratické společnosti.

Sander se zabýval představami, které zaměstnávaly německou společnost – v říši i v Československu – od konce dvacátých let. Ze vztahů stejnosti nebo rovnosti mezi lidmi daných jejich původem či rasou, případně z národních pospolitostí, vyplýval autorovi návrh nové úpravy národa a státu v Československu, jenž ve skutečnosti představoval odmítnutí základních principů demokracie, lidu jako zdroje moci ve státě, zrušení voleb a politických stran a jejich nahrazení korporacemi a zabsolutnění národnosti (ke všemu vztažené k rase) jako rozhodujícího činitele pro výstavbu státu. Přes výklad o pospolitostech se autor dostal k principům nové úpravy vztahu národa a státu v Československé republice. Požadoval jazykovou pospolitost, tj. stejný jazyk mezi vládci a ovládanými. Vědomá existence pospolitosti mu byla velmi důležitou podmínkou pro vznik států, poněvadž vědomí existující pospolitosti nutká členy pospolitosti k tomu, aby uskutečnili stát, v němž jsou držitelé vlády a podrobení členové pospolitosti v pospolitosti, v níž výkon státní moci slouží k udržení a rozšíření oné pospolitosti. Zvláště je takový podmíněný vztah mezi nacionální pospolitostí a státem, kterým se uskutečňuje idea „nacionálního státu“.

Tato idea „dělá dějiny“. Nacionální vlastnosti získá každý tím, že byl zrozen do určitého lidského prostředí. Vysoké hodnocení nacionálních vlastností jednotlivce se posiluje okolností, že se v jeho okolí jen nebo převážně nacházejí lidé se stejnými vlastnostmi. Největší nebezpečí, které hrozilo nacionálnímu pospolitostnímu celku, bylo z n i č e n í   a d e k v á t n í h o   n a c i o n á l n í h o   p r o s t ř e d í, kam vždy nějaký národ, jiný národ, chce vniknout. Vzniká velmi silné napětí, když velkému počtu příslušníků zvláštního národa, který již je sjednocený ve vlastním státě (Německu), je odepřeno sjednocení s těmito státy a je politickým děním tlačen do cizího nacionálního státu. Takový osud potkal ony Němce, shromažďující se pod jménem „sudetští Němci“, kteří zahrnují všechny Němce žijící v Čs. republice.

Součástí kritiky československé ústavy bylo také odmítnutí názoru, že nacionálním menšinám poskytuje ústava záruku bezpečnosti a blaha demokracie. Sander odmítl politická axiomata demokratismu, který nazýval „e g a l i t á r n í m“ (např. v souvislosti s principem suverenity lidu a většiny).

Nevyhnutelným předpokladem každé nové, spravedlivé a přiměřené úpravy vztahu národa a státu v Československé republice bylo podle Sandra zřízení národních katastrů. Jejich zavedením by byl učiněn první a rozhodující krok k tomu, aby bylo zrušeno současné, pro národní menšiny nešťastné redukování všech národních rozdílů na úroveň formální rovnosti všech občanů státu. Celkem by bylo nutné založit devět národních katastrů, totiž 1. český, 2. slovenský, 3. německý, 4. maďarský, 5. rusínský, 6. židovský, 7. polský, 8. rumunský, 9. smíšený katastr pro všechny osoby, které se nehlásí k žádnému z ostatních národů.

„...přiznání k jednomu zvláštnímu národu je neodvolatelné a váže i potomky, ale zabrání také tomu, aby se osoby, které nezastávají hodnoty dotyčného národa, přiznaly k nějakému národu, aby získaly nějaké výhody.“ V tom Sander spatřoval právní zajištění národních menšin. Bylo třeba zajistit, aby se poslanci v německé kurii nebo úředníky v německé zemi stali pouze Němci. Sander odmítl kulturní autonomii, kterou poskytovala československá ústava národním menšinám, mezi něž počítal i Slováky.

Organizace společného státu zahrnovala říšský sněm. Vedle říšského sněmu byl zamýšlen ještě stavovský sněm. Z politických stran chtěl vytvořit korporace. Československou republiku rozdělil na samostatné národní země: českou, německou, rusínskou, slovenskou a maďarskou.

Antidemokratické ideje německé politické kultury se v německé právní vědě promítly do kritiky demokratických institucí, odmítnutí principů demokratické ideologie a posléze do návrhu odlišného uspořádání státu než existujícího, vycházejícího právě z principů demokracie. Sudetoněmecká státověda byla významně ovlivněna německým antidemokratickým myšlením a popřela základní principy demokracie. Neodchýlila se v tomto směru od převládajících tendencí sudetoněmecké a německé politiky. Představitelům německé menšiny šlo stále o totéž – získat vzhledem ke svým pociťovaným kvalitám privilegované postavení, které zaujímali v Rakousku a jež ztratili vznikem Československé republiky. Ostatně i německá právní věda byla ve společném státě organizována samostatně, a to dokonce v součinnosti s říšskými Němci. Uskutečnění zrovnoprávnění národností v Čs. republice požadovali představitelé všech sudetoněmeckých stran a němečtí právníci již v roce 1931 na sjezdu německých právníků. Můžeme hodnotit patrně jako chybu, že těmto názorům nebyla českým odborným tiskem věnována pozornost.

Za radikální převálcování demokratických principů označil Sandrovy návrhy profesor Jiří Hoetzel. Negativní postoj k nim zaujal v práci Německo a Československo, psané od léta 1937 do února 1938, především prezident Edvard Beneš.³ Podle něj akceptování návrhů na změnu uspořádání ČSR by znamenalo přijetí všeněmectví a odmítnutí demokracie. 

Eva Broklová

1 Reichenberg: Sudetendeutscher Verlag Franz Kraus, 1933.

2 SCHRANIL, Rudolf. Staatsbürgertum und Loyalität. Ljubljana 1937.

3¹ SCHRANIL, Rudolf. Staatsbürgertum und Loyalität. Ljubljana 1937.

² BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Ed. Eva Broklová. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005.