Po páté hodině se rozhoří boje na frontě široké 20 km. Honvédi, podporováni místními ozbrojenými slovenskými Maďary, útočí na území, které je ještě před hlavním obranným postavením, vybudovaným na řece Ipeľ. Ve čtvrt na šest dochází k bodákovému útoku celého pluku maďarské pěchoty proti kasárnám finanční stráže ve Vlkyni. Finančníci jejich nástup odrážejí dvěma kulomety, ale po několika minutách před přesilou ustupují pod ochranná křídla pravidelné čs. armády, aby nebyli postříleni. Družstva SOS (šest až šestnáct členů) v předpolí obrany nemají šanci udržet útok pravidelné armády. Maďaři postupují až do hloubky dvou kilometrů. Dopoledne se bojuje u obcí Orávka, Drňa, Dubovec, Číza, Rimavská Seč. Rozhořčený boj se rozpoutá o železniční zastávku v Dubovci. Maďarský postup se znenáhla zastavil, možná proto, aby se nedostal na dostřel z obranných postavení. Ale československá armáda nevyčkává ve skrytu, a vyráží do protiútoku. Proti nepříteli jsou použity lehké tanky 3. rychlé divize. Rojnice hraničářů, posílené příslušníky SOS, zatlačují Maďary za čáru. Nepřítel přece ještě jednou vyrazí na zteč a obsadí Orávku, kde přeruší železniční trať a zapaluje stohy slámy. Maďarský útok je zastaven až četou tančíků. Zítra, 6. 10., bude na rozkaz úsekového velitele naše území dočištěno od zbylých maďarských jednotek.
Náš vyslanec v Budapešti Miloš Kobr okamžitě protestuje. Ve zprávě do Prahy pak píše: "Baron Apor mi vyslovil ihned jménem maďarské vlády politování nad vylíčeným přepadením československého území… Kapitán, který velel zmíněnému úseku, jednal prý z vlastní iniciativy a prohřešil prý se proti rozkazům svých představených; oddíly jsou prý už odvolány a jejich velitel povolán k odpovědnosti. Netajil jsem se svými pochybami o tom, že by – při známé ukázněnosti a disciplinovanosti maďarské armády – mohl podřízený velitel na poměrně dlouhém pohraničním úseku podniknouti organizovaný vpád, a to právě v době, kdy mezinárodní napětí bylo uvolněno výsledky mnichovské konference, která se označuje jako východiště nového údobí v životě evropských národů…"
Kobr také protestoval proti zadržování našich člunů na Dunaji: "…průtahy, které se jeví v postupu maďarských úřadů při dezinfekci a v otázce slíbeného propuštění zde zadržených člunů, parníků atd., patřících československé dunajské paroplavební společnosti, potvrzují u nás dojem, že jde o úmyslné preventivní opatření, při kterém se počítá s možností válečného konfliktu mezi oběma státy. Tentýž dojem vzbuzuje odkládání vydání československého motorového člunu v maďarském Komárně, který je a zůstává majetkem československé vlády."
Znepřátelená vojska brala zajatce, čtyři Čechoslováci ze zajetí uprchli. A mezi zadrženými Maďary bylo i 25 místních civilních ozbrojenců, kteří tedy byli následně zatčeni. Útočníci utrpěli těžké ztráty, se kterými se nikdy nepochlubili. Na naší straně byli ranění a jen jeden mrtvý, který ale nepadl v boji. Desátník horského dělostřeleckého pluku v záloze Josef Boubek byl zákeřně zastřelen opilým čs. vojákem maďarské národnosti v Arány pusta, pohraniční obec Figa, okres Rimavská Sobota…
Není divu, že zejména u vojáků na stráži vzrůstá bdělost a ostražitost – a mají prst na spoušti. Dnes byl zastřelen desátník Miloslav Ježek – nešťastnou náhodou při kontrole stráže…
Mezinárodní výbor v Berlíně schválil páté pásmo v hranicích, které si stanovili sami Němci. Toto území bylo dvakrát větší než předcházející čtyři odstupovaná pásma! Opakuji: rozsah tohoto území nebyl stanoven v Mnichovské dohodě. Toto území je tam vágně označeno jako "území převážně německého charakteru" a německé oddíly je měly obsadit mezi 6. a 10. říjnem. Teprve dnes vchází ve známost, že přijdeme o Ústí nad Labem s okolím, Liberecko, Lanškrounsko, Svitavsko, Zábřežsko, Šumperecko, Šternbersko, oblasti na Opavsku, Bílovecku a Břeclavsku, tedy i území s převahou českého obyvatelstva, někdy i čistě české obce. Však si také německý generál Eduard Wagner poznamenává do svého deníčku: "Obsazení probíhá bez potíží. Bohužel spolkli jsme 500.000 Čechů…"
Zábor V. pásma začíná už zítra. Všichni Češi však nechtějí zůstat. Vzpomíná A. B. z Oldřichova v Hájích (Liberecko): "Těsně před záborem přijela v noci lokomotiva s asi dvěma nákladními vozy, abychom co nejrychleji odjeli, že nám jsou Němci v patách. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Sestra měla šestinedělní děcko, její muž však byl mobilizován. Když jsme přijeli do Liberce, již tam byli Němci. Zacházeli s námi jako se štvanou zvěří. Všechny muže (otce a nejstaršího bratra) sebrali jako trestance.Trnuli jsme hrůzou, co s nimi bude. Já s matkou a mladším bratrem jsme jeli do Borohrádku n. O., to bylo naše rodiště. Sestra s chlapečkem jela do Sobotky. Chlapeček krátce na to zemřel. Byli jsme bez domova a bez prostředků a zima přede dveřmi. Tatínek se vrátil za tři týdny vyčerpaný a nemocný. Všude na úřadech vládl chaos a nervozita. Nemohly zvládnout tisíce vystěhovalců."
