Samozřejmě musí být zasazeny do kontextu mezinárodní situace, v níž se odehrávaly, abychom věděli, co bylo jejich příčinou. Byla tu především nechuť jít do války, dosud byly v živé paměti všechny hrůzy, jež přinesla první světová válka. Ale kromě toho se na politické scéně odehrávalo něco, co připomínalo poziční šachy: jak zařídit, aby se první střety odehrály mezi jinými, aby šťastnější do války vstoupili později a měli navrch nad těmi, které už boje vyčerpaly. Bohužel nelze pominout ani skutečnost, že pro mnohé aktéry představoval totalitní systém komunistický větší zlo než nacismus. To vše ve svém souhrnu nakonec způsobilo, že „mírotvorci“ po návratu z Mnichova byli ve svých zemích vítáni a oslavováni.
O to více bychom si měli vážit výjimek. Jednou z nich byl člen britské vlády Duff Cooper, který na protest proti politice appeasementu rezignoval na svou funkci. 24. 9. 1938 si do svého deníku zapsal: „Stáli jsme před dvěma nepříjemnými alternativami: válkou nebo nečestným mírem. Nyní vidím třetí možnost, totiž ztrátu cti a válku.“
Důsledky mnichovské katastrofy byly pro Československo katastrofální. K trhání jeho území se přidalo i Maďarsko a Polsko, rozloha se zredukovala na 70,4 %, počet obyvatel se snížil na 66,58 % původního stavu. V české společnosti došlo ke krizi, politické, ideové i morální. Z knihy historika Roberta Kvačka „Československý rok 1938“ cituji:
„… nejcitelnější byl osud Čechů vyhnaných z pohraničí a ze Slovenska. Jedna z příčin pádu prvního československého státu byla hledána v příliš rozsáhlém politickém stranictví. Politický život měl být ‚zjednodušen,‘ záměru se ujala pravice, která se samozvaně prosazovala za soudce československého demokratického dvacetiletí. Počítala s jedinou stranou – právě takovou, s totalitními vlastnostmi, utvářela Hlinkova ludová strana na Slovensku. Česká vznikala v podobě Strany národní jednoty. Časem bylo rozhodnuto, že bude povolena i strana ‚loajálně opoziční‘. Národní strana práce. Smyslem těchto zásadních kroků bylo také vyhovět ‚dozoru‘ Německa, které tvrdě žádalo skoncovat s demokratickým systémem a jeho součástmi v různých společenských oborech.
Objevila se útočná pravicová publicistika, která napadala nejen demokratické politiky (zvláště Beneše, ale i Masaryka), ale také demokratickou a antifašistickou kulturu a její tvůrce. Pro pomnichovskou republiku hledala novou, konzervativní ideologii, převážně spjatou s katolicizmem, třeba i barokní minulostí. Nejen do kulturních institucí pronikal antisemitizmus, ekonomicky účelový prosazovaly i spolky advokátů a lékařů.
Demokratická kultura však dále žila, připomínala nedávné obranné vzepětí národa, udržovala mu páteř. Promlouvala i v publicistice Karla Čapka i dalších nezastrašených, nezlomených autorů, citově však hluboce zasažených. Vše se odehrávalo v nepřirozené, rozvichřené atmosféře poznamenané nejistotou z budoucnosti.“
Reportáže a úvahy Mileny Jesenské otištěné v Peroutkově časopisu Přítomnost jsou citlivým svědectvím o zániku prvorepublikového Československa. Jesenská si soucitně všímá jednotlivých osudů německých, židovských i českých emigrantů, vyjíždí do horských vesnic a podhorských měst v Sudetech, zaznamenává poslední dny Karla Čapka, i s postupující bezvýchodností situace píše střízlivě a hrdě. Pár měsíců po pádu Československa byla Jesenská zatčena a necelý rok před koncem války umírá v koncentračním táboře Ravensbrück.
