Mnichov 1938 ve dvou dopisech

Vždy jsem byl toho názoru, že při každém hodnocení jakékoli historické události bychom měli znát pohled současníků této události. Ten není ovlivněn změnami hodnotících žebříčků, jimiž od té doby naše mysl prošla. Týká se to i té nejtragičtější události našich dějin, kterou bezesporu byl Mnichov 1938.

Vybral jsem si k tomu dopis poslance Ladislava Rašína (syn Aloise Rašína) prezidentu E. Benešovi (text je v knize Paměti od E. Beneše) a prezidentovu odpověď (ta je v knize Šest let exilu a druhé světové války). Myslím, že je dobře už to, že se oba texty ocitnou vedle sebe. 

JP

Dopis Ladislava Rašína prezidentu Benešovi:

V Praze dne 7. listopadu 1938

Pane presidente,

nemohl jsem se odhodlati k tomu, abych Vám napsal v době, kdy jste se vzdal svého úřadu. Potom jste odejel, a k mému dopisu opět nedošlo. Nicméně vývoj našich politických poměrů a útoky, jimiž jste zahrnován, nutí mne k tomu, abych Vám napsal těchto několik upřímných a otevřených slov.

Shodou okolností přišel jsem s Vámi do častějšího styku teprve ve dnech, kdy události spěly k tragickému vyvrcholení. Velmi toho lituji. Obával jsem se od onoho rána 22. září, kdy jsem Vás viděl vyčerpaného a zoufalého, že kapitulace státu povede nezbytně k abdikaci Vaší. Obával jsem se, že se zhroutí myšlenka samostatného a jednotného státu československého, vykoupená tolika oběťmi, prací a životy. Chtěl jsem tomu zabrániti s několika přáteli: kapitulací státu válkou i za cenu nesmírných obětí, abdikací Vaší silnou vládou odvážných mužů i za cenu potlačení politických stran. Chtěl jsem zabrániti demoralisaci a zachovati národu mravní ideál, kterým by žil i za cenu, že Čechy by byly Thermopylami a Vy Leonidasem.

Nezdařilo se to a nechci se dnes vraceti k našim hovorům. Byl-li jsem při nich někdy příliš upřímný a otevřený, nemějte mně to za zlé. Byl jsem veden jen jedinou snahou: zachránit samostatnost a čest národa a zachovat všechny ty mravní hodnoty nahromaděné za dvacet let samostatnosti. Dnes chtěl bych Vám říci něco jiného. Ve své straně velmi často sám a ve veřejnosti opět téměř sám hájím Vaši politickou koncepci. Po mém soudu byla to koncepce skutečně samostatného a neodvislého státu, která odpovídala našemu tisíciletému vývoji. Právě proto měla v sobě risiko válečného konfliktu s Německem. Jedinou mou výtkou jest, že jsme toto nebezpečí nepodstoupili, když se stalo konkretním, neboť vyhnuvše se logickému závěru, učinili jsme bezcennými logické premisy. Snad se mýlím a snad usuzuje se mně snadněji než Vám, který jste měl odpovědnost za statisíce životů. Jsem však stále přesvědčen, že podmínky diktované po prohrané válce, nebyly by o mnoho horší než podmínky „míru“, který vydává na milion českých duší vyhubení a zotročení a stát, nyní již ne jednotný, ale trialistický, na milost a nemilost sousedů. Nevím, odkud budeme čerpati národní hrdost.

Dnes hledá se viník. Bohužel splňuje se to, co jsem Vám předpověděl: jen Vy máte nésti odpovědnost za všechno, co se stalo. A všichni zbabělci, kteří se schovávali za Vás a za Vaši autoritu, kteří nechávali Vám rozhodnutí, aby sami nemusili rozhodovat, nehnou ani prstem, aby Vás vzali v ochranu a přihlásili se také o svůj podíl na odpovědnosti. Všem těm „politikům“, jimiž jste byl obklopen a o nichž jste se domníval, že s nimi vyvedete stát z katastrofy a v jejichž loyalitu jste věřil, není nic vítanějšího, než když štvanicí na Vás jest odvedena pozornost národa od jejich vlastní viny. Nedělal jsem si a nedělám si ilusí o našem politickém životě. Netušil jsem však, že i v době tak tragické pro národ a stát jest v našem politickém životě tak málo rytířskosti, odpovědnosti a odvahy, ale zato tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti a tolik touhy na národní katastrofě vydělat.

