Opakujeme: Toto území nebylo definováno samotnou Mnichovskou dohodou, šlo o smíšené území, někde i o obce s převahou českého obyvatelstva – a bylo větší než všechna čtyři předcházející pásma! I toto území dodnes označuje neblahých "10 bodů" za sudetoněmecké "teritorium", s jehož "osudem smí být nakládáno jen s výslovným souhlasem sudetských Němců". (Přičemž "sudetští Němci" nejsou všichni Němci odsunutí z českého pohraničí či jejich potomci, ba ani všichni Němci organizovaní v landsmanšaftu, ale převážně řvavější část jejich vůdců či vůdkyň.)
Hitler vydává pro německé ministerstvo zahraničí směrnici, podle které má Ribbentrop "podporovat autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi" – ale prozatím ve svazku Česko-Slovenska. To však Wehrmachtu nebrání, aby si ze slovenského území neodebral Petržalku, vlastně celý jižní břeh Dunaje až po maďarské hranice. Inu – Rakousko je už asi rok německé, což před tím rokem mezinárodnímu společenství nevadilo. Byl přece spojen dosud rozdělený německý národ! Stejně, jako teď, v říjnu 1938. A pan Hitler už nebude míti žádných dalších územních či jiných nároků.
Zatímco byla tato sobota teoreticky mobilisačním dnem číslo 14, a místy se ještě dokončovaly opevňovací práce, československá armáda se začala stahovat i z tohoto "5. pásma". V půl třetí ráno odcházejí z vrcholových plání a hřebenů Krkonoš jako poslední zajišťovací sledy našich jednotek. I nadále však pokračuje evakuace materiálu z kasáren na Zlatém návrší, evakuují se školy, pošty a všechny civilní úřady. Němci obsazují Velkou Úpu a celé pásmo těžkého opevnění přes Orlické Hory až po město Králíky, kam také vstupují. Je zabráno Hlučínsko. Poláci se činí na své straně německo-polské hranice a obsazují Fryštát na Karvinsku.
Na jižní Moravě je v pravé poledne zabrán Mikulov, v jednu hodinu odpoledne postupují parašutisté generála Studenta přes Poštornou na Břeclav. Toto převážně české město se o svém záboru dovědělo teprve 6. října, přičemž evakuace státních úřadů musela být dokončena do poledne 7. října. 8. října odtud odjel poslední evakuační vlak. Bylo jedenáct hodin, hned poté dorazil první vlak s německými železničáři. Poslední čs. vojenské jednotky opustily Břeclav v poledne. Ve dvě odpoledne pak dorazilo německé vojsko do liduprázdnéch ulic města. Jen na náměstí je vítala hrstka místních Němců. Ti však byli v boji za národní samostatnost nadmíru čilí i za republiky, jak na vyprávění svých strýčků vzpomíná Vladimír Valeš:
"Německé provokace začaly hned v roce 1933, od roku 1935 se stupňovaly a od konce roku 1937 již byly zcela neúnosné. V Břeclavi byli např. Češi shazováni s chodníku, protože prý dobytek musí chodit po silnici! Rodina ještě před příchodem německé armády odešla do Bystřice pod Hostýnem, strýc sám zůstal ve spořitelně, byl však okamžitě henleinovci zatčen, byt byl vykraden a zapečetěn. Asi po dvacetidenním věznění byl strýc vyhoštěn do vnitrozemí."
Ne všichni stihli vlak. Vzpomíná Ludmila Šimková: "Patřím mezi děti, které spolu s rodiči musely opustiti v roce 1938 Břeclav. Bylo nás pět, nejstarší sestra byla nemocná. Mně bylo třináct let. Mladší sourozenci si mnoho nepamatují. Nás odvážela maminka na žebřiňáku s peřinami a nejdůležitějším šatstvem ke své matce do Pohořelic, brzy však přišli Němci a bylo další stěhování."
Copak "luxusní" žebřiňák! Utíkalo se všelijak, třeba tak, jak popisuje Josef Petrů z Moravského Krumlova:
"Otec byl odveden a do zabírání pohraničí Němci se domů nevrátil. Byl v nějaké vlastenecké organizaci, a proto se ukrýval. Byli jsme vyzváni, abychom odešli. Matka naložila na trakař nějaké svršky a my čtyři děti jsme s ní šly pěšky přes zabrané území do Bohutic, které zůstaly v republice. Bylo to asi 10 km daleko.