V bodě 5 Mnichovské dohody se stanoví pro Mezinárodní výbor tento další úkol: "Mezinárodní výbor, uvedený v § 3, určí území, v nichž má být provedeno lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor rovněž stanoví den, kdy se lidové hlasování bude konat; tento den však nesmí přesáhnout konec listopadu." Proto se také o V. pásmu mluví v dobovém tisku jako o "plebiscitním pásmu".
Jenže víte co? Žádné lidové hlasování neproběhlo! Mezinárodní výbor strčil do chřátu Hitlerovi vše, co si nadiktoval. Proto o několik dní později ona berlínská komise pravila, že plebiscit nebude potřeba…
Proto – podle samotného textu oné vypečené "dohody" – nejdéle od konce listopadu ona dohoda neplatí. A to podle svého vlastního znění, které velmocenská čtyřka tímto porušila. (Bez ohledu na to, že neplatí od samého počátku, neboť byla vynucena násilím a pohrůžkou násilí.) Případný soudní proces před mezinárodním tribunálem, zneplatňující onu dohodu, by měl dle autorova mínění vzít v úvahu i to, že žádné mezinárodní jednotky nebyly připraveny! Tedy od samého počátku nemohlo být pochyb, že tento bod dokumentu nebude dodržen. Byla tedy smlouva všemi stranami podepsána s tím, že dodržena nebude!
Dnešek je znám jako jeden z milníků, či spíše konců první republiky. Prezident republiky Edvard Beneš rezignoval na svoji funkci. (Státní prezident Emil Hácha se své funkce ujme až 30. listopadu 1938.)
Státní sekretář německého ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker si ještě před Benešovou abdikací zapisuje poznámku ke včerejší odpolední návštěvě dvou čs. ministrů – Hugo Vavrečky (působil jako ministr propagandy v první a ministr bez portfeje ve druhé vládě Jana Syrového) a generála Karla Husárka (dřívější ředitel opevňovacích prací, vojenský expert v mezinárodní berlínské komisi, která skončila svou práci, aniž vyslyšela jeho prosby, čerstvý ministr veřejných prací; oba odstoupili ze svých funkcí 1. 12. 1938, den po Háchově zvolení):
"Ministři zdůraznili, že Benešova rezignace je jen otázkou několika hodin. Nová československá vláda je si plně vědoma toho, že Česko ve svých nových, užších hranicích může vést jenom politiku, jejímž základem je úzká spolupráce s Německem. Ministři současně prosili o opatrné zacházení s českou duší, která je v této době přirozeně rozjitřena. Jinak by lehce mohlo dojít k bouřím a nepořádkům."
"Opatrné zacházení s českou duší"! Na českou duši Němci nějaký ohled nebrali. Nemuseli: neměli jsme už opevnění. Dnes bylo vydáno nařízení o zastavení veškerých prací na jejich stavbách i na neodstoupeném území, což se týkalo i "Pražské čáry".
Zatímco na jihu Slovenska hoří válka a nad dosud českým Libercem (obsazeným již henleinovci) krouží letka tří letounů Luftwaffe, na západní frontě je klid. Dnes henleinovci pouze granátem zabili vojína pěchoty Martina Machta v Cetvinách na Novohradsku, nedaleko hraniční řeky Malše. A v Karlových Varech zastřelili strážníka státní policie Václava Freislebena.
Psáno v Praze ve dnech 10. a 13. října 2013
(Další dny 80 let staré historie budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)
Jan Kovanic
Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Vyhnání Čechů z pohraničí, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky, vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996
Pamětní kniha obce Jeřmanice (překlad z němčiny pořídil Ervín Šolc)
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.