A proto Vám, pane presidente, píši. Přál bych si, abyste byl ujištěn o tom, že nemám nic společného s těmito štvanicemi a útoky na Vás, byť i je podnikala má vlastní strana a její tisk. Říká se, že nejspolehlivější měřítkem správnosti určité politiky jest její výsledek. Ze dvou katastrof, které jsme měli na vybranou, volil jste tu, k níž došlo. Já bych volil tu druhou – válku. V tom jsem se s Vámi neshodoval. Avšak proto nepozbyl jsem úcty k Vašim vlastnostem a schopnostem a nejsem také ochoten zapomenout na všechny klady Vaší práce pro národ a stát, kterou jste konal téměř čtvrt století. S bolestí a jistou melancholií vidím, že Vaší abdikací odchází z našeho života ta idealistická generace, která pracovala za války pro osvobození národa doma i za hranicemi, a dostávají se k slovu pováleční materialisté, jejichž osobním prospěchům má republika sloužit.

Přeji Vám, pane presidente, hodně klidu a síly, a zejména Vám přeji, aby silnou a klidnou zůstala Vaše žena, která vždy tak statečně snášela s Vámi vše dobré i zlé a na kterou s úctou vzpomínají všichni, kdo měli čest ji poznati. Jsem šťasten, že mezi ně patřím i já a moje žena.

S projevem hluboké úcty Vám oddaný Dr. Ladislav Rašín

Odpověď prezidenta Edvarda Beneše:

Londýn, listopad 1938

Vážený pane doktore, 

Doufám, že dopis, jímž jsem Vám děkoval za dopis Váš, došel. Ne-li, tož díky své opětuji. Váš dopis mi byl obzvlášť milý, protože to byl dopis toho druhu první … A pak proto, že mi potvrdil to, co jsem si v poslední době jako president zjišťoval a viděl, že totiž naše názory o vývoji situace vnitřní i vnější se vcelku nerozcházely. A proto i já Vám potvrzuji, že by bylo jistě bývalo dobře. Kdybychom bývali více ve styku …

Byl jsem rád, když jsem četl ve Vašem dopisu a dozvěděl se pak bližší detaily o Vašem stanovisku ke kampani proti mně po mém odchodu vedené. Chtěl bych \vám k tomu dát několik svých poznámek. Je u nás tolik desorientace a tolik legend, že snad bude dobře, když některá fakta – nebo aspoň mé stanovisko – budete znát. 

           1. Já nikdy v budoucnosti nebudu dokazovat vinu kohokoliv na zářijových událostech. Já také nikdy nebudu říkat, že za to a ono nemám odpovědnost já, nýbrž ten a ten. Ale plně a důsledně se budu hlásit k odpovědnosti, která mně náležela. Je sice pravda, že jsem konstitučně odpověden nebyl já, nýbrž vláda, je však také pravda, že fakticky největší vliv jsem měl já a v rozhodujících chvílích a týdnech vláda beze mne, bez porady se mnou nebo bez rozhodnutí mého nechtěla nic podniknout, a že naopak já jsem musil učinit řadu věcí bez předběžného detailního rozhodnutí i když v zásadě jsem se vždy dohodl předem a dodatečně vždy a ve všem jsem referoval a dostal vždy souhlas a schválení. Ale nebylo nikdy mým zvykem a mou methodou v politice říkat: To já ne, to ten a ten. Já nyní připravuji své paměti, a i když by nebyly publikovány hned, řeknu vše, jak to prostě bylo, bez útoků, bez obviňování kohokoli. Dám fakta i vnitropoliticky i vněpoliticky. Nikoli, abych svou politiku obhajoval – pokládám prostě za svou povinnost tuto historicky důležitou dobu objasnit už proto, aby bylo vidět, jak postupovat dále, dojde-li k válce, k rozvratu, k revoluci, k chaosu v Evropě, v Německu, ve střední Evropě atd. 

