předesílám, že toto téma jste mi předepsali vy, ne že bych si ho vymyslel sám. Nicméně, dobře víte, že jsem submisivní bytost, že podléhám vnějším tlakům, a že se nechám velmi snadno manipulovat. Takže jsem se nechal manipulovat i vámi a byl jsem samozřejmě přinucen o tomto tématu přemýšlet. Nechci tvrdit, že jsem měl připravené nějaké kategorické schéma, které bych Urbi et Orbi zjevil jako jasnou pravdu, a jak říkal Masaryk, myšlení bolí, takže díky vám jsem si prodělal určitou, nikoli příliš intenzivní, bolest.
Začal bych tím, že snad není zneužívanějšího pojmu, než je národní zájem. Každý politik, populista i nepopulista, se tímto pojmem zaklíná a někdy ani on sám neví, co to je, tím méně, aby to věděli jeho posluchači. Pokusme se proto, což vždy pozitivisté říkali, že je nejdůležitější definice pojmu, pokusme se definovat pojem národního zájmu a začněme ve vzdálené minulosti.
V té vzdálené minulosti, někdy ani ne příliš vzdálené, hlavní náplní národního zájmu byla teritoriální expanze. A nebyly to jenom velké státy. Byly to i malé státy, například Belgie nebo Holandsko, které budovaly své koloniální impéria, tím spíše pak státy veliké. Byl to i náš stát. Ve čtrnáctém století za Karla IV. součástí zemí koruny české se stalo Braniborsko a v Braniborsku byla taková malá nevýznamná vesnička, která se jmenovala Berlín. A když jsem se, to už je dost dávno, setkal s německým kancléřem Gerhardem Schrödrem, tak jsem mu říkal, Gerde a víš, že do mé země kdysi patřilo i tvoje hlavní město? A Gerd říkal, Miloši a nechceš si ten Berlín vzít zpátky? Nám totiž z toho státního nebo federálního rozpočtu ukrajuje takový kus peněz, že bychom se ho docela rádi zbavili, a já se svěšenými krovkami jsem musel tuto nabídku odmítnout, protože ani náš rozpočet není bezedný.
Pak přišla druhá fáze, která už nebyla tak zjevná, jako je třeba koloniální impérium, a to byla fáze takzvaných zájmových sfér. Do této fáze už Česká republika, řadící se podle našeho optimizmu, buď do kategorie malých, nebo středních zemí, rozhodně nepatří. Patří do ní několik málo velmocí. Patří do ní samozřejmě Ruská federace, která stále ještě nemůže zapomenout na rozpad sovětského impéria a vytvořila pojem takzvaného blízkého zahraničí. Patří do ní Amerika, která stále považuje Latinskou Ameriku za takzvaný zadní dvorek Spojených států amerických. Možná, že bych našel ještě dvě nebo tři další země, ale důležité je, že Česká republika žádnou zájmovou sféru nemá a vzhledem ke své velikosti ani mít reálně nemůže.
No a teď se dostávám k té pozitivní definici. Národní zájem je zájem na tom, mít suverénní stát. A to je v podstatě všechno. A v této definici je shrnuto mnoho dalšího, o čem teď budu mluvit. Vidím tady pana profesora Gerlocha, který velmi oprávněně navrhoval, aby do české Ústavy byl začleněn pojem národa, že pane profesore? A mně je to velmi sympatické, protože při vší úctě k našim menšinám, jsme v zásadě stát národnostně homogenní, tak nám splývá státní zájem a národní zájem. Ale z ryze emotivního hlediska stát implikuje jistou byrokratickou odcizenost, zatímco národ je bližší našemu srdci. Proto i nadále budu mluvit o národním zájmu, ale budu tyto dva pojmy, státní a národní zájem, používat de facto promiscue.
Takže o co tady jde. Suverenita znamená, že občané daného státního území mohou prostřednictvím svobodně zvolených institucí, zejména parlamentu, samostatně rozhodovat o svých věcech, a že neexistuje vnější tlak, a pokud existuje, je úspěšně odrážen. Jak jsem řekl, je to velmi jednoduchá definice, která se dá potom rozvinout do mnoha podob, ale než tak učiním, dovolte mi, abych uvedl dva zcela konkrétní příklady, kdy je suverenita našeho státu porušována. A začnu poněkud jedovatou poznámkou.
