Kruh
občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí nemá
v letošním roce žádné kulaté výročí, to bylo naposledy
v roce 2014. Není tedy důvod pro bilanci jeho dosavadní
práce, a jestliže jsem se k ní přesto rozhodl, je to proto,
že dvacáté výročí existence Kruhu jsme tehdy v našich
Zprávách zmínili jen velmi stručně.
Kruh
byl založen koncem roku 1994, kdy neuvážená slova Václava Havla
o tom, že bychom se měli omluvit sudetským Němcům, rozdělila
českou společnost. Ve všech médiích probíhala na toto téma
diskuse, na Václavském náměstí držel Miroslav Klen hladovku, a
já jsem rovněž cítil potřebu do probíhajícího dialogu
promluvit, už vzhledem k tomu, že nacismus vyvraždil část
mé rodiny. Věděl jsem, že mám nárok stát se členem Českého
svazu bojovníků za svobodu, i když budu patřit jen do kategorie
pozůstalých. V roce 1994 jsem podal přihlášku, ale brzy
jsem zjistil, že i když teoreticky by tato organizace měla mít
v česko-německé diskusi velké slovo, pod tehdejším
Čermínovým vedením to tak nebylo. Navázal jsem tedy kontakt s M.
Klenem, stal jsem se v r. 1995 členem Kruhu občanů vyhnaných
v r. 1938 z pohraničí a pracoval hned od počátku v jeho
celostátním výboru. Mezi zakládajícími členy jsem tedy nebyl,
z nich je dnes naživu asi jen Ing. Lumír Tuček. Dlouholetým
jednatelem byl Dr. Pavel Macháček, přes jeho velké nasazení byla
jeho činnost pro Kruh bohužel někdy kontroverzní.
Snažili
jsme se do probíhající diskuse zasahovat, jak jen to šlo, a šlo
to obtížně, většinou končily naše příspěvky v
redakčních koších, aniž jsme vůbec dostali nějakou
odpověď, jen občas se objevily výjimky. Jednou jsem reagoval na
článek Karlheinze Philippa v Mladé frontě (samozřejmě
vinil Čechy z odsunu), z redakce opět nepřišla žádná
odezva, a tehdy mě to rozhořčilo natolik, že jsem zahájil
„filipiku proti Philippovi“. Prof. Philipp působil na
pedagogické fakultě Karlovy university, a tak jsem jeho článek
z MF i mou odezvu na něj poslal dopisem rektoru university,
jímž tehdy byl profesor Karel Malý. Ten mi odpověděl, souhlasil
se mnou, ale napsal, že rozhodování o tom, kdo na fakultě působí,
je v kompetenci děkana, jemuž můj dopis přeposílá. Byl
jsem pozván děkanem, abychom to na fakultě projednali. Obhajoval
prof. Philippa jednak tím, že to od něj byl první úlet toho
druhu a že je jinak pro fakultu užitečný. Prof. Philipp se hájil
tím, že jeho článek měl také část věnovanou hříchům
německým, ale tuto část Mladá fronta vypustila. Důležité pro
mne bylo, že záporným postojem redakce nemusí vše skončit.
Prof. Philipp už žádný další podobný článek nenapsal.
Diskutovali
jsme, kde se dalo: v Domě Petra Parléře, kde se scházelo
Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v Goethově institutu a také na konferencích konaných Českou
mírovou společností společně s obdobnými společnostmi
z Německa (převážně východního). Účastníkem jedné
z těchto konferencí byl německý historik profesor Boldt,
rovněž působící na naší vysoké škole v Plzni, mezi
účastníky byla řada lidí působících v německé
politice, a jednatel České mírové konference v roli
moderátora byl proto poněkud vyděšen mou ostrou kritikou
publikace Informationen zur politischen Bildung č. 132 s podtitulem
Deutsche und Tschechen (mám dotisk z r. 1993). Profesor Boldt
mi ale dal za pravdu, vysvětlil to tím, že do německého ústředí
pro politické vzdělávání proniklo mnoho sudetských Němců.
Byla to pravda, autorem poloviny obsahu č. 132 byl nechvalně známý
sudetoněmecký historik Fritz Peter Habel. Na 56. stránce publikace
stojí: „Z právního hlediska bylo už dříve (27. 8. 1991)
v dobrozdání rakouského právníka Ermacory vyhodnoceno
vyvlastnění a vyhnání Němců v ČSR 1945/46 jako
‚nepromlčitelná genocida‘ “.
Ve
3. čtvrtletí roku 2002 vyšlo č. 276 s názvem Tschechien a
s obsahem přijatelnějším. Neberu to samozřejmě jako svou
zásluhu, vím od našeho tehdejšího předsedy historika Václava
Kurala, že publikace Deutsche und Tschechen byla už kritizována
českými historiky mnohokrát.
V r.
1997 vznikla česko-německá deklarace, která byla naší
organizací (a nejen jí) ostře kritizována. Měl jsem poněkud
odlišný názor, nebyl jsem samozřejmě spokojen s tou její
částí, jež hodnotila minulost. Symetrii vzájemných omluv
rozhodně neodpovídala symetrie vzájemných vin. Ale ta část
deklarace, obracející se k budoucnosti, dávala naději na
klidné sousedské vztahy, když prohlašovala: „Obě strany se
shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že
tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si
zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou
rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost
dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává
vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má
jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou
zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami
pocházejícími z minulosti.“ Byl jsem přesvědčen, že se
v budoucnu budeme těchto slov dovolávat, a také se to
potvrdilo.