Ukázky z knihy „Nad naše síly“ Mileny Jesenské:
„Úloha reportéra se někdy podobá úloze hyeny. Obchází s notýskem a zapisuje lidské útrapy, aby je sdělil novinám. Kdyby to dělal bez jiskřičky naděje, že jeho vytištěná slova pomohou, nestál by ani za podání ruky. Pro tuto naději se omlouvám všem, které jsem v posledních dnech vyhledala v jejich brlozích, za zvídavost svého vyptávání, jež muselo být bolestné a dotěrné. Musela jsem jim nutně připadat jako člověk z druhého, bezpečného břehu, který zapisuje s tužtičkou v ruce míru jejich strádání. Stála jsem před nimi zahanbena, neboť mne očekával vlídný domov, práce a zítřek. Otřese-li se však jednou půda mého domova ničivým výbuchem, jako se otřásly domovy jejich, budeme pak pravděpodobně stát všichni proti společnému nepříteli - a doufám, že se znovu shledáme. Každý soucítí s druhým člověkem jen do té míry, pokud si sám dovede představit jeho osud. Proto většinou chudí lidé snadněji a obětavěji darují než bohatí, proto dovede voják nasadit život za kamaráda, proto se vydávají četníci dobrovolně na honbu za člověkem, který skolil četníka, proto chudáci na svazích hor ukrývají zbojníky, proto židé celého světa podporují židovské emigranty.“
„Ze sudetských zemí obsazených německým vojskem přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do Třetí říše odvlečeno právě tak jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni.“
Když v době těsně pomnichovské zemřel Karel Čapek, Milena psala:
„Ztráta francouzského přátelství, ztráta víry v Marseillaisu, hymnu demokratických svobod, ztráta hor a hranic, ochromený národ, úzkostlivá bezmocnost básníka a s rachotem rozbořeného domu, řítícího se na kraj propasti, i nová řeč některých Čechů, hanobících vlastní hnízdo. Příliš mnoho pustošení pro srdce člověka, jehož životní vírou bylo stavět, budovat, pracovat. ...“
„Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic.“
S vydáním Vzpomínek jsme byli a dosud jsme velmi spokojeni. Kdybychom tuto práci tehdy neudělali (největší zásluhu má na tom editor Karel Zelený), dnes by to už nebylo možné. Pamětníků ubývá. S žádnou negativní reakcí jsme se nesetkali nikdy. Až úplně nedávno. Můžeme jen spekulovat, jsou-li názory nespokojené pisatelky výsledkem příbuzenských vztahů s některými z poválečných vysídlenců nebo vznikly v důsledku podivného diskursu z poslední doby, kdy pořádáme pochody z Brna do Pohořelic a kdy (poprvé od války!) konají hned dva ministři české vlády přátelskou návštěvu sudetoněmeckých dnů. Nehledejme důvody a dejme té nespokojené paní slovo:
„Dobrý den,
dostala se mi do ruky kniha Vyhnání Čechů z pohraničí 1938. Jsem narozena až v r. 1962, ale toto téma mě vždy velmi zajímalo a oslovovalo. Vydání této knihy je jistě chvályhodný čin, ale příspěvky jednotlivých autorů jsou prakticky všechny jednostranně zaměřené, z některých čpí radost i zadostiučinění za další - poválečný odsun, tentokrát Němců.
Pokud jste chtěli, jak je deklarováno v úvodu sborníku, zachovat v povědomí veřejnosti hrůzy, kterým byli vystaveni odsunovaní Češi, což je velmi chvályhodné, a nechtěli v žádném případě jitřit staré rány a budit staré vášně, myslím, že přesně to se vám nepodařilo.