Nacházím jisté podobnosti mezi pojmem omezené suverenity, kterou razil Leonid Iljič Brežněv a pojmem sdílené suverenity, což je pojem, který razí Evropská unie. Podotýkám podobnosti, nikoli totožnosti, abychom si dobře rozuměli.
V čem nesouhlasím s pojmem sdílené suverenity. Chápu, že jsme-li součástí většího celku, v tomto případě celku Evropské unie, musíme v mnoha případech sdílet společné názory a praktikovat společná opatření konsensuální a nikoli silová. Dovedu si představit ty, kdo by namítali, že jednomyslné hlasování je přežitek, ale chtěl bych upozornit, že ve všech klíčových hlasováních na úrovni Evropské unie byla úspěšná hlasování právě ta, která byla přijata jednomyslně a onen odkaz na polský parlament a jeho známé, „nie pozwalam“, je ztotožněním národního parlamentu s nadnárodním parlamentem a to je právě ta základní chyba v úsudku.
Čili přihlašuji se k tomu, byť je to obtížnější, byť to vyžaduje delší dohadování a naopak nemůže dojít k násilnému protlačení nějakého názoru, aby má-li se Evropská unie zachovat, což bych si ze srdce přál, aby mechanizmus jejího rozhodování byl konsensuální.
A teď aby toho nebylo moc, tak alespoň dva příklady, kdy je suverenita České republiky naprosto evidentně narušována. Příklad první, migrační krize a migrační kvóty. Skutečně suverénní země má výlučné právo rozhodovat o tom, kdo bude na jejím území usídlen a toto právo nemůže být postoupeno žádné jiné nadnárodní instituci, nemáte-li se vzdát své suverenity.
My jsme v poněkud absurdní situaci, kdy Evropská unie se rozhodla o přijetí takzvaných migračních kvót, a rozepsala je na jednotlivé země, včetně těch, které o přijetí migrantů nikdy nepožádaly. A pak byly země statečné, které to odmítly, a země nestatečné, které prohlásily, my odmítáme migrační kvóty, ale úplně dobrovolně přijmeme stejné množství migrantů, jako nám ukládají ty migrační kvóty. Jenom proto, že to bude deklarováno jako naše dobrovolné rozhodnutí. Toto je něco, co nazývám nestatečností, nemám-li použít silnějšího výrazu.
Víte dobře, že nejsem proti migraci obecně. Uvítal jsem, že vietnamská komunita se velmi dobře začlenila do české společnosti. Neměl jsem žádné námitky proti Ukrajincům jako pracovní síle například ve stavebnictví. A měl jsem zásadní námitky vůči kulturně neslučitelnému proudu islámských imigrantů s tím, že je připraveno ještě několik milionů lidí tohoto typu připravených k migraci. Takže před tím nemůžeme zavírat oči. Proč to říkám? Teď je předvolební období a naši politici, nikoho nevyjímaje, napínají svaly a prohlašují, že k nám žádného muslimského migranta nepustí. Po volbách se situace diferencuje, a já se obávám, že ne všichni, kteří dnes mluví o tom, že uzavřeme naše hranice vůči nelegálním migrantům, poznámka pod čarou, nelegální migrant je každý, kdo nedodržel Dublinské dohody, to znamená, nepožádal v první bezpečné zemi o azyl, konec poznámky pod čarou, že tedy po volbách se titíž lidé, kteří se prsili, tak jak se prsí dnes, skloní, shrbí a budou pokorně žádat, ano my, milá Evropská komise, přijmeme veškerá vaše nařízení, jenom, abychom si zachovali tvář, jim, prosím, neříkejte nařízení. Říkejte jim například doporučení. A my se na oplátku zavazujeme, že vaše doporučení naplníme, ba možná i přeplníme.
