 |
| Čeští vyhnanci, říjen 1938 |
Československo bylo poslední roky a zejména měsíce pod velkým vnějším tlakem, ale také pod tlakem vnitřním. Autonomii žádali nejen českoslovenští Němci a Maďaři, ale i Slováci, kteří odvrhli ideu československého národa. V červenci 1938 připravilo vedení HSĽS návrh ústavního zákona o autonomii Slovenska. Národnímu shromáždění ho předložili 17. srpna 1938. Tento návrh ústavního zákona podpořila těsná menšina poslanců (144 ze 300) a těsná většina senátorů (78 ze 150). Ústavní většiny však nebylo dosaženo (bylo potřeba 180 poslanců a 90 senátorů) – prozatím. V době největšího tlaku ze strany Sudetoněmecké strany, jejíž předák Henlein byl přímo úkolován z Berlína, zesílil i vnitřní tlak – z Bratislavy. 19. září 1938, týden po začátku nezdařeného ozbrojeného sudeťáckého puče, zveřejnila HSĽS rezoluci, ve které požadovala "samosprávné postavení Slovenska". Hlinkovci se přitom odvolávali na ustanovení Pittsburské dohody z května 1918. Zatímco nacistická SdP měla ochranný oddíl ordnerů, formovala se k ochraně fašistické* HSĽS už od května do července 1938 v různých slovenských městech Hlinkova garda, která měla vyloženě protičeský, protižidovský a "antibolševický" charakter. Tato garda neměla – na rozdíl od ordnerů – povolení úřadů.
*Poznámka: Oficiální heslo Hlinkovců „Jeden národ, jedna strana, jeden vodca“ byl překladem známého nacistického hesla. A nešlo jen o heslo.
17. září vzniká s požehnáním Hitlera Sudetoněmecký Freikorps, 22. září 1938 vystupuje otevřeně jako ozbrojená platforma HSĽS teoreticky ilegální Hlinkova garda se svou čtyřbodovou rezolucí. Ta požadovala "neopuštění zásad Pittsburské dohody". S Čechy je možno jednat jen tehdy, pokud uznají autonomii Slovenska, předají vedení Slovenska do rukou HSĽS, dokud se poměry neznormalizují. Také bratislavské vysílání Radiožurnálu by měla řídit HSĽS. Tato rezoluce byla zároveň ultimátem – 4. října 1938 dala HSĽS pražské vládě lhůtu 24 hodin na vyhlášení autonomie Slovenska. Stejného dne se do Žiliny začaly sjíždět delegáti HSĽS na sjezd, který se měl zabývat "vnitrostranickými otázkami". Strhla se tam hádka, kde proti zastáncům autonomie vystoupili fanoušci "okamžité nezávislosti".
5. října je v Žilině nejen výkonný výbor HSĽS, ale i slovenští agrárníci, lidovci, národní socialisté, zástupci národního sjednocení, fašisté a rusínští poslanci. Ti dnes, ve čtvrtek 6. října 1938 uzavírají v žilinském Katolickém domě dohodu, která vyhlašuje autonomní slovenskou vládu, do jejíchž rukou svěřují moc zákonodárnou i výkonnou nad Slovenskem. Samozřejmě nezákonně a neústavně. Jenže československy nezákonně a československy neústavně. Avšak ani slovenští poslanci československého Národního shromáždění už ČSR neuznávají. (Přestože poslanecké československé platy nadále pobírají…) Účastníci setkání slovenského lidu též přijímají Manifest slovenského národa, kterým se přihlašují k národům, jež bojují proti "marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí“. Autonomie je vyhlášena z balkonu žilinského Katolického domu. Slovenší nacionalisté nacizoidního typu, vedení katolickými duchovními (stručně "klerofašisté") okamžitě projevují svou radost tím, že v Žilině zorganizují protičeskou demonstraci. Ozývá se známé heslo: "Česi peši do Prahy!"
Jenže československá vláda nemůže slovenskou autonomii přijmout. Znamenalo by to rozpad posledních státních vazeb, které už tak povážlivě povolily. Parlament autonomii neschválil. Zatím. Formálně je tedy Tiso pověřen jako ministr pro správu Slovenska a tím je vyhlášená slovenská autonomie kryta jakožto ústavní záležitost. Zatím tedy zůstává Československo jednotným státem, jenom jeden jeho kus řídí zvlášť poverený ministr. Tváří se Praha. Zato Tiso v 17:30 vjíždí slavnostně do Bratislavy za nadšeného jásání jako deklarovaný "ministerský předseda Slovenska".
