28.10.2013 uplyne
20 let od doby, kdy proběhla za pomoci ČSBS ustavující schůze
Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.
Nastal tedy čas ohlédnout se zpět a provést bilanci výsledků
naší práce.
Důvodem pro založení Kruhu byl sílící tlak ze
sudetoněmeckých organizací volajících po revizi výsledků druhé
světové války, zejména článku XIII Postupimské dohody. Po
rozpadu Československa, o němž se členové sudetoněmeckých
organizací domnívali, že potvrzuje jejich představy o našem
státu jako o „chybné konstrukci“, tlak zesílil. V médiích
se rozběhly na toto téma diskuse, v nichž jsme ovšem častěji
viděli představitele landsmanšaftu, zatímco nám se jen málokdy
podařilo do médií proniknout. Hlavním naším úkolem bylo
účastnit se probíhajícího česko-německého dialogu a snažili
jsme se o to všude, kde to bylo možné: v domě Petra Parléře,
který byl tehdy vlastnictvím německé menšiny,
v Goethe-Institutu, na konferencích pořádaných Českou
mírovou společností, na konferencích v Jihlavě a později
v Brně, které se konají dodnes. V začátcích naší
existence jsme spolupracovali i s Kruhem přátel
česko-německého porozumění a dosud existují členové obou
těchto sdružení.
Od samého začátku
vydáváme pravidelně dvakrát ročně „Zprávy z Kruhu“,
jejichž vysokou úroveň jak po stránce obsahové tak po stránce
formální se daří udržovat přesto, že mají už v pořadí
třetí redakci. Na tomto místě musím vzpomenout dlouholetou a
úspěšnou činnost Antonína Michálka a později Karla Zeleného.
K nejvýznamnějším
výsledkům naší činnosti patří tři svazky Vzpomínek, jejichž
editorem byl rovněž
Karel Zelený, a také publikace „Opožděná
svědectví“ E.Ovčáčka. Hodnota této práce je zvýšena tím,
že dnes už by nemohla být uskutečněna – pamětníci bohužel
umírají. V letošním roce vyšla vědecká práce Jana Bendy
s názvem „Útěky a vyhánění z pohraničí českých
zemí 1938-1939“, kde jsou zmíněné publikace uvedeny
v literatuře a v textu často citovány. Autor nám 1
výtisk věnoval, takže dárek ke dvacátým narozeninám máme.
V posledních
letech se můžeme pochlubit dobře vedenými webovými stránkami
(zásluhou Jana Kovanice) a spoluprací s evropskými
organizacemi podobného zaměření. Důležitým výsledkem této
spolupráce bude letos dokončená expozice v Muzeu slovinských
vyhnanců na hradě Rajhenburg u Brestanice ve Slovinsku. Ve
spolupráci se slovinskou organizací Sdružení slovinských
vyhnanců a Národním muzeem jsme v minulém roce představili
v Národním památníku výstavu o vyhnání Slovinců a násilí
nad ostatními evropskými národy. Z Prahy výstava putovala do
Banské Bystrice na Slovensku.
Zdá se, že
s bilancí naší činnosti bychom mohli být spokojeni. Musím
se bohužel zmínit i o smutnějších skutečnostech. Protože
členská základna je tvořena převážně pamětníky r. 1938,
zmenšila se za dvacet let na polovinu a průměrný věk našich
členů je více než 80 let. Tento vývoj je ovšem přirozený a
nelze ho zastavit. Musíme najít způsob, jak získat nové členy
mezi mladými, a to bude obtížné. 40 let života v totalitním
systému odnaučilo naše lidi politickému myšlení a mladí se
nemají od koho tomu naučit. Bude ale nutné tento úkol splnit.
Jiří Prokop
