Masarykovo založení Československé republiky se tak stalo výchozí fází cesty k možné poválečné demokratické reorganizaci a stabilizaci Evropy, a to v klíčové souhře se Spojenými státy americkými jako rozhodujícím vítězem první světové války. Masarykova koncepce znovu-založení českého státu v demokratické republikové československé podobě vyrůstala z pojetí rozhodujících československých obrozenců, jež rovnocenně vytvořili jak čeští, tak slovenští myslitelé, a od ní v zásadě neodlučitelné koncepce demokratické reorganizace středovýchodní Evropy a Evropy vůbec. Tato Masarykova koncepce se stala pozitivní, jednoznačně konstruktivní alternativou dlouhodobě propracovanému německému antidemokratickému programu cílů první světové války, běžně označovanému jako Mitteleuropa, tedy německá střední Evropa. Masaryk během první světové války usiloval o přijetí svého programu války a míru spojeneckou Dohodou. Od r. 1915 na tomto poli diplomatické politické aktivity zaznamenal se svými spolupracovníky nemalé úspěchy. K rozhodujícímu průlomu ve prospěch Masarykových cílů světové války a následného míru však došlo až v její závěrečné fázi během Masarykova amerického exilového pobytu ve druhé polovině r. 1918.
Americký prezident Woodrow Wilson a vůdce prvního československého odboje Tomáš Garrigue Masaryk mezi sebou od června do listopadu 1918 vytvořili značně účinné, koncepčně založené politické spojenectví, jež se systematicky orientovalo na vybudování nové demokratické Evropy. Masaryk je charakterizuje takto: „Můj styk s presidentem Wilsonem byl čistě věcný, spoléhal jsem, jak v celé své akci, na naši spravedlivou věc a na váhu svých argumentů. Věřil jsem, jako věřím posud, že se slušní vzdělaní lidé dají argumenty poučit a přesvědčit… Tak jsem dosáhl, že president Wilson a zahraniční ministr Lansing, krok za krokem přijímali náš program. A nebyl to jenom můj vliv osobní; naše věc získávala propagandou a prací našich lidí sympatie politické veřejnosti, a Rakousko-Uhersko je ztrácelo.“(2)
Velikost a nezbytnost úkolu vybudovat novou, stabilní demokratickou Evropu Masaryk v souladu s Wilsonovým americkým stanoviskem viděl v jeho samotné podstatě. Ve Světové revoluci ji Masaryk vymezuje následovně: „Problém je, aby národové velcí, ohrožující posud národy malé a zároveň jeden druhého, přistoupili na zásadu, že všichni národové, velicí i malí, jsou rovnoprávnými státními a kulturními individualitami. Spojenci proklamovali rovnoprávnost malých národů a zejména president Wilson hájil jejich práv pod heslem sebeurčení národů… Přese všecky obtíže lze říci, že se již rýsuje v svých začátcích volná federalizace Evropy místo absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí, navzájem se potírajících. V takové Evropě může samostatnost i nejmenším národním individualitám být zabezpečena… Za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné; demokratická svoboda umožňuje samostatnost i národům malým.“(3)
Z uvedených zjištění zakladatele Československé republiky je zřejmé, že smysl jejího vzniku je neodlučitelně a bezpodmínečně spjat s Masarykovým a tehdejším americkým pojímáním evropské jednoty, založené na principiální rovnoprávnosti malých a velkých svobodných demokratických států jako nezastupitelných, tedy mravně-politicky svrchovaných, a proto zcela suverénních individualit.
Z dnešního zpětného pohledu stoletého odstupu na převratnou událost, kdy Masarykovo založení Československé republiky udalo rozhodující tón radikální přeměny evropské mapy po první světové válce, bych rád konstatoval některé podstatné skutečnosti.
Masarykovo pojetí Československa v nové demokratické Evropě a jeho uskutečňování naplno uchopilo otevřenou možnost dějinného vývoje, a proto si zaslouží jednoznačně příznivé uznání.