2. Přemýšlím přirozeně mnoho o všem, co se stalo, co bylo dobré v našem postupu a co chybné, uvnitř i navenek. Chtěl bych k tomu nyní jen stručně říci toto: Nebylo by správné soudit, že francouzská zrada bylo něco nevyhnutelného. Je fakt, že Bonnet a celá jeho klika už od delší doby byla připravena za každou cenu válce se vyhnout, Francii z jejích závazků osvobodit. Zdá se, že mnozí by snad rádi viděli zradu naši – aby si pak mohli snáze umýt ruce. Ale o to byl ve Francii až do poslední chvíle boj. Dlužno ovšem konstatovat, že všichni – pravice, střed, levice – se války báli; lid by byl klidně šel, ale politikové všech stran svou nerozhodností, strachem z odpovědnosti a nedostatkem odvahy zradu prostě zavinili a umožnili. Chamberlain do války nechtěl z neznalosti, z nepochopení, z egoismu, mnozí kol něho z cynismu, Bonnet naproti tomu přímo a záměrně připravoval pro Francii politiku opuštění střední a východní Evropy – obavy ze Sovětského svazu u něho a jeho politiky hrály také značnou roli. A tak tyto dvě kliky připravovaly naše opuštění a kapitulaci – zatím co v obou zemích tábory opačné hleděly zachránit, co se dalo.

Mnozí říkají, že to dlouho bylo pořád 50:50. A v tom právě byla ta strašná naše situace: Každý náš chybný krok by byl býval těžkým závažím a byl by převrhl celou rovnováhu na stranu našich odpůrců. Uvažte, že když konečně se naše vláda na návrh ministra vnitra samého rozhodla prohlásit proti vnitřnímu rozvracování stanné právo, přišel francouzský vyslanec ostře vytýkat, že to vyvolá v Berlíně zlou reakci a že to s nimi nebylo dohodnuto! A takových věcí bylo více. Bojoval jsem proti tomu všemu zoufale, měl jsem frontu uvnitř, frontu tzv. sudetoněmeckou, frontu slovenskou, frontu francouzskou a anglickou – vedle Hitlera. Musil jsem dávat pozor na vojáky, aby neudělali neprozřetelnost, neboť na to se čekalo; čekal jsem také nepřátelský zákrok polský. Ale hlavně jsem, pokud nehrozila přímo válka, pořád viděl možnost a nebezpečí duchovního rozdělení národa na fronty dvě; přes všecko mé úsilí po celá tři léta, nepodařilo se mi plně překlenout rozpor mezi agrárníky a ostatní částí koalice.

Nevím, zdali měl kdo těžší problém naší historie řešit. Byl jsem si všeho toho plně vědom, viděl jsem, že koalice nebyla tak silná a nosná, aby to všecko zmohla, a tak věda, že se musím obětovat a podle svého vědomí a svědomí udělat, co mi má svatá povinnost patriota ukládá, jsem podnikl všecko, co bylo možno: Dohodu s Německem, dohodu s našimi Němci, dohodu s Polskem, dohodu se Slováky, jednotu v koalici, a ovšem především jsem se připravil i na válku. Nic jsem nevylučoval, vše připravil.

3. Ale ovšem naše těžká historická posice se znovu jako vždy ve všech těžkých dobách našich dějin ukázala, Naši si často vůbec neuvědomují, že národ, který v historii měl a má své těžké účty s Německem, Rakouskem, Maďarskem a i Polskem, který je sám příliš malý, aby byl dost silným a pro kteréhokoli souseda rozhodujícím spojencem proti těm všem druhým – a přitom je slabším nežli jeho odpůrci – že národ ten si jejich přátelství nebo aspoň neutralitu nemůže vykoupit v těžkých chvílích své historie jinak nežli částmi svého vlastního těla. A i pak to zůstane pochybným, poněvadž takto vykoupenou politiku soused přirozeně sám nepokládá za upřímnou a jistou. Proto naše spojenectví opravdová mohla být vždy jen evropská: Západ – Východ, Francie – Sovětský svaz.

