Pomníky a zapomníky

Přiznávám se hned, že slovní spojení použité v nadpisu jsem si nevymyslel, nýbrž vypůjčil od historičky paní Evy Hahnové. Paní Hahnová si je vypůjčila taky, jenže už jsem zapomněl, od koho. Proč to chci připomenout? Protože svět se kromě jiných hloupostí pustil do velkého přehodnocování, které pomníky si zaslouží trvat nadále a které by raději neměly být. Nelibosti neušel ani pomník Winstona Churchilla, i když tam by kolemjdoucí měli spíše smeknout. Vždyť byl svého času v čele země, která jako jediná v Evropě odolávala největšímu zločinci všech dob až do okamžiku, kdy se zločinec rozhodl zopakovat Napoleonův memoriál „k Moskvě a zpět“. 

            I u nás se rozmohly války mezi příznivci a odpůrci různých pomníků, kdy pomníky jsou zbraněmi mezi znesvářenými skupinami obyvatel místo připomínkou lidí nebo událostí. A tak někdy dojde i ke zničení pomníků, jež vyžaduje hodně práce i finančních prostředků, a náročné bylo i jejich vybudování. V lepších případech se pomníky neničí, jen odklidí do různých depozitářů, kde upadnou v zapomnění – a stanou se z nich „zapomníky“. Vyskytuje se i jakési kompromisní řešení, kdy pomník přežije, jen se doplní informační cedulí sdělující kolemjdoucím, že stejně jako se našly důvody k jeho vybudování, dají se najít i důvody k tomu, aby neexistoval. V takovém případě raději být nemél, lépe je vytvářet jen to, na čem se shodnou všichni nebo alespoň velká většina obyvatel.

           A dají se takové najít? Dají. Jsou to ty, která nebyly motivovány žádnými politickými přesvědčeními, nýbrž jen snahou potěšit všechny, kdo půjdou kolem. Viděl jsem takové v německém městě Cáchy. Jedna je sousoším, které je ilustrací k místní pověsti o tom, jak bylo v Cáchách velmi mnoho hříšníků, a tak byl z pekla poslán čert, aby ty největší z nich sebral do pytle a dopravil do pekla. Čerta dlouhá chůze moc nebavila a když potkal starší babku s ošoupanými botkami, ptal se jí, jak je to ještě do Cách daleko. Babka byla chytrá, všimla si, že poutník s pytlem má na jedné noze botu a na druhé kopýtko. A že to asi bude čert. A tak mu řekla: „Jé, synáčku, daleko, daleko. Jen se podívej, ty botky jsem tam ráno koupila nové na trhu. A jak už vypadají!“. Čert se lekl, poškrábal se za uchem a usoudil, že dál nepůjde a v pekle se nějak vymluví. A tak babka hříšníky zachránila. Škoda, neměl jsem zrovna fotoaparát, a tak se musíte spokojit s mým popisem.

             Aby se to aspoň trochu vylepšilo, přidávám fotku jiné sochy z centra Cách. Předstírám na ní, že poskytuji almužnu tomu žebrajícímu dědečkovi. Můžete teď popřemýšlet, není-li lepší volná prostranství poskytovat tvůrcům, kteří nás nerozhádají, nýbrž vyloudí v naší nepříliš radostné době špetku veselí a úsměvu na našich tvářích.                                                               

 

Jiří Prokop