Každý dějinný čin, a Masarykovo založení Československé republiky takovým činem bylo, a to v prvořadém, silném smyslu, je svou podstatou krokem na půdu nezajištěnosti. Masaryk dobře věděl, že to, do čeho jde, a co existenciálně chápe jako nejen svou politickou a mravní povinnost a odpovědnost, je svou samotnou povahou, tak jako dějiny vždy, v první řadě bez záruk.
Právě tak nyní je třeba důrazně a opakovaně připomínat, že státotvorné, vskutku dějinné jednání je pokaždé, a to zcela zákonitě, bez záruk, a že jeho úspěšné završení pokaždé neméně zákonitě čekají dramatické a zásadní zkoušky. Svoboda jako podstata a rozhodující smysl dějin, a rovněž tak demokracie, tedy nejsou ani z principu, ani konkrétně zaručeny nikdy. To se týká jak Masarykova zakladatelského činu, tak s ním spjaté možnosti vytvořit jemu odpovídající Evropu rovnoprávných demokratických států bez ohledu na jejich velikost cestou jejich následné součinnosti a sepětí, a to výhradně na tomto základě.
Nešlo však jen o Československou republiku a Evropu. Z uvedených skutečností je zMasarykovo pojetí ČSR a evropské jednotyřejmé, že Masarykovo pojetí ČSR bylo bytostně transatlantické, tedy euroamerické. Bez Masarykova rozhodujícího, oboustranně nanejvýš aktivního souznění s americkou válečnou a poválečnou zahraniční politikou prezidenta Wilsona by samostatná, svobodná a plně demokratická Československá republika zřejmě nebyla nevznikla, právě tak jako s jejím vznikem bytostně související, radikálně nová podoba Evropy s tehdy oprávněnou nadějí na demokratickou budoucnost, a z ní vyplývající mír.
Masarykova koncepce svobodného demokratického Československa v nové, volně federativní, resp. konfederativní demokratické Evropě se mohla plně uskutečnit za dvou rozhodujících vnějších předpokladů a jednoho vnitřního.
První rozhodující vnější předpoklad, jímž byla spolehlivá a trvalá transatlantická vazba mezi Evropou a Spojenými státy americkými, přestal platit od r. 1921, kdy byl americký prezident Wilson po prohře v prezidentských volbách nahrazen prezidentem Warrenem Hardingem. Wilsonův nástupce, tak jako obdobně jeho dva následující prezidentští pokračovatelé, se důrazně a okázale zřekli dosavadní Wilsonovy politiky na Evropu a svět zacílené zahraničně-politické angažovanosti USA, a vrátily Spojené státy zpět do zdánlivě bezpečného a klidného přístavu izolacionistické zahraniční politiky monroeovské tradice. Spojené státy se stáhly z Evropy jak politicky, tak vojensky. Perspektivy demokratického poválečného vývoje Evropy se tímto osudově chybným obratem americké zahraniční politiky závažně a zásadně oslabily.
Druhým rozhodujícím vnějším předpokladem úspěšné realizace Masarykovy koncepce československého demokratického státu ve svobodné demokratické Evropě byla souvislá a výrazná angažovanost dvou demokratických velmocí Evropy, tj. Francie a Velké Británie, ve prospěch demokratických celoevropských poměrů. Tento druhý rozhodující předpoklad realizace masarykovsko-wilsonovského pojetí nové demokratické Evropy existoval a příznivě ovlivňoval evropské poměry výrazně déle než první předpoklad trvalé transatlantické vazby mezi Evropou a USA. K osudově nepříznivému obratu pro jeho existenci došlo v důsledku nacistické přeměny Německa v agresivní totalitní režim po Hitlerově nástupu k moci počátkem r.1933. Německo poté plně převzalo, a v totalitním pojetí umocnilo svou tradiční pangermánskou koncepci Mitteleuropy z první světové války.