Chtěl
bych nyní zmínit nejvýznamnější výsledky naší práce. Na
prvním místě uvedu vydání tří svazků vzpomínek pamětníků
pomnichovské doby, hlavní podíl na nich měl Karel Zelený
(účastník války v Anglii). Význam svazků Vzpomínek
spočívá v tom, že později už by tento projekt nebylo možno
uskutečnit. Počet pamětníků osmatřicátého roku se od té doby
zredukoval na polovinu a průměrný věk žijících dnes přesahuje
85 let. V roce 2013 vydalo nakladatelství Karolinum práci Jana
Bendy „Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí
1938-1939“, v níž jsou svazky Vzpomínek uvedeny v seznamu
literatury. Stálým výsledkem naší práce je také pravidelné
vydávání „Zpráv z Kruhu“, na jejichž redigování má
rovněž podíl Karel Zelený. Tuto práci převzal po Antonínu
Michálkovi, jenž ji musel ukončit pro zhoršení zraku. Zasíláme
je bezplatně nejen všem našim členům, ale i všem knihovnám
v ČR a dalším významným institucím. Redigování Zpráv mi
v roce 2010 Karel Zelený předal a snažím se zachovat jejich
úroveň jak po stránce obsahové, tak i po formální.
Kruh
se postaral o překlad knih historika Václava Kurala („Konflikt
místo společenství?“ a „Místo společenství konflikt!“) do
němčiny, překladatelkou byla paní Lenka Reinerová.
Česko-německý, a také česko-sudetoněmecký dialog jsme
sledovali i na konferencích pořádaných Společností Bernarda
Bolzana a německou Ackermann-Gemeinde v Jihlavě a později
v Brně. V r. 2006 se na ní diskutovalo o 57.
sudetoněmeckém dnu konaném v Norimberku v r. 2006 pod
heslem „Vertreibung ist Völkermord“ (Vyhnání je genocida).
Sudetští Němci si tím připomněli radu pana Ermacory, ale dost
nepochodili. Už na sudetoněmeckém dnu se bohoslužba konaná
obvykle společně s duchovními německými i českými konala
bez Čechů, na konferenci v Jihlavě (mezi účastníky byl i
Bernd Posselt) bylo toto heslo kritizováno ze všech stran, a to i
ze strany německé (byla to i paní Gesine Schwan, která
kandidovala na úřad spolkového prezidenta).
V r.
2006 vyšel v časopise „Přísně tajné“ (2/2006) můj
článek s názvem „Byl Edvard Beneš likvidátor?“, v němž
jsem reagoval na skutečnost, že Josef Kudláček vydal v roce
2003 knihu Sidonie Dědinové „Edvard Beneš – likvidátor“.
Pro ty, kteří knihu neviděli, sdělím pro představu ještě jiná
v knize použitá označení pro druhého prezidenta naší
republiky: „uchvatitel moci“, „despota“ (str. 11), „šéf
uchvatitelů“ (str. 28), „diletant v diplomacii“ (str.
270). Další nadávky, které už citovat nebudu, připojil ve své
předmluvě i vydavatel. Na vydavatele jsem nejdříve podal trestní
oznámení. Bylo dost pečlivě připravené, doprovázelo je
vyjádření napsané v Ústavu mezinárodních vztahů. Leč
policisté byli toho názoru, že naše znovunabytá svoboda a
demokracie umožňuje hlásání názorů libovolných, i
zavánějících nacismem, takže se dále nic nekonalo. Pak teprve
vyšel zmíněný článek, proto je tam časová mezera. Zato si
pospíšili v redakci Sudetenpostu, tiskoviny rakouského Svazu
vyhnanců, kde paní Dědinové umožnili zlobnou odezvu na můj
článek už 6. 7. 2006.
V r.
2008 jsme se snažili o navázání spolupráce s evropskými
organizacemi obdobného zaměření, mezi prvními bylo Sdružení
slovinských vyhnanců, jehož předsedkyně prof. Ivica Žnidaršič
je dnes předsedkyní mezinárodního výboru tvořeného
představiteli řady evropských organizací sdružujících oběti
nacismu. Zatím nejdůležitějším výsledkem mezinárodní
spolupráce je rozšíření muzea slovinských vyhnanců na hradě
Rajhenburg u Brestanice o expozice z Polska, ČR, Ruska,
Ukrajiny, Chorvatska a Srbska. Muzeum tak dostalo mezinárodní
rozměr a může být protějškem v Německu budovanému Centru
proti vyhánění.
Vedle
vydávaných Zpráv máme své webové stránky
(kruh1938.blogspot.cz),
o něž pečuje Ing. Jan Kovanic. A něco z doby zcela nedávné:
na Masarykově nádraží přibyla pamětní deska připomínající
obyvatele pohraničí, kteří po Mnichovu opouštěli své domovy.
Zásluha o to patří Centru české historie, náš Kruh přispěl
finančně, a v loňském roce jsme se postarali sami o podobnou
pamětní desku na nádraží v Jeseníku.
Jiří
Prokop
