Jeho výrok dokládá, že tato smlouva z 29. září 1939 se trvale zapsala jako varovný příklad nebezpečných následků politiky appeasementu (usmiřování) s diktátorskými režimy. Přesto Mnichov takto nebyl chápán od samého počátku. Naopak, v době podpisu byl většinou nadšeně přijímán jako „záchrana míru v Evropě“. Ani po tři čtvrtě století podobné soudy tak úplně nevyhasly – což je rozhodně důvod k zamyšlení.
Na červnové mezinárodní
konferenci k „75.výročí mnichovské zrady“, která se konala
v Poslanecké sněmovně ČR, uváděli někteří účastníci
extrémní příklady „nových“ pohledů na Mnichov a události,
jež pak následovaly. Například historik Josifs Korens z Lotyšska
zdůraznil, že studenti tu nyní často vnímají Hitlera jako „osvoboditele od stalinských deportací“ (!) a Lotyši, kteří
se podíleli na vyvražďování Židů včetně žen a dětí
v jednotkách SS, se nyní scházejí, pořádají oslavy, a
dokonce chodí přednášet do škol, kde tvrdí, že bojovali „proti
Stalinovi a za demokracii“.
Natalita Naročinskaja
(Rusko) zase upozornila, že „Polsko se dnes prezentuje jako oběť,
kterou si mezi sebe rozdělili Hitler a Stalin“, jenže podle ní
je třeba připomenout nejen odmítavý postoj Polska vůči sovětské
vojenské pomoci Československu, ale i polsko-německý pakt o
neútočení z roku 1934 podepsaný poté, co Německo v roce
1933 vystoupilo ze Společnosti národů, aby mohlo nekontrolovaně
zbrojit. Sověti věděli o návrzích polského ministra zahraničí
Becka Hitlerovi na společný útok proti Sovětskému svazu a pakt
Molotov-Ribentrop uzavřeli až poté, co jednání se Západem
zkrachovala.
Za paradoxně polemický
může být považován i relativně „neměnný“ postoj
Angličanů. John Laughland prohlásil: „Ve Velké Británii
vnímáme mnichovskou dohodu jako zahanbující akt, ale ne
z právního hlediska.“ Bez ohledu na to, že smlouva byla ČSR
vnucena hrozbou války v rozporu s normami mezinárodního
práva a také v rozporu s Ústavní listinou ČSR z roku
1920, Británie prohlašuje Mnichov za neplatný až od 15.3.1939,
kdy Hitler tuto smlouvu okupací Čech a Moravy „roztrhal“.
Důvodem je podle
právníků systém britského práva založený na právním
obyčeji: pokud Londýn nechtěl ohrozit své dřívější podobné
smlouvy (při budování britského impéria byly užívány smlouvy
o přerozdělení území v neprospěch toho, kdo k jednání
nebyl přizván), nemohl prohlásit mnichovskou dohodu za neplatnou
od samého počátku, za niž se obecně považuje.
Laughland také podtrhl,
že politika ústupků nebyla zcela opuštěna ani za Winstona
Churchilla, u něhož nebylo jisté, zda se udrží u moci. O nástupu
do premiérského křesla uvažoval například i lord Halifax, jenž
ještě v květnu 1940 vyvolal vládní krizi, když navrhoval
přistoupit na kompromis s Hitlerem: „Pokud nepůjdou návrhy
Německa proti Velké Británii, udělejme mu ústupky.“ Proto
Churchill, aby nevyhrocoval napjatou situaci, nechtěl nechat
v červnu vystoupit ani Charlese de Gaulla v BBC s výzvou
k pokračování boje proti Německu.
Za Hitlerovým vzestupem
ovšem nebylo jen selhání politiky appeasementu, nýbrž i části
politických elit, kteří ho – jako třeba slavný anglický
expremiér Lloyd Georgie, ale načas i J.F.Kennedy a mnoho dalších
– považovali za „velkého vůdce“.
Naznačený historický
náčrt navíc ukazuje, že kořeny mnichovské tragédie lze hledat
daleko hlouběji. Z pohledu Němců v nespravedlivém
„versailleském diktátu“, z pohledu obecného pak
samozřejmě i v koloniální politice evropských mocností.
Právo národů na
sebeurčení, jež koncem 1. světové války vyhlásil americký
prezident Woodrow Wilson nezávisle na Francii a Anglii, se
uplatňovalo nedůsledně, neboť se rozcházelo s jejich zájmy.
Ani jedna z evropských
metropolí nehodlala v této době poskytnout svým koloniím
svobodu. Proto do dnešní doby nedostatečně upravený rozpor mezi
právem národů na sebeurčení a právem na neporušitelnost hranic
bez souhlasu daného státu je jednou z nejdůležitějších
výzev mnichovské smlouvy.
Hitler pak dokázal využít
právě nechuti velké části Němců v českém pohraničí
začlenit se do vznikající Československé republiky. Dokázal
využít i rozporů uvnitř mladého státu – nejen ve vztahu
k německé menšině, ale i mezi Čechy a Slováky.
Ty mají pravděpodobně
počátek v pittsburské dohodě (1948). Tam se vývoj místo
k federalismu, jak bylo dohodnuto v Clevelandu 1915,
odklonil k masarykovskému čechoslovakismu – k uměle
vytvořené koncepci, která měla mimo jiné velmoci přesvědčit,
že na historickém území budoucího státu žije skutečně
většina Čechoslováků tvořená ze dvou bratrských větví.
Jako politik, jenž
přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska coby protiváhy Německa,
byl pak Masaryk některými historiky paradoxně považován za
jednoho ze strůjců druhé světové války.
Ostatně, také Klausův
exkancléř Jiří Weigl na konferenci podotkl, že „Československo
bylo považováno za něco iracionálního, neudržitelného“, což
do určité míry dokládá vznik formálně samostatného
klerofašistického Slovenského štátu v roce 1939, ve
skutečnosti satelitu Německa, i zánik Československa v prosinci
1992.
Rozpad ČSSR, Jugoslávie
a SSSR vytvořil sice ve střední Evropě opět konglomerát malých
a slabých států mezi znovusjednoceným Německem a Ruskem, nicméně
polemizoval bych s Weiglovým názorem, že právě v důsledku
tohoto faktu „český stát – tak jako v minulosti – není
a nebude suverénní a nezávislou entitou“.
František Mrázek
(Přetištěno s laskavým svolením
autora z deníku Právo z 27.9.2013)