A ve chvíli, kdy Francie (a Anglie) přestaly jednomyslně a z přesvědčení věřit, že mohou udržet právní stav versailleský, ve chvíli, kdy opustili evropskou frontu Poláci a kdy ji opustili Jihoslované, za nejistoty Rumunska – my sami svými silami jsme dosavadní stav zachránit nemohli. A přejít na druhou stranu jako Poláci a Jihoslované jsme nesměli; byla by to bývala rána smrtelná pro národ i stát, nic by nám to navenek nebylo pomohlo a uvnitř by nás to bylo rozvrátilo. Neboť až bychom byli Západ opustili, všichni ti naši sousedé by nám společnou politikou byli vzali více, než se stalo nyní, eventuálně by se byli pokusili o zničení státu vůbec.

Slyším námitku a výtku: Proč jsme se nepohodli s Německem a Maďarskem jako Polsko, jako Jihoslované? Odpovídám: Počkejme jen ještě chvíli a uvidíme, jak se ta dohoda osvědčí Polsku a Jihoslovanům! S Poláky už to začíná.

Ale hlavně: Jsou to buď lži, nebo naivní víra v to, co odpůrci říkají, když se tvrdí nebo myslí, že jsme se o to nepokusili. Já jsem byl přece r. 1928 první spojenecký ministr, který navštívil Berlín a jednal o dohodu a spolupráci - ovšem v rámci evropském, společném všem. Chvalkovský byl tehdy vyslancem v Berlíně a mým rozhovorům asistoval a zprávu o tom napsal. V roce 1936 a 1937 poslal ke mně do Prahy Hitler dva své důvěrníky. Jednal jsem s nimi jednou tři hodiny po druhé sedm hodin. Byli prý spokojeni; v rozhovoru jsme došli tak daleko, že jsem už text dohody formuloval a poslal vysl. Mastnému do Berlína (Mastný se všeho účastnil). Ovšem byl to návrh, který neznamenal zradu ani Paříže, ani Sovětského svazu. Spojenců jsem vše správně a poctivě sdělil, naši vládu informoval a vůdcům koaličních stran jsem vše důvěrně pověděl. Najednou bez odůvodnění Berlín jednání přerušil. V srpnu 1938 jsem si zavolal Eisenlohra a návrh opakoval: Žádná odpověď!

A Polsko! V r. 1933 jsem třikrát oficielně nabídl dohodu Polsku, přesně vše formuloval, sám osobně jsem to v Ženevě Beckovi navrhl, přes vysl. Grzybowského znovu jsem to předal a odpověď žádal, a pak opět jsem zakročil přes vysl. Girsu po třetí – odpověď žádná dána nebyla. Vysl. Girsa o tom napsal podrobné úřední zprávy.

Když byl Rydz-Śmygly v Paříži a pak gen. Gamelin v Polsku, udělal jsem nabídku znovu. Gamelinovi jsem dal věc přímo písemně do rukou a Gamelin Rydz-Śmyglymu věc vyložil a text přečetl – žádná odpověď. Když před polsko-německou smlouvou u nás na podzim roku 1933 Berlín dělal sondáž o separátní možné dohodě mezi Prahou a Berlínem, hned jsem o tom loyálně Varšavu oficielně zpravil …

Italie: Jak se dohodovat se státem, jehož oficielní a stále prohlašovaný program byla územní revise na útraty naše a nejbližších našich dvou či tří spojenců Jugoslavie, Francie, Rumunska? A přesto byl jsem já první ministr, který … v r. 1923 šel do Říma … Udělal jsem pak dohodu v r. 1924 s Mussolinim proti Habsburkům a o přátelské spolupráci. A když jsem ji navrhoval prodloužit v r. 1928 a chtěl jet znovu do Říma, Řím odmítl, stejně jako odmítl smlouvu s Jihoslovany a Rumuny …

Mohli jsme se s nimi všemi dohodnout, ano! Ale jen takto: opustit Francii a připravovat územní dobrovolné koncese Maďarsku a Polsku. A ovšem být připraveni na to, že nám pak Německo vezme, co bude chtít. Kdo u nás byl ochoten tuto politiku dělat?

