Naše členka paní Lenka Štajnarová
nám poslala brožurku vydanou v r. 1945 s názvem
Památníček ze slavné chodské pouti „Hu svatýho Vavrenečka“.
Paní Štajnarové za ni děkujeme a pro čtenáře Zpráv z brožurky
vyjímáme:
Národ, který ve své ohromné většině
žil představou pomíjejícnosti nového německého řádu, díval
se kol sebe a čekal. Čekal na gesto, které by vlilo naději do
srdcí a dalo jasnou myšlenku víry. Víry v sebe sama, víry
v dobré příští vlasti a národa!
A právě dne 13. srpna 1939 stalo se toto gesto skutkem: Národní pouť u sv. Vavřince! Připutovaly tisíce! Všech vrstev a stavů! Celkový počet poutníků odhaduje se na 120 000 lidí. Na hranice tehdejšího zabraného území putovaly tisíce poutníků. Ke Kozinovu pomníku, k celním závorám za Dražinovem, k hraničnímu přechodu nad Trhanovem. Kytice házeli slzící lidé na zabrané území, na území, které nepřestávalo býti naším chodským, českým! Sta lidí ze zabraných chodských vesnic, kterým nebylo dovoleno zúčastniti se slavné pouti a nepodařilo se jim proniknouti zesílenou pohraniční ostrahou, podávalo si s poutníky ruce přes celní závory, tisklo je, líbalo. Oči slzely, srdce bolelo, ale duše věděla: „Jedno jsme! Jedno budeme!“
Byla to víra nejpevnější, víra
neotřesitelná, víra, jež hory přenáší! Postřekov, Klenčí,
Chodov, Trhanov, Pec, Babylon, Kubice patřily sice k říši,
ale srdcem a duchem byly u nás.
Neohrožený kazatel na chodské pouti
Msg. Bohumil Stašek byl již dne 1. září gestapem zatčen a
vězněn nejprve v Praze na Pankráci, později ve smutně
proslulém koncentračním táboře v Dachau v Německu.
Surovostí německých pochopů pozbyl sice pravého oka, ale nikoliv
své houževnaté a statečné mysli. Pln nadšení a vůle pracovati
pro novou republiku žádá, abychom všichni byli horlivými
vlastenci, kteří chtějí pro svůj nový stát opravdu pracovat a
ne pouze mluvit.
