Československo nezhyne

Z projevu prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše, kterým československému lidu oznamoval demisi vlády Milana Hodžy a vznik nové úřednické vlády generála Jana Syrového.

Je čtvrtek 22. září 1938, 19.00:

Zářijové události 1938

Freikorps nastupuje

Letošní historické vzpomínání na slavné osmičky se poněkud vyhýbá osudnému a ostudnému roku 1938. Jó, Mnichov, tam jsme se vzdali. Oni, naši vůdci se vzdali. Naši spojenci nás zradili. Hanba, hanba. Raději nevzpomínat.

Právě naopak, vzpomínat! V září 1938, ještě než přišel Mnichov, zažil náš národ hvězdný okamžik zářijové mobilizace. Mládež naše, ba ani mladší senioři nejsou obeznámeni s událostmi, které se před jejím vyhlášením odehrály, proto se je pokusím připomenout alespoň ve stručnosti tak, jak z kalendáře padaly listy.

Nedoceněná humanita Edvarda Beneše

Před sedmdesáti lety, 3. září 1948, zemřel Edvard Beneš, jedna z velkých osobností našich dějin. Člověk mnoha zásluh a mnoha omylů. V první světové válce pomáhal Masarykovi stvořit Československo, ve druhé ho dokázal obnovit. Bez Beneše by náš stát neexistoval. Snad i proto mu nadávali komunisti i nacisti.

Pamatuji se, jak nám ve škole vykládali o jeho poraženectví v době Mnichova, kdy odmítl vést národ do nerovného boje. Kdoví, co bylo tenkrát lepší. Ale když jsem prožíval srpen 1968, pomyslel jsem si tehdy: A proč vy, komunisti, kteří jste třicet let neustále vyčítali Benešovi jeho kapitulanství, proč jste nevydali armádě rozkaz k vojenské obraně? Neměla smysl, viďte, tak přestaňte už žvástat o Benešově zbabělosti! Demokraté zas byli naštváni na Benešův postup v únoru 1948, když mu přitom sami připravili bezvýchodnou situaci.

Našim členům

Co říci při této příležitosti, při níž se bohužel setkáváme naposledy? Jak už jste pochopili ze zprávy o činnosti Kruhu v  poslední době, neexistuje možnost dalšího pokračování naší činnosti v  podobě, na niž jste byli zvyklí. Co bych měl tedy říci: především bych chtěl velice poděkovat všem, kteří nás v  naší práci podporovali, ať jakýmkoli způsobem. Bez nich by naše činnost nebyla možná. Bilanci naší činnosti jsem se věnoval ve Zprávách 1/2017, a nemusím to opakovat. Rád bych ale připomněl všechny naše členy, kteří věnovali Kruhu mnoho svého času, spoustu práce, a nyní už mezi námi bohužel nejsou.

Živá paměť

Kontaktní  centra  pro  oběti  nacismu  a  mezigenerační  dialog společnosti Živá paměť

Dovolujeme si Vám představit aktivity obecně prospěšné společnosti Živá paměť ve prospěch přeživších nacistické perzekuce v  České republice. Nejprve několik slov k  společnosti samotné. Živá paměť byla založena v  roce 2003 pracovníky Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti. Posláním společnosti Živá paměť je péče o společný odkaz osob pronásledovaných nacistickým režimem, a s tím související informační, vzdělávací a dokumentační činnost. V  současné době organizujeme po České republice putování výstavy „Paměť tváře/ Tváře paměti …nejen nuceně nasazených“, která připomíná životní příběhy obětí nacismu. U příležitosti  jednotlivých vernisáží probíhají setkání odborné veřejnosti s  pamětníky nacismu.  Na internetových stránkách www.nucenaprace.cz tak dále naleznete příběhy obětí nacismu, které byly natočeny a didakticky zpracovány pro výuku na školách. Poradna pro oběti nacismu, kterou provozuje naše společnost, sídlí v  Praze, ale působí po celé republice. Pomůže Vám při řešení problémů v oblasti sociálního zabezpečení, bytové problematiky či jakémkoli jednání s úřady. Pracovníky poradny zastihnete v  pracovních hodinách na telefonních číslech 224 872  100 a 774 643 545.

Zpráva o činnosti Kruhu v letech 2017 a 2018

Tentokrát nejsem schopen zprávu o činnosti napsat, aniž bych se vrátil dost daleko zpět. Jinak by z  ní nebylo možné pochopit, proč jsme v  situaci, z  níž už nenajdeme pokračování. Mezi našimi členy převažovali už od počátku pamětníci nešťastného osmatřicátého roku. Je přirozené, že nás ubývá. Proto jedenáct posledních čísel našich Zpráv z  Kruhu opakuje na své první stránce ve zvýrazněném rámečku výzvu mladým lidem, zejména synům a dcerám našich členů, aby nám pomohli v  naší práci.  Tyto výzvy přinesly jediný, byť významný výsledek. Výbor Kruhu získal pokladní (Jiřinu Kunštovou), bez níž by jinak musel ukončit činnost už před čtyřmi lety. I tak jsem ale vykonával vedle funkce předsedy, jednatele, redaktora Zpráv a dokonce i řidiče, který vyzvedával vytištěné Zprávy, vezl je k  člence výboru, jež zajišťovala jejich svazkování podle požadavků pošty, a od ní pak na poštu. Vedle toho jsem se v  případě potřeby staral o zajištění finančních prostředků, pokud nám nestačily dobrovolné příspěvky našich členů. 

Rok 1968

Věnovat se událostem roku 1968 není dost dobře možné bez delšího úvodu o tom, co předcházelo, a také aspoň krátké charakteristiky toho, co následovalo, tedy tzv. normalizace. Pro začátek je nutno se vrátit až do roku 1956, kdy Nikita S. Chruščov podrobil kritice Stalinův „kult osobnosti“, což bylo ovšem eufemistické označení pro jeho diktátorství. Tehdy se o tom dověděli jen komunisté, do širší veřejnosti pronikly tyto informace až v  r. 1958. Kdo se nad tím zamyslel hlouběji, pochopil: Stalin byl dosud téměř nedotknutelnou modlou, ještě trvala jeho gloriola vítěze nad nacismem, a jestliže je nyní možné pohledět na něj kriticky, bude samozřejmě moci být kritizováno i leccos jiného. A tak, i když to určitě nebylo Chruščovovým úmyslem, takovou kritiku už nebylo možno zastavit. I když se hovořilo o „deformacích“, nebylo možno umlčet samozřejmou otázku, proč k  takovým deformacím mohlo dojít, a těžko šlo zapudit odpověď, že příčinou byl nedostatek demokracie.