Politika možná, důstojná a čestná byla jen ta, kterou jsme dělali, a kterou léta, až do poslední chvíle, všichni přijímali a schvalovali …

4. A nyní něco o tom, v čem jsme spolu nesouhlasili. Válka v r, 1938! Ano, byl jsem hotov ke všem eventualitám. Od roku 1932 jsem se na ni vědomě připravoval. Když v r. 1932 v červenci jsem se vrátil z prvních dlouhých zasedání konference odzbrojovací, šel jsem hned do našeho štábu a za přítomnosti všech členů a min. nár. obrany B. Bradáče jsem jim řekl: „Dávám Vám čtyři léta. V roce 1936 patrně dojde ke krisi – připravit do té doby všecko!“ U nás všichni vědí, co jsem v té věci dělal a udělal jako president. V kritických chvílích květnových a zářijových roku 1938 jsem musil mírnit vojáky i naše levé kruhy, aby neprovedly neprozřetelnost … Paříž nám prý vytýkala, že se u nás štve do války, a že by to mohlo špatně skončit. – Všecka usnesení, která se stala ve věci mobilisace a jiných válečných opatření, byla však vždy jednomyslná, když já osobně byl vždy elementem zmírňovacím mezi pravicí a levicí kabinetu a koalice.

Ale nevylučoval jsem válku a připravovalo se. Bylo mi jasno od měsíce srpna a září, že nejsprávnějším řešením celé krise bylo pro nás, pro Francii, pro Evropu i pro Německo nepovolit i za cenu války. To byla má politika. Ale už od srpna jsem viděl, jak Paříž i Londýn s námi hrají. Runcimanovi jsem nesčetněkrát řekl, že nejde o naše Němce, a tudíž o otázku vnitřní, nýbrž že jde o poměr Berlín – Praha. Delacroixovi i Newtonovi jsem nesčetněkrát vyložil, co se stane – a dnes se to všecko jedno za druhým, počínaje ČSR, uvnitř a navenek, a pokračuje Rumunskem, Polskem atd., skutečně děje – jestli nás opustí a nepůjdou s námi do důsledků na naši ochranu a v odporu proti Německu … Ale viděl jsem, že Paříž i Londýn hledají cesty, jak v žádném případě nejít …

To byly mé úvahy ve dnech a probděných nocích v době krise. Do poslední chvíle jsem dával přednost odporu a tím event. Válce. Chvíle, kdy jsem podepsal dekret mobilisace a dozvěděl se oficielně od Angličanů, že prý Němci druhý den ve 2 hod. odpol. Začnou pochod proti nám, byla chvíle velkého ulehčení: Situace byla jasná. Ale několik hodin nato přišla zpráva, že se čtyři velmoci sejdou v Mnichově – bylo mi jasno, že Francie a Anglie se rozhodly v pravém slova smyslu nás obětovat a že bychom od té chvíle byli skutečně sami. Měl jsem v těch těžkých chvílích několik rozhovorů s vyslanci obou velmocí – byla to hrůza! …

Po všech těchto a podobných úvahách jsem ve své duši rozhodl, že musím vzít na sebe odpovědnost a rozhodnout se pro eventualitu pro stát a národ vcelku příznivější, i když měla v sobě mnoho nebezpečí:

a) Válku za těchto okolností sami vést nemůžeme. Má pro nás více pravděpodobnosti zkázy a jistě větších škod – zkázy válečné a zkázy státu – než odložení konfliktu na dobu vhodnější.

b) Vynucené přijetí diktátu pro okamžik znamená zachránit co možno nejvíce, dostat eventuálně garancii velmocí (snad zcela bezcenná nebude!) a nějakou pomoc hospodářskou. Budou nám také dány všecky možnosti připravit se na boj příští za lepších podmínek, než kdybychom padli nyní hned a sami.