Ve Francii a Velké Británii začínaly od té doby posilovat politické proudy, jež před soustavným angažmá obou klíčových evropských demokratických mocností ve prospěch stabilních a perspektivních demokratických poměrů ve středovýchodní Evropě a v Evropě jako celku dávaly krátkozrace přednost neperspektivnímu usmiřování totalitního nacistického Německa v jeho mocensko-územních ambicích. Dělo se tak zejména na úkor východních sousedů Německa, a vůbec demokratické stability strategicky rozhodujícího, tradičně neuralgického prostoru Evropy mezi Německem a Ruskem.
Rozhodujícím vnitřním předpokladem úspěšné realizace Masarykova pojetí Československé republiky a evropské jednoty byl trvale demokratický charakter československého státu a s ním spjaté úsilí o takto založenou úzkou politickou, hospodářskou a vojenskou součinnost s novými demokraciemi středovýchodní Evropy. Lze oprávněně konstatovat, že tento předpoklad se Masarykově a Benešově Československu podařilo uskutečňovat ze všech uvedených tří předpokladů nejdéle. V jeho středo-východoevropské dimenzi minimálně do poloviny třicátých let a ve vnitřně československém rozměru až do osudového mnichovského diktátu dvou diktátorských a dvou demokratických evropských mocností z konce září 1938. Ten znamenal konec existence masarykovské první Československé republiky, a tím zároveň konec nadějím na postupnou přeměnu Evropy do organického celku ve svobodné součinnosti postupujících, zcela rovnoprávných demokratických států, jak si jej koncem první světové války, a to nikoli neoprávněně, představovali a koncipovali Masaryk s Wilsonem.
Zde je s ohledem na dějinnou přítomnost plně na místě srovnání Masarykova pojetí Československé republiky a demokraticky založené evropské jednoty s federalistickým pokusem o evropskou integraci, který se původně pod americkou záštitou začal v demokratické části Evropy realizovat od r. 1951. Nejprve jako Evropské společenství uhlí a oceli, a nyní existuje v podobě Evropské unie, jejímiž členy jsou i Česká a Slovenská republika.
V případě Evropské unie je třeba na prvním místě konstatovat, že její úvodní Monnetova, dodnes zejména Německem masivně prosazovaná, dosud stále vůdčí federalistická koncepce se principiálně odlišuje od Masarykova pojímání demokraticky založené evropské jednoty. Východiskem Masarykovy koncepce byla rovnoprávnost jednotlivých evropských demokracií bez ohledu na velikost a silná, rozhodující transatlantická vazba takto existujícího evropského celku na Spojené státy jako nejvýznamnější světovou demokracii. Evropská unie naopak vychází z faktické mocenské nadřazenosti velkých členských států EU, a to na prvním místě Německa, nad menšími demokraciemi.
V této klíčové souvislosti se v Německu, a to zejména po jeho opětovném sjednocení v r. 1990, staly oficiální podstatou německé evropské politiky rozmanité verze tradiční německé koncepce Mitteleuropy. Jen pro ilustraci stačí připomenout známý Lamersův a Schäublův projekt pevného jádra Evropské unie ze září r. 1994, stanovující eurounijní koncepci CDU(4), politickou rehabilitaci Naumannovy koncepce Mitteleuropy,(5) výroky Martina Schulze jako předsedy frakce SDP v Evropském parlamentu na téma německé zahraniční politiky(6), atd., atp.
Takto koncipovaná a realizovaná, údajně nadnárodní a v tomto smyslu komunitární povaha evropské integrace, jež se z jiných tradičních východisek politicky realizuje např. ve Francii a v Itálii, ve skutečnosti znamená, že demokratické, a to zejména menší státy Evropské unie jsou podřízeny nedemokratickému způsobu vlády. Ba co víc, Evropská unie usiluje podle své dosavadní tradice o to, tuto svou bytostně neevropskou a nedemokratickou podstatu v nových smlouvách o Evropské unii maximálně posílit.