Když se řekne A, je třeba dodat B - bylo by stejně chvályhodné posbírat vzpomínky a hrůzy, kterým byli naopak v r. 1945 vystaveni bez milosti odsunovaní Němci, systémem padni komu padni, takže i rody, které v Sudetech žily několik staletí a díky nimž byla tato oblast kultivována, museli odejít s uzlíčkem do pro ně prakticky neznámého prostředí cizího státu, za hranice Československa, kde nikoho neměli a neznali, zatímco Češi odcházeli v r. 1938 do vnitrozemí republiky, ve které žili, a jak vyplývá z uvedených příspěvků, mnoho jich mělo mimo vysídlovanou oblast příbuzné. Nesnižuji v žádném případě utrpení a příkoří, jež bylo způsobeno Čechům, ale domnívám se, že stejné, ne-li horší utrpení a příkoří bylo způsobeno Němcům, o to horší, že to byl akt nízké pomsty. Domnívám se, že oba odsuny byly hrůzostrašné, ale z příspěvků ve výše jmenované knize plyne nesmírné uspokojení z toho, že se to německým obyvatelům podařilo "vrátit".
Proto by bylo dobré, aby obě nastalé situace byly zdokumentovány přímými účastníky z obou stran.
S pozdravem
J. J.“
Jméno i příjmení vím, ale myslím, že moudřejší bude neuveřejnit je. Odpověděl jsem:
„Dobrý den,
ve vašem textu je jediná rozumná věta, a to ta, že vydání vzpomínek pamětníků r. 1938 je chvályhodný čin. Jen bylo potřeba tady udělat tečku. Je to i čin záslužný už proto, že později by jej nebylo možno uskutečnit – pamětníci vymírají a z větší části už mezi námi nejsou. Tato kniha vzpomínek je jediná svého druhu a uvádí ji v seznamu literatury ve své knize „Útěky a vyhánění z pohraničí“ historik Jan Benda. Editorem vzpomínek byl Karel Zelený, účastník války v Anglii, úvod napsal Miroslav Klen, vězněný kdysi v nacistickém koncentráku a později i v komunistickém vězení, To uvádím proto, abyste věděla, jaké lidi jste si dovolila kritizovat, když jste napsala, jak se „nám to nepodařilo“. K napsání vzpomínek jsme kdysi vyzvali naše členy, a jejich vzpomínky byly publikovány bez jakýchkoli změn nebo úprav. Jde o prosté vyprávění toho, co se stalo, nenacházím tam žádné projevy nenávisti, a pokud výjimečně ano – nelze se divit, i v němčině je přísloví o tom, že „kdo seje vítr, sklízí bouři“.
Pokud jde o odsun Němců, úplně jste zapomněla rozlišit mezi excesy tzv. divokého odsunu, kde šlo o činy jednotlivců z okraje společnosti v době, kdy ještě po válce nebylo plně obnoveno fungování státu, a mezi spořádaným odsunem podle 13. článku postupimské dohody. Odsunutí Němci neodcházeli „s uzlíčkem do pro ně prakticky neznámého státu“, nýbrž odešli do Německa. Češi sice v r. 1938 odcházeli do vnitrozemí republiky, ale ta vydržela jen do března 1939, a pak už byli v protektorátě, kde vládla nacistická zvůle a kde bylo nesnadné i jen přežít. Vždyť i 82 lidických dětí bylo surově zavražděno v polském Chelmnu výfukovými plyny. Znáte nějaký větší zločin než vraždění dětí?
Pokud jde o vaše „B“ po „A“, nemějte starost. Sudetoněmecké organizace, které si na řádění henleinovců nevzpomínají, toho o poválečném odsunu napsaly více než dost. A dokonce mají odsunu věnováno celé jedno muzeum, a to v městečku Marktredwitz, jen kousek od Chebu, ale za státní hranicí. Tam byste teprve viděla, jak to vypadá, když někdo „jitří staré rány a budí staré vášně“. Tam byste důvod k oprávněné kritice našla, ale tam se k ní asi neodhodláte.
A na závěr ještě toto: Válka je černobílá záležitost, v níž není místa pro nějaké kompromisy. Můžete stát jen na jedné ze dvou stran. A i podle postojů, jaké kdo má k rozhodnutím o poválečném uspořádání, se dá poznat, na čí straně během války byl.“
Jiří Prokop
