To už je dávno.
Bydleli jsme spolu s rodiči ve Falknově – dnešním
Sokolově, kde tatínek pracoval na hradle falknovského nádraží
spolu s jedním Čechem a dvěma Němci. Vzpomínám si, že
výpravčími byli dokonce tři Němci a jeden Čech, a všechno bylo
bez problémů. Maminka chodila nakupovat do řeznictví, které
patřilo Němci. A já si hrál s našimi českými dětmi i
německými a vůbec nám nevadilo, že jsme mluvili každý jinak.
Všechno bylo v pořádku a bez problémů, než začal
sudetským Němcům mást Henlein s Hitlerem hlavy. Atmosféra
na nádraží i mezi sousedy houstla. Také německý řezník již
odmítl obsluhovat české zákazníky a tedy i moji maminku. A pak
přišel osudný den – kráčel jsem s maminkou na falknovské
nádraží, maminka obtěžkána různými zavazadly mi vysvětlila,
že jedeme do Krupé k babičce. Ještě na nádraží jsme
mluvili s otcem, který nám vysvětlil, že musí zůstat na
hradle do doby, než se Němcům podaří obsadit jednotlivé posty
svými lidmi. Za několik týdnů přijel a přivezl některé další
věci z našeho bytu.
My
jsme měli to štěstí, že bylo kam odjet. Do Krupé na Rakovnicku,
kde maminka měla svoje příbuzenstvo a kde se nás ujali. Na
krupském nádraží s námi vystoupily ještě tři rodiny.
Také ze Sudet – ty však byly bezradné, protože neměly jít
kam. Tehdejší starosta pan Karel Kaut je nakonec po některých
rodinách přece jen na určitou dobu ubytoval. Sice jsme od Němců
utekli ze Sudet, ale za pár měsíců německá armáda obsadila
celé Čechy a Moravu a stali jsme se součástí Velkoněmecké
říše. Já jsem v roce 1939 začal v Krupé chodit do
školy. Když jsem dostal první vysvědčení, bylo na něm
natištěno všechno napřed v němčině a pak teprve po našem.
Jako první byl hodnocen německý jazyk, pak náboženství a pod
nimi se krčil náš rodný jazyk a další předměty. Žil jsem svá
klukovská léta jako všichni moji kamarádi v Krupé
v klukovských hrách v parčíku. Nic jsme nevěděli, že
se někde zabíjí, umírají lidé i naši vrstevníci, a asi bychom
to stejně nepochopili. Mezi nás chodili i Sára a Fanouš Fánovi.
Jednou zase přišli a na svetřících měli našité žluté hvězdy
s nápisem Jude. Když jsme se ptali, co to je, řekli oba, že
neví, a že tatínek a maminka to mají také. Nato jsem byl
s maminkou nakupovat něco v Rakovníku a i tam jsme lidi
s takovou hvězdou potkávali. Vůbec nic jsem nechápal. A pak
jsme viděli celou rodinu Fánových, jak jdou obtěžkáni kufry a
taškami na nádraží. Fanda jenom řekl, že jedou do Rakovníka a
víc toho neví. Nikdo z nich se již do Krupé nevrátil.
Blížil
se konec války. Krupou procházely transporty zajatců z Rudé
armády, Srbů, ale i Američanů, Angličanů a Francouzů. To, jaký
byl rozdíl s jejich zacházením, a na co jsme se dívaly i my
děti, by byla samostatná kapitola. Tak, jak postupovaly spojenecké
armády, museli Němci opouštět jimi obsazená území včetně
civilistů. A tak byly rodiny, které se soustřeďovaly k nám
do Čech, kde proti jiným územím byl klid. Také v Krupé se
musela pro ně uvolnit škola, kde se ubytovali. A my školáci jsme
se učili porůznu. Spolu s dalšími spolužáky jsme se učili
v hospodě u Tomanů v Mutějovicích, protože i
mutějovická škola se musela uvolnit pro „národní hosty“ –
tak se totiž těmto návštěvníkům tenkrát říkalo.
Byl
skoro konec války a nastal velký chaos. Krupá je na hlavní
silnici mezi Prahou a Karlovými Vary. A tak my, její občané, jsme
zažili přesun „hrdinné“ Vlasovovy armády, německých
civilistů utíkajících z Prahy, ale také příslušníků
Wehrmachtu. Ti všichni chtěli zmizet do náručí Američanů a
netajili se tím, že z Rusů mají strach. A tak „karlovarka“,
jak jsme silnici říkali, byla plná motorizovaných i pěších
Němců – ti odhazovali všechno, co jim při útěku překáželo
včetně zbraní od vojáků. Není žádným tajemstvím, že právě
tyto zbraně umožnily vyzbrojení tehdy vznikajících revolučních
gard z okolí. Bohužel v Krupé se stala i dost ošklivá
příhoda. Jeden chlapec, který si přinesl domů pistoli, si mezi
chlapci s ní zahrával, až jednoho zastřelil. A tak Rudík –
tak se zastřelený chlapec jmenoval, spí svůj věčný spánek na
krupském hřbitově.
Tak
to bylo moje dětství, když jsem byl klukem. Dětství poznamenané
válkou, ale i nádherným kamarádstvím všech, kteří měli
stejný či podobný osud. Za sebe mohu říci jen to, že celá tato
– svým způsobem epopej mého života – má hlavní podíl na
tom, že jsem věděl, kam budu patřit a kam patřím i dnes.
Vladimír Fišer, Ostrov