Ve srovnání s Masarykovým pojetím evropské jednoty nynější Evropská unie na druhé straně, a to již od první poloviny šedesátých let(7), postupně usiluje o to, stát se jakousi supervelmocí, jež by celkově konkurovala Spojeným státům americkým, a dalším světovým mocnostem. To neznamená nic menšího než odmítnutí transatlantické vazby jako globálního strategického východiska postavení Evropy ve světě.
Evropská unie se v současné době, zejména po demokratickém rozhodnutí Velké Británie odejít z Evropské unie, nachází ve vážné a hluboké systémové krizi. Je tomu tak proto, že jak její celková politická, tak hospodářská a sociální orientace neodpovídají bytostně pluralitní povaze Evropy, a rovněž tak neobstojí před základními demokratickými a liberálními kritérii. To se poměrně nedávno projevilo ve způsobu reakce Evropské unie na světovou finanční krizi, kdy se rozhodování EU dělo a děje zcela odtrženě a bez vlivu veřejnosti členských států, a naprosto tak programově ignorovalo a ignoruje princip demokratické odpovědnosti. Srovnáme-li v daném případě způsob, jak k politickému rozhodnutí o totožném problému dochází Evropská unie a Spojené státy, je zřejmé, že zatímco klopotně dosahovaná a určitě oprávněně kritizovatelná rozhodnutí Spojených států amerických byla názornou ukázkou demokratických postupů vládnutí, Evropská unie rozhodovala zjevně nedemokratickým způsobem, za zády občanů svých států.(8)
Uvedený případ zřetelně vypovídá o závažném, a stále se prohlubujícím rozdílu mezi způsoby vlády na obou stranách Atlantiku. Zároveň tím právě tak zřetelně vypovídá o principiálním rozporu mezi Masarykovým pojetím československé demokracie v demokratické Evropě a Evropskou unií. Obě významné výpovědi ukazují jak na skutečné příčiny současné hluboké systémové krize Evropské unie, tak na stále patrnější, vysoce aktuální smysl Masarykova pojetí Československé republiky a evropské jednoty.
To konkrétně znamená, že se Masarykova koncepce naší a evropské svobody a demokracie stává svými principy prvořadou konstruktivní alternativou dnešního v zásadě bezvýchodného politického a ekonomického stavu, v němž se Evropská unie ocitla. Evropská unie se do současné slepé uličky dostala zcela zákonitě proto, že za své vůdčí principy a politická vodítka přijala koncepce, jež se v moderních dějinách Evropy ukázaly jako neperspektivní a nerealistické pro svou nedemokratickou a pluralitní podstatě Evropy protichůdnou povahu.
Žijeme v době, kdy se Evropa, chce-li v dnešním nebezpečném světě obstát jako celek demokracií, musí vrátit ke svým lepším tradicím. Ty rozhodně nepředstavují rozmanité, v rámci Evropské unie modifikované verze německé Mitteleuropy, nýbrž na prvním místě podstata Masarykovy koncepce rovnoprávné svobody evropských demokracií a na ní založená nová Evropa se svou strategicky rozhodující transatlantickou páteří demokratické civilizace.
Miloslav Bednář
1 Srv. T. G. Masaryk, Nová Evropa – Stanovisko slovanské, Gustav Dubský, Praha 1920, s. 178
2 T. G. Masaryk, Světová revoluce, Orbis a Čin, Praha 1930, s. 367
3 Tamtéž, s. 503 – 504
4 Srv. Überlegungen zur europäischen Politik, klub CDU/CSU v německém Spolkovém sněmu, 1. září 1994, Bonn, nepublikováno
5 Srv. např. http://www.springerlink.com/content/p33x464j54556706/
6 Srv. Schulz will deutsche Außenpolitik für EU, Financial Times Deutschland 30.12.2003
7 Srv. Jean Monnet, Memoirs, Doubleday, New York 1978, s. 441
8 Srv. Janey Daley, Financial Crisis: Where were you when Europe´s leaders had their cosy little chat ?, The Daily Telegraph, 6. 10. 2008