            5. Věděl jsem, že za všecka tato rozhodnutí odpovědnost tak, jak se situace vyvinula, musím na sebe vzít já. Věděl jsem, že to znamená můj odchod a změnu orientace vnitřní i vnější … Viděl jsem dobře, kam věci jdou, a některým ministrům jsem to řekl. Šlo mi pak už jen o to, jak sestavit novou přechodnou vládu a svým odchodem umožnit okamžitě nové vládě a státu vnitřní i vnější, aspoň dočasnou přeorientaci. Byl jsem před Německem i světem symbolisací republiky a její dosavadní linie, symbolem odporu a tím, kdo držel prapor boje o hranice, o demokracii a o koncepci celoevropské politiky … Mnichov byl hanebnou kapitulací a zradou toho všeho. Bylo mi jasno, že v zájmu státu a národa musím odejít. Bylo však věcí zájmu státu a národa pro jeho politiku budoucí, aby bylo jasno – když už jsme nepadli v boji – že jsme odešli jako oběť zrady jedněch, přesily, násilí a nespravedlnosti druhých. A abychom odešli se vztyčeným čelem! Když jsem se loučil na Hradě dne 6. října s úředníky kanceláře, řekl jsem jim: „Hleďte zde zachovat toho ducha, kterého jsem se zde snažil držet a hájit. Odcházím s vědomím, že jsem se pokusil všemi silami zdolat nadlidský úkol, poctivě, oddaně a odvážně, a odcházím s čelem čistým a vztyčeným. Věřím, že se nám podaří zachránit to nejnutnější z toho, co nám dala národní revoluce, abychom s tímto dědictvím mohli vést svůj boj příští.“

             6. To je asi to hlavní, co jsem Vám chtěl říci o minulosti – není to zdaleka úplné. Jsou to jen myšlenky, jak mi přicházely do pera. O budoucnosti bych chtěl zatím říci toto:

Já sám myslím, a zde všude i ve Francii se soudí, že přirozeně věci půjdou dále. – Na rozdíl od toho, co očekávali páni z Mnichova, kapitulací v Mnichově nebylo vyřešeno nic. Je to jen nový začátek. Také zde už je všem jasno, že to byla pohroma; zbrojí doopravdy a vidí také sami, že dohoda s Osou není možná. Dnes tak soudí, zdá se i vláda. Patrně ani Italii uspokojit nebudou moci. A tak se každý ptá: Co a kdy to začne? Ví se, že katastrofa nějakého druhu přijde, neví se jen, jaká a kdy.

Já sám soudím na tři eventuality:

a)Válka dříve či později. Mnozí zde a ve Francii myslí už z jara, já čekám spíše později.

b)Mnozí čekají revoluci nebo zvrat poměrů v Německu anebo postupné revoluce v různých státech jako v roce 1848 – a z toho zase možné války lokální a pak všeobecnější.

c)Dnešní marasmus by pokračoval: Ani mír, ani válka. A závěr se nevidí. – Anebo očekávají trochu více důstojnosti a síly v Paříži a v Londýně (s eventuálním, aspoň částečným odloučením Italie od Berlína) a tím sice zaražení rozpětí Osy a trochu více klidu, ale přece jen ne mír, zato však více naděje oddalovat konflikt co nejvíce, jak se dá. Ale konec toho zas dobře se nevidí.

Eventualita třetí byla by patrně nejhorší i pro nás, i pro ostatní Evropu, poněvadž by to bylo postupné demoralisování a rozklad všech. Za všech okolností by to i pak byla na konec nějaká katastrofa – revoluce, rozvraty a pak zase války atd. Že by se z toho marasmu přece jen vyklubalo nějaké trvalejší dohodnutí při dnešním zbrojení a ideologických rozporech, sotva se dá čekat. Vždyť problémy sociální a hospodářské budou stále tíživější!