Pamatuji se, že v Rakšicích již byla na silnici německá kontrola. Když uviděli matku s trakařem a malými dětmi, tak nás po delším domlouvání propustili a my jsme se šťastně dostali do Bohutic. Zanechali jsme v Krumlově veškeré bytové zařízení, včetně domácího zvířectva. Náhradu za zanechané věci jsme nikdy nedostali.
Protože nás bylo více děcek, měli jsme potíže s bydlením. V Bohuticích jsme se zdrželi krátce. Odtud jsme odjeli do Újezdu u Luhačovic, a to již s otcem. Ubytovali nás na nádraží. Občané této vesnice nám nosili jídlo a ovoce. Po několika měsících jsme se odstěhovali na Hlínu, to bylo u Dolních Kounic. Tam jsme dostali byt. Odtud byl otec poslán nucené práce do Německa, a proto jsme odešli zpět do Bohutic. To byla naše domovská obec. Tam nám starosta dal byt, kde jsme zůstali až do konce války. Všude, kde jsme po dobu okupace bydleli, nás lidé litovali. Měli jsme velkou bídu."
Mnohé české rodiny zůstaly zejména kvůli nedostatku vhodného bydlení rozdělené do konce války.
Wehrmacht, který od 4. října vyčkává ve Stráži n. Nisou a v dnešních libereckých čtvrtích Pavlovice a Ruprechtice, odchází ze Stráže: "Po druhé hodině odpolední táhly jednotky přes Pavlovice za hřmění a blesků do slavnostně vyzdobeného Liberce, kde byly s nadšením a bouřlivě vítány," zapisuje si kronikář strážské školy. (Toto čtyřdenní zdržení má dle osobního mínění autora důvod v tom, aby byl dán co nejvíce Čechům čas uprchnout z Liberce – aby nekazili jeho "německý ráz".) Liberečtí Němci jsou nadšení. Městem se rozléhají sirény a všechny kostelní zvony znějí na oslavu. Wehrmacht se zarazí na radničním náměstí, čerstvě přejmenovaném na "Adolf Hitlerplatz", kde vykoná přehlídku. (Organizační otázky příchodu německých ozbrojených sil byl včera dojednat henleinovský purkmistr Eduard Rohn ve Stráži.) V Liberci však vojsko nezůstává a hrne se dál. Přes obec Záskalí na Ještědském hřebenu sestupuje do Hodkovic nad Mohelkou, a pak ještě o kilometr jižněji do obce Jílové, kde byla ustanovena nová říšská hranice. Místní kronikář z Jeřmanic si radostně zapisuje:
"Dostali jsme se domů do říše. Děkujeme našemu vůdci. Heil! Heil Hitler! Vše jásá. Heil Hitler! se zdraví mladí i staří, s pozdravem Heil Hitler zdraví známí a přátelé. Heil Hitler se říká místo Dobré jitro. Heil Hitler se zdraví přes den místo Dobrý den a večer místo Dobrý večer a Dobrou noc se zdraví ještě Heil Hitler! Jásot je nepopsatelný, neboť Hitlerovy prapory vlají i nad naší vesnicí!"
Tři kilometry na jih od nové hranice, tedy na území "zbytkového Česka", se na zámku Sychrov usídlují nestranní britští pozorovatelé. Liberecká kasárna jim už nejsou dostatečně pohodlná. To náckovský kníže Rohan je ubytuje v přepychu. Nestrannost těchto pozorovatelů je tak zajištěna.
Ačkoliv československá strana plní vnucenou Mnichovskou dohodu a opouští dohodnuté linie podle harmonogramu, neznamená to, že nedochází k útokům ze strany ordnerů – a možná i pravidelných německých jednotek, které (pokud samy neútočí) umožňují těmto teroristickým bandám, jejich vražednou činnost. Jako se stalo na Domažlicku poblíž Kdyně u obce Nová Ves:
"Ve 20 hodin nastoupila do služby hlídka ve složení štáb. strážmistr V. Slípka a desátník Vojtěch Ret. Svítil měsíc a mraky se honily po obloze. Každou chvíli se měsíc schoval a pak byla špatná viditelnost. Když se hlídka vzdálila od Nové Vsi po silnici k Hyršovu asi tak na 400 - 500 metrů, byla na ni ze stráně od Hyršova zahájena palba. Hlídka se dala na ústup, ale palba nepřestala. Měsíc zašel za mraky a viditelnost se značně snížila.