Zatímco vedení státu právě přišlo o správu Slovenska, německý zábor dnes nepokračuje nějak dramaticky: Jsou obsazeny výběžky Osoblažský a Javornický (Bruntálsko). Němci zabírají celé předpolí hlavního obranného postavení. Nic dramatického, jen české rodiny utíkají. Nebo jsou vyhnány. Paní Marie T. vzpomíná:
"Jsem nejmladší z devíti dětí. Až do roku 1938 žila naše rodina v Andělské hoře u Bruntálu. V té době zde bylo 45 českých rodin a zbytek obyvatel byli občané německé národnosti.
Doslova ze dne na den jsme my, Češi, museli opustit své domovy, zanechat veškerý majetek a s sebou jsme si mohli vzít jen nejnutnější věci. Vše ostatní zabrali Němci. Pan starosta pomohl sehnat auto, a to nás odvezlo do Hulína. V jedné hospodě nás zde bydlelo několik vyhnaných rodin pohromadě až do roku 1945."
Dnes se na linii opevnění přijíždí podívat sám vůdce. Hitler v 10:00 překračuje nedávno zrušenou státní hranici u Šluknova. Jeho kolona s kohortou generálů projíždí Rumburk, Krásnou Lípu, Rybniště. U silnice do Chřibské přichází k "řopíku", prohlíží kompletní obranu. Zde se naše armáda stahovala v takovém spěchu, že nestihla demontovat o odvézt protipěchotní zátarasy ani protitankové ježky. Přes Českou Kamenici, Kamenický Šenov, Nový Bor a Cvikov míří Hitler k Mařenicím, kde poctí svou návštěvou další pevnůstku. Henleinovci pak na památku upevní na tu pevnůstku ceduli, která na věčné časy bude označovat tuto fýrerovu zastávku. Pro Němce to bylo na pár let poutní místo. (Cedule je pryč i s fýrerem a ostatně i s ostatními nevinnými Němci, pevnůstka stále stojí…) Pak se karavana vrací na saské území, na lepší silnice. Přes Oybin a Lückendorf míří do Chrastavy. Tam se koná slavnostní přehlídka Wehrmachtu. Polní oběd asi nebyl tentokrát nic moc, Hitler poobědvá v hotelu "Černý kůň“. Poté pod pohledem prázdných střílen opuštěné čs. pevnostní linie míří na sever do Frýdlantu. V 16:30 tam opět absolvuje jak přehlídku, tak projev. Ani při své třetí návštěvě "osvobozeného" území na něm nepřespí. Přes Nové Město pod Smrkem se vrací do Říše. Zábor ještě není dokončen.
Zatímco české stavební firmy urychleně odvážejí stroje a materiál ze staveb pohraničních opevnění, jistá profesionální hrdost či umanutost velí, aby se dokončily ty objekty, kde se už začalo s betonáží.
V Liberci všude vlají prapory s hákovými kříži, i na nádraží. Kronikář z Jeřmanic u Liberce si stěžuje: "Stále máme ve vesnici ubytováno (čs.) vojsko." Všímá si: "Stále ještě jsou vidět transporty nábytku směr Turnov." (Transporty českých uprchlíků z Liberce, který stále není obsazen. Proto dnes přišel Liberec o fýrerovu návštěvu. Hitler sem zavítá až 2. prosince 1938 v rámci volebního turné před doplňujícími volbami do Říšského sněmu.)
Kronikář si pochvaluje: "Jeden stát vystřídá druhého a to všechno bez jediného výstřelu!"
Není to zcela přesné. A to ani pro dnešní výjimečně klidný den (z vojenského hlediska), ve kterém sice nepadl jediný československý obránce, ale ve kterém se přesto střílelo. Hned časně ráno henleinovci přepadli řopík v prostoru Srní v blízkosti Českého Krumlova. Jenže naši vojáci striktně dodržovali harmonogram předání: Wehrmacht sem přijde až zítra. Pamatovali na onu instrukci, která přišla z vrchního velení hned první den záboru, 1. října:
"Každé podvratné činnosti zabránit! Bylo-li by někde z německé strany útočeno – napráskat!"
A tak jim – alespoň pro dnešek – napráskali.
Psáno v Praze dne 15. října 2013
(Další dny 80 let staré historie budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)
Jan Kovanic
Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Vyhnání Čechů z pohraničí, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996
Pamětní kniha obce Jeřmanice (překlad z němčiny pořídil Ervín Šolc)
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.