Příklad druhý. Obnovitelné zdroje. Každá země, pokud je suverénní, se rozhoduje sama o svém energetickém mixu. A rozhoduje se na základě svých specifických podmínek, které samozřejmě nejsou uniformní v celé Evropě. Rozhoduje se na základě svých surovinových zdrojů, zkušenosti svých inženýrů a techniků, tradice, která zde nepochybně existuje, a jsem rád, že je tady i Škoda Jaderné strojírenství, a mnoha dalších a dalších faktorů. Kdybychom měli horské alpské řeky, lépe bych rozuměl těm, kdo staví hydroelektrárny. Kdybychom měli mořské pobřeží s výrazným příbojem, lépe bych rozuměl těm, kdo staví pobřežní elektrárny. A konečně, kdyby naše území sužoval silný vítr, lépe bych rozuměl těm, kdo staví větrné elektrárny. Pokud jde o sluneční elektrárny, ty se podle mého skromného názoru nejlépe hodí na poušť, ale solární baroni se mnou určitě nebudou souhlasit. A Evropská komise vyžaduje, aby podíl obnovitelných zdrojů vzrostl na dvacet sedm procent. Dvacet sedm procent, přičemž my, protože slunce někdy svítí a někdy nesvítí, vítr někdy fouká a jindy nefouká, budeme muset stejně udržovat záložní kapacity, takže na tom žádnou úsporu nikdy mít nebudeme. A to je tedy druhý a, abych nemluvil příliš dlouho, poslední příklad, jak se domnívám, že jsme vnějšími tlaky omezováni v našem samostatném, svobodném rozhodování.
Mohl bych mluvit o dalších příkladech. Malá země, jako je Česká republika, by měla mít zájem udržovat co nejlepší vztahy s těmi zeměmi, které pro nás mohou být ekonomickým přínosem, ať už tím, že otevírají svůj trh českým exportérům, nebo tím, že přebytek kapitálu v těchto zemích může sloužit jako investiční injekce v České republice. Z tohoto důvodu považuji za naprosto nesmyslné sankční mechanismy vůči komukoli, bojkot, embargo a další následná opatření. Když jsem byl kdysi v Miami, to jsem byl premiér, tak jsem se setkal s kubánskými emigranty, a říkal jsem jim, přátelé, blahopřeji vám k vaší velmi úspěšné politice vůči komunistické Kubě, to embargo, ty sankce, ten bojkot dokonale fungují. Má to jenom drobnou chybičku, Fidel Castro je už čtyřicet let prezidentem Kuby. A mezitím uplynulo dalších více než deset let a Obama po padesáti letech zrušil protikubánské sankce, které, upřímně řečeno, kubánský režim jenom upevnily. Stejně tak protiruské sankce upevňují popularitu Vladimíra Putina, takže když jsem se s ním nedávno setkal v Pekingu, tak mám takový dojem, že ty sankce mu spíše přinášely radost. Ale nevidím do jeho mysli, takže je to jenom moje domněnka. Ale ano, suverénní zemi by nemělo být z tohoto důvodu bráněno, aby obchodovala se zeměmi, které splňují uvedené dvě podmínky, jenom proto, že nějaký velký bratr se rozhodl, že vůči této zemi bude aplikovat naprosto neefektivní sankce. Kdyby tyto sankce vedly k pádu nedemokratického režimu, možná, že bych mluvil jinak, ale podle mého nejhlubšího přesvědčení a také podle historické zkušenosti, ony tento režim naopak upevňují.
A blížím se k závěru, aby bylo více času na dotazy. Znáte Cyrana de Bergerac, kde v té závěrečné scéně Cyrano říká, při poselství tě bodnu juž, nuže přichází poselství, a s tím i bodnutí. Suverenita, která je nejvyšším národním zájmem, je dynamická kategorie. Není dána jednou na věky, musí se neustále obnovovat a neustále jsou vůči ní vznášeny, tu nápadné, tu nenápadné útoky, tu hrozba vojenská, tu hrozba ekonomická jako například tlak na omezení evropských dotací pro Českou republiku, tu hrozba verbální a podobně. Potřebujeme politiky, kteří si uvědomí, že za svobodu je potřeba vždycky bojovat, že suverenita není konstantní a fixní kategorie, ale že prochází dějinami a že z tohoto hlediska nejdůležitější pro naši politiku je nehrbit se, být přátelský, být vstřícný, být ochoten k jednání, ale nikdy nekapitulovat.
Děkuji vám za pozornost.
Miloš Zeman