Když se štáb. strážmistr Slípka vrátil k Nové Vsi, zjistil, že se s ním desátník Ret nevrací. My ostatní příslušníci SOS, jakmile jsme zaslechli střelbu, tak jsme dostali rozkaz „Do zbraně!“ a vyrazili směrem k střetu. Uprostřed vsi jsme se setkali se štábním strážmistrem Slípkou, který hlásil veliteli co se stalo, a že Ret je nezvěstný.
Velitel vydal rozkaz k vyhledání desátníka Reta. Část družstva pod vedením štáb. strážmistra Laudy postupovala po silnici směrem k lesu. Zbytek družstva zajišťoval postup svých kamarádů. Když jsme dorazili k místu, kde došlo k prostřelce, tak jsme nikde des. Reta nemohli nalézt. Byla na nás však zahájena opět palba, tentokrát z obou strání nad silnicí. Po zaujetí palebného postavení jsme též zahájili palbu. Při této přestřelce s německými vojáky byl zasažen štáb. strážmistr Lauda (31 let) do pravého ramene, kulka prošla šikmo celým tělem a vyšla levým bokem. Lauda se zhroutil do příkopu. Byla mu kamarády poskytnuta okamžitá pomoc, ale marně. Poslední slova tohoto obránce naší vlasti, která zvolal, byla: „Hoši, chraňte republiku!“ Pak byl za pomoci kamarádů a novoveských občanů, kteří se též zúčastnili přestřelky, odnesen do Nové Vsi. Rychle přivolaný lékař ze Kdyně však mohl bohužel jen konstatovat smrt. Des. Ret (38 let, vojenská posila SOS) byl střelen do nohy a při ústupu dostižen německými ordnery. Pak byl odvlečen na samotu, kde se říká Na Prantě. V mapách je tato samota pojmenována Na Spáleném. Byl vyšetřován v usedlosti Jiřího Saidla. Němci ho při výslechu surově ubili k smrti. Po předání do našich rukou lékařský nález dr. Hartmana ze Kdyně zněl: střelné rána v noze, přeražená žebra, několik bodných ran po těle a proražená lebka.
Později jsme se dotazovali majitele usedlosti, jestli neví nějaké podrobnosti. Řekl nám, že u výslechu nebyl, ale že slyšel, jak týraný Ret volá: „Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma malé děti.“ Po umučení desátníka Reta jej Němci odtáhli na okraj lesa a přikryli chvojím.Jaký důvod měli Němci pro své kruté jednání? Vždyť zajatec proti nim nevystřelil ani jedinou ránu z pušky nebo z pistole, jak jsme zjistili, když nám Němci vrátili jeho zbraně a náboje. Nebyl ani příslušník komunistické strany, za kterého jej měli a o nás posměšně prohlašovali, že jsme bolševické hordy. Pravý důvod k tomuto jednání byla zběsilá nenávist henleinovců ke všemu českému.
Po noční přestřelce se naše družstvo stáhlo zpět do Nové Vsi, kam se pak dostavil velitel praporu SOS podplukovník Herkloc a byl seznámen s událostmi, které se udály. Ráno 9. října odjel pplk. Herkloc jako styčný důstojník na velitelství německé armády do Všerub k objasnění celého konfliktu. Tam mu bylo sděleno, že desátník Ret je mrtev, že je v rukou německé armády a že nám bude předán odpoledne ve 13 hodin na demarkační čáře u Nové Vsi. Ve 13 hodin se dostavili tři naši příslušníci s pohřebním vozem na demarkační čáru. Vůz, ve kterém přiváželi Němci umučeného desátníka Reta, doprovázela stráž SSmanů oblečených v černých uniformách, kteří při předávání oběti do našich rukou na rozkaz velícího důstojníka vzdali čest zbraní. Tento akt zakončil velící důstojník slovy: „Tady máte svého kamaráda a na shledanou.“ Jak to bylo pro nás strašné, když nám Němci předávali tělo kamaráda, kterého napřed umučili a pak mu vzdali čest..."
(Vzpomínka Františka Behenského, bývalé voj. posily SOS ze stránky Padlí obránci vlasti, odkud je převzat i doprovodný snímek památníku oné události.)
Ano, i u tohoto předání byl nestranný britský pozorovatel, který tak mohl zaznamenat korektnost esesáků. Ale to už bylo 9. října, první den demobilizace. O něm si řekneme příště.
Psáno v Praze na Lužinách dne 26. února 2014
(Další dny 80 let staré historie budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)
Jan Kovanic
Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Vyhnání Čechů z pohraničí, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996
Pamětní kniha obce Jeřmanice (překlad z němčiny pořídil Ervín Šolc)
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.
