Několik vzpomínek na zakládání Kruhu

Lumír Tuček

Byl jsem požádán, abych napsal své vzpomínky na zakládání Kruhu občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Nejprve jsem se zamyslel, s kým bych o tomto úkolu měl pohovořit, a velmi mne překvapilo, když jsem si uvědomil, že ačkoli ještě od okamžiku zakládající schůze (28.října 1993) neuplynulo ani dvacet let, jsem posledním členem, který je členem celostátního výboru Kruhu od jeho první schůze, takže nemám na koho se obrátit, abych své vzpomínky porovnal a doplnil.

To je především proto, že období od uzavření mnichovské dohody v září 1938 do zakládající schůze Kruhu nevytvářelo vhodné podmínky nebo prostředí, jež by dovolovalo se příčinám a okolnostem odchodu Čechů z pohraničí podrobněji věnovat. Krátce po obsazení pohraničí na podzim 1938 došlo 15.března 1939 k obsazení zbytku českých zemí německými ozbrojenými silami a v českých zemích se dostal k moci nacistický protektorátní totalitarismus, který trval až do konce druhé světové války, jež začala na podzim roku 1939 a skončila v květnu 1945.

Po krátkém období, jež netrvalo ani tři roky, nastoupil k moci tak zvaným vítězným únorem totalitarismus komunistický, jenž se udržel u moci až do listopadu 1989. Přestože skončil vnitrostátním převratem a formálně vzniklo demokratické zřízení, nemůžeme dnes po skoro čtvrtstoletí existence poukázat na nějaké významné úspěchy, jichž jsme dosáhli.A měli bychom si přiznat, že naše perspektivy jsou dnes méně nadějné než v roce 1918, kdy Masaryk prohlásil, že budeme potřebovat padesát let, abychom republiku dobudovali.

Uprchlíci před nacistickým terorem (1938)

Dnes, prakticky po jednom století, bychom měli být schopni posoudit, proč na tom tak jsme a v čem se naše podmínky zhoršily. Po roce 1918 jsme měli dva vynikající státníky: Masaryka a Beneše, kteří správně chápali, co pro další úspěšný vývoj potřebujeme. To samozřejmě nestačí. Záleží také na tom, jak občané chápou potřeby státu a co jsou pro další úspěšný vývoj připraveni udělat. Tady je potřeba si připomenout, že v roce 1993 se bývalé Československo rozdělilo na dva samostatné státy: Českou republiku a Slovensko. Bylo to nepochybně v zájmu politických představitelů v obou vznikajících státech, jimž se situace zjednodušila a řízení státu s jedním národem usnadnilo.

Občané, kteří měli možnost využít tři čtvrtiny století trvající existenci společného československého státu k jeho obraně a k vlastnímu politickému růstu, chápali však, že dva nově vzniklé menší státy těžko mohou předchozí větší stát pohotově nahradit. Zejména proto, že v nových podmínkách globalizace poroste vliv velmocí, jež jsou lépe vybaveny surovinami. A také proto, že i historicky krátká existence společného státu ukázala, že nové prvky na politické scéně Evropy nemusí být vždycky vítané.

Konec existence československého státu naznačoval, že tlak, který proti Masarykovu pojetí nezávislého, svobodného a demokratického státu vznikl, nemusí skončit. Česká republika, která se k tomuto pojetí čestně a správně přihlásila, má jen na východě delší hranici společnou se spřáteleným polským a slovenským státem, na jihu, západě i severu je vklíněna mezi Rakousko a Německo.

Útěk ze zabraného pohraničí.

Mnozí naši občané pochopili tuto novou situaci jako riskantní a uvažovali, jak na ni reagovat. Dva členové Českého svazu bojovníků za svobodu – Miroslav Klen a Pavel Macháček – se obrátili na organizace ČSBS a svolali na 28.10.1993 setkání občanů, kteří byli nuceni odejít ze zabraného pohraničí do vnitrozemí. Setkání se uskutečnilo v budově vojenského historického ústavu a zaslalo o tom zprávu ČTK. Zprávu uveřejnil pouze jediný deník a to Svobodné slovo, z něhož jsem se o této události dověděl a podařilo se mi navázat telefonický kontakt s Pavlem Macháčkem, jenž mne pozval na výborovou schůzi, kde jsem byl do výboru kooptován. Z výborové schůze jsem šel s Miroslavem Klenem, který si během společné cesty v rozhovoru ujasnil, že nejsem zasažen stalinistickým myšlením. Já jsem měl příležitost pochopit, že jdu s občanem, který držel na Staroměstském náměstí protestní hladovku, když Václav Havel prohlásil, že pojede do Spolkové republiky Německo se omluvit, nepamatuji si již přesně za co. Miroslav Klen byl k presidentu Havlovi pozván k rozhovoru a nikdy jsme se nedozvěděli, o čem spolu hovořili. Dohodli se, že o obsahu rozhovoru nebudou s nikým mluvit. Mně naprosto stačilo, že cesta Václava Havla do Spolkové republiky Německo se neuskutečnila.

 

Lumír Tuček