Naďa
Čižmárová, rozená Kratochvílová, z jihočeské Soběslavi se v
pondělí večer 19. prosince stala ve svých 35 letech jednou z
náhodných obětí masového vraha, který na berlínském vánočním
trhu ve jménu tzv. Islámského státu ukradeným náklaďákem
hromadně pobíjel „nevěřící“.
Nábožensko
ideologicky motivovanou masovou vraždu, kterou německá kancléřka
Merkelová, jak vyhlásila do médií, ale vůbec nechápe, tuniský
zabiják urážlivě oznámil k propagandistickému využití
Spojenci bombardovaným a Irákem jen pomalu dobývaným tzv.
Islámským státem. Stalo se tak na videu předtočeném blízko
jedné z berlínských mešit. Ta mu pro jeho hromadné vraždění a
zřejmě i snadný následný útěk přes hranice tří členských
států Evropské unie pohotově poskytla účinné zázemí. Taková
mešita ale v tzv. starých
zemích Evropské unie není žádná výjimka.
A ani předvánoční berlínská hromadná vražda nebyla v Evropské
unii první, a patrně nebude ani poslední. Ani její pachatel se
nevymyká uniformní řadě svých zfanatizovaných předchůdců.
Ale v první řadě ani prostředí zřízené Evropskou unií, jež
toto mnohaleté, centrálně řízené hromadné vraždění v Evropě
snadno umožňuje a navíc k němu svou ideologicky a politicky
protievropskou povahou a zaměřením přímo vybízí.
Konkrétní podobou dnešní masové
islamistické vraždění a šíření organizovaného zločinu
nesmírně usnadňujícího prostředí Evropské unie (s výjimkou
Velké Británie a Irska) a i několika dalších evropských států
je tzv. schengenský prostor bez kontroly vnitřních hranic
evropských států. Berlínský vrah se v něm bez osobních dokladů
v klidu bez potíží dostal vlakem přes německou-francouzskou a
následně francouzsko-italskou hranici. Právě tak snadno se mohl
dostat i do České republiky, podle její současné vlády hrdého
členského státu EU a schengenského prostoru. V České republice
by mu ale chybělo životně nezbytné zázemí ochotně pomáhajících
souvěrců, a tak zvolil mnohem bezpečnější útěkovou trasu.
V České republice totiž zatím nezakořenila
a nerozvinula se neomarxistická ideologie a praxe multikulturalismu,
i když se to její pomatení zastánci snaží houževnatě dohnat.
Je dost naivní domnívat se, že multikulturalismus znamená
přívětivé soužití rozmanitých kultur na základě sdílených
zásad snášenlivosti a respektu příslušníků každé kultury k
jiným. Ideologie a praxe multikulturalismu místo toho přikazuje
snášenlivost ke kulturám, jež principiálně odmítají platnost
základních občanských a lidských práv pro všechny a rovnost
všech lidských bytostí před zákonem, tedy jejich rovnoprávnost.
Ideologie a praxe multikulturalismu neuznává přirozený proces
vzájemného kulturního ovlivňování a vývoje, a proto i kulturní
a kulturně civilizační změnu jako takovou. Původní marxistickou
ideologii třídního boje ideologie multikulturalismu pozměnila v
kulturně politický boj proti kultuře, jež je údajným viníkem
všech nespravedlností a zločinů lidských dějin, tzv. kultuře
bílého anglosaského protestanta, v první řadě kultuře
Spojených států amerických. Ta z důvodů takto neomarxisticky
zdůvodňované dějinné odplaty vlastně žádná práva mít nemá.
Má tedy žít spolu se svými islám, atp. urážejícími zásadami
demokracie, právního státu i občanských a lidských svobod v
trvalém područí jakési multikulturalistické diktatury kulturního
proletariátu.
Postupné zavádění multikulturalismu v
původnějších členských státech Evropské unie způsobilo vznik
a hlavně dlouhodobě sílící izolaci jinokulturních městských
oblastí, zpravidla nepřátelsky naladěných a zaměřených proti
většinovým společnostem příslušných zemí.
A tak v nemálo státech Evropské unie krok za
krokem vznikla bikulturní, tedy dvoukulturní společnost. Nejenže
právě tyto jinokulturní oblasti poskytují životně nezbytné
zázemí radikálním islámem motivovaným, masově vraždícím
teroristickým uskupením. Dějiny by nás snad již konečně mohly
a měly poučit i o tom, že bikulturní společnost vždy nutně
vede k rozpadu celku společnosti a výsledně ke konci jejího
státu. A o domněle historicky nutný zánik států ostatně trvale
usiluje jak marxismus, tak ideologie a důsledně antipolitická, a
proto antievropská politika Evropské unie.
Za pozornost stojí reakce z vládních kruhů
Velké Británie na předvánoční hromadnou berlínskou vraždu. Je
to jednak obava z opakování takových zločinů na britské půdě
a jednak dodatečná úleva z červnového správného a prozíravého
rozhodnutí občanů z Evropské unie vystoupit. A jaká je reakce
naší vlády? Zatím je to vyjádření ochoty k podpoře rodiny v
Berlíně před Vánoci zavražděné
Nadi Čižmárové. O Evropské unii jako trvale lákavém
schengenském prostředí a životně nezbytném zázemí masového
islamistického vraždění ani slovo.
Místo toho se z Bruselu ozval arogantní hlas
předsedy Evropské komise Junckera, že Evropská unie nebude v
žádném případě měnit migrační politiku. Je to nanejvýš
povážlivé a závažné stanovisko. Česká republika k němu zatím
mlčí. Její občasné odchylné názory, postupy a varování
ostatně ze strany bruselské vrchnosti dosud sklízely, jak i
výslovně potvrzuje ministr vnitra Chovanec, jen nadávky a zpupné
ignorování.
V dané situaci by ale Česká republika měla
právě nyní, nejlépe spolu s visegrádským uskupením, přejít
do ofenzívy. Vláda a parlament by měly požadovat trvalé obnovení
vnitřních hranic mezi státy Evropské unie, tedy zrušení
schengenského prostoru. Vláda by měla neústupně trvat na své,
Evropskou unií soustavně napadané přistěhovalecké politice. A
pokud Evropská unie svá stanoviska nezmění, měla by vláda
vyhlásit referendum o vystoupení České republiky z Evropské
unie. Památka v Berlíně zavražděné Nadi Čižmárové a
ohrožená bezpečnost našich občanů a našeho státu ji k
uvedeným naléhavým krokům zavazují.