Ale my nemůžeme vylučovat nic a musíme se na vše připravovat. Pro doby blízké i pozdější. Bude-li válka – tož nejdříve čekat v neutralitě, trochu jako za války poslední. Pro ten případ bude musit fungovat hned zase nějaká naše fronta pro západní Evropu – vedle oficielní politiky našeho státu. Proto i dnes je dobře na to myslit a přes dnešní zlý postup Západu vzhledem k nám uvažovat, že je tam mnoho těch, kteří byli a jsou s námi dosud, a že my i nadále Francii a Anglii budeme zase potřebovat, stejně jako Sovětský svaz. To neznamená oficielní politiku dvou želízek – znamená to, že náš stát a naše oficielní místa musí jít opatrně a zdrženlivě podle nynější situace, a jiní na druhé straně se musí připravovat, že půjdou se Západem …Jedním slovem: I v koncesích totalismu doma, i v obratu k Německu, i v nynější těžké situaci zachovat míru a opatrnost. Mnozí z vás by měli držet hned opatrně v jistém smyslu starou linii – a pak být připraveni v daném momentě a zařídit se cele podle poměrů, podle postupu války a událostí. Budou-li jedni při moci, musí se druzí obětovat pro naši starou a vždy trvající tradici národní … Nelze ovšem už dnes dělat obtíže státu a vládě! Ale myslit a připravovat se na vše v budoucnosti!

Bude-li revoluce a válka – platí totéž, bude-li delší doba marasmu, konec konců platí totéž. Ilusí si nedělám, nijak zvlášť optimisticky se na vývoj Evropy nedívám, zejména ne v době nejbližší. Ale i kdyby to pro mne znamenalo zůstat navždy psancem, je nutno vést náš ideový i politický, historický boj dál.

7. Ovšem nikomu zradu nezapomenout, svých práv a území nám odňatého nikdy se nevzdat! Nyní přirozeně se o tom u nás doma mluvit mnoho nedá, ale tím více se připravovat a na to myslit! Přitom bych chtěl hodně zdůraznit: Je přímo hrůza z toho, že se nevidí, že jakékoli domácí boje a obviňování sebe navzájem prostě exkulpují Francii a Anglii z toho, co udělaly. A sami sebe obviňujíce, pro budoucnost se tím zříkáme všech svých oprávněných nároků! Všichni ostatní v celém světě jsou si vědomi toho, že se u nás stal zločin a že se nám zle ukřivdilo; a to přece musí být naše zbraň pro revisi Mnichova a všeho ostatního! Je to naše hypotéka proti Anglii a Francii. A proto pozor! Nezničit ji ani zbytečnými extrémismy ať v ústupcích Německu, ať vnitřní politikou totalitní, ať vlastními spory a vzájemným sebeobviňováním. Neznamená to, že si nemáme uvědomit anebo v dané chvíli neříci, kdy jsme chybovali a kdo chyboval. To ostatně události ukáží jistě samy. Skrýt se nedá nic.

Konec konců naše geografická posice nám nic jiného dělat nedovolí: Na chvíli počkat a pak znovu do svého historického boje a do kulturního i politického útoku! Víte dobře a vědí všichni dobře, že čekat něco od Německa je ilusí – dá nám jen to, co si vynutíme a vybojujeme … Proto jsem pokládal za ilusi, že by nějaká dohoda s ním byla naše hranice zachránila, kdyby Francie, Anglie a Sovětský svaz se desinteresovaly ve střední Evropě. Byli bychom ztratili to, co nyní, ale v bezectnosti a ve vnitřním a národním rozvratu, davše sami bezectně své hlavy do chomoutu. Takto aspoň jsme se bránili, jak se dalo, a zachovali čest. Byli jsme sice zrazeni, získali jsme si však uznání světa (aspoň všech slušných lidí) – a zachovali pro budoucnost stát a hypotéku proti svým bývalým spojencům. Vím, že snad Vy a i jiní se obáváte, že dnešní stav povede automaticky k našemu rozkladu nebo ztrátě republiky. Věřím však, že dobrá taktika i dnes to nejnutnější může zachovat. A i kdyby tomu tak nebylo, tož ztracená naše lokální válka anebo dohoda s Německem by byla vedla k témuž – poslední eventualita dokonce v necti a pohaně.

Já sám půjdu naznačenou cestou dál. Nic ze své linie neodvolám. Po návratu z Ameriky v létě příštího roku uvidím, co prakticky dál. Zdali se vrátím pak domů, nevím. I kdybych se vrátil, budu pak stále více v cizině nežli doma, abych připravoval půdu pro chvíli, která jistě přijde.

Váš Dr. E. B.