 |
| Hladové děti ve frontě na polévku |
V létě
roku 1914, krátce na to, co paní Müllerová oznámila Švejkovi:
„Tak nám zabili Ferdinanda“, svět navlékl parádní uniformu a
bílé rukavice, tasil šavli a vytáhl do pole. „Do sv. Václava
budeme doma!“ – „Než listí opadá, otevřem šampaňské
v hotelu Ritz v Paříži“ – „Mon Général, zvu vás
na ležák Unter den Linden“, volal svět mnoha znepřátelenými
jazyky a nedívaje se, kam mašíruje, šláp si na plnovous a upadl.
Šavle mu vyklouzla, kalhoty praskly a bílé rukavice zčernaly na
funus.
Jiří
Voskovec
Ne všichni ovšem
byli nakaženi bojovou náladou. Češi, odjíždějíce na frontu,
zpívali: „Červený šátečku, kolem se toč, jedeme na Rusa,
nevíme proč“. Rakousko-Uhersko jim nebylo natolik domovem, aby
měli důvod nasazovat pro císaře pána život, a není náhodou,
že román, jenž nejlépe zobrazil nesmyslnost a obludnost první
světové války, byl napsán právě v češtině Jaroslavem
Haškem.
Zúčastnil jsem
se ve dnech 21.-23.2.2014 konference pořádané Sdružením
Ackermann-Gemeinde pod názvem „Národy spolu a proti sobě“, a
kdybych ji měl zhodnotit co nejstručněji, řekl bych, že místo
účasti na ní bylo lépe zalistovat znovu ve Švejkovi, i když ho
znám dokonale. Někteří přednášející viděli jako příčinu
války vzestup nacionalismu, což koresponduje s oním „národy
proti sobě“, výstava v rakouském kulturním středisku
s názvem „Princip – Sauer, příčina a následek“ (její
návštěva byla součástí programu konference) by mohla naivního
diváka dokonce přesvědčit, že viníkem války byl atentátník
na následníka trůnu. Tvůrci výstavy sice dali najevo, že je jim
známa nulová souvislost mezi atentátem na Ferdinanda d’Este a
svržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, ale
nevysvětlili, proč tedy dali tyto dvě události dohromady.
Skutečnou
příčinou války byla nespokojenost Rakouska-Uherska i Německa
s rozdělením světa. Byla to doba koloniálních mocností a
nespokojené státy se dostaly ke svému krajíci pozdě. To
nezaznělo v žádném referátu ani v diskusních
příspěvcích. Ještě více jsou na pováženou snahy vysvětlit
vznik druhé světové války jako jakési pokračování dějů
předchozích, jako by výsledky války první byly tou příčinou,
jež vyvolala katastrofu rozměrů daleko větších.
Rozhodně
správnější pohled na první světovou válku nám poskytl už
T.G.Masaryk, když ji chápe jako střet demokracie s aristokracií
a teokracií, a podle toho správně určil, kdo bude po zásluze
v tomto střetnutí vítězem. A Ferdinand Peroutka napsal
(Budování státu, str.172): „Rakousko-Uhersko zahynulo, poněvadž
nevyhovovalo dvěma moderním principům: národnostnímu a
demokratickému. V tom přispěl výsledek války ke zlepšení
světa.“
Teď trochu
odbočím. Už je tomu dávno, kdy jsem měl možnost si prohlédnout
Památník bitvy národů (1813) v Lipsku. Památník není
oslavou vítězství nad Napoleonem, spíše jen uctěním památky
těch, které bitva stála život. Zachmuření bojovníci
v nadživotní velikosti tam shlížejí na své padlé druhy.
V ruském pravoslavném kostele, který je rovněž připomínkou
bitvy národů, je výstava fotografií z r.1913, kdy byl
památník odhalen a kdy se při té příležitosti sešli zástupci
všech zemí před sto lety zúčastněných v bitvě. A
samozřejmě se to neobešlo bez slibů, že by se měl zachovávat
mír a takové bitvy už by se neměly opakovat. A za rok nato začala
první světová válka.
Od doby, kdy jsem
památník viděl, vtírá se mi v mysl otázka, zda konflikty,
kvůli nimž se umíralo, mohou natolik za sto let vyblednout, že už
vidíme jen zbytečně ztracené životy, aniž bychom měli jasno
v tom, kdo si více a kdo méně zasloužil zvítězit. A snažím
se věřit, že pokud jde o dva největší konflikty minulého
století, budeme vždy vědět, kdo byl viníkem a kdo naopak po
zásluze zvítězil. Ti mrtví si to zaslouží.
Jiří Prokop
