 |
| E. Beneš s gen. Lužou při cvičení 1936 |
Ve vnitrozemí je normální všední den, nemobilizovaní jdou do práce, děti do škol, jen kromě brašen mají přes rameno ještě hozeny šedé plechové pouzdro s plynovou maskou. Britský novinář Sydney Morell si zapisuje:
„Češi byli vždycky sjednocený národ, ale v těchto dnech obrovského napětí byli ve své kázni obdivuhodní. Chodíval jsem se zpočátku přesvědčit k německému vyslanectví, zda tam nedojde k nějakým protiněmeckým výtržnostem. Budova vyslanectví byla takřka vedle britské legace a byla vždy dobře střežena vojskem a policií. Žádné průvody tam však netáhly. Češi, neuvěřitelně rozumní ve chvílích, kdy člověka obyčejně unášejí citové vzněty, si uvědomili, že je tu pro každého příliš mnoho jiné práce, než pořádat průvody. Demonstrovat před německým vyslanectvím se nikdo nepokusil.”
Přes zdánlivou idylu a zavedenou cenzuru, se začínají šířit pověsti o tom, že Polsko začíná mobilizovat proti Československu. Polsko, proti kterému, jak si spočítal velitel čs. armády generál Ludvík Krejčí, nemáme dostatečné síly – pokud chceme úspěšně hájit hranice s Německem. Dopoledne přijíždí Krejčí z klánovické školy na Hrad, spolu s divizním generálem Karlem Husárkem, aby u prezidenta Beneše vyzvěděl, jak je to s aktuální ochotou spojenců dodržet své závazky vůči ČSR a poskytnou nám pomoc. Ta není valná.
Aby bylo možno co nejvýhodněji použít všechny zdroje, které má republika k dispozici, je ustanoveno nové zvláštní ministerstvo pod názvem Nejvyšší úřad hospodářský.
Na dosud nedokončených opevněních se nadále intenzivně pracuje. Krom pokládání linií protitankových ježků a protipěchotních konstrukcí s ostnatým drátem, probíhá na několika místech ještě betonáž. Na obranném pásmu Liběchovské příčky, která je v druhé linii opevnění před Mělníkem, se provádějí výkopy. Ale v okolí pevnůstek nad krkonošským Kotlem už zákopníci bourají všelijaké stavební ohrady a všechny pomocné stavby, které brání výhledu a výstřelu z objektů.
Freikorps opět zesiluje svou činnost. Jen v oblasti I. sboru je hlášeno sedm přepadů. Dnešek je významný tím, že prokazatelně poprvé vstupují do bojů i pravidelné jednotky Wehrmachtu! Přesto je hlášena jen jedna československá oběť: V mostecké nemocnici umírá dozorce finanční stráže František Koubek na zranění, která utržil při přepadení Stráže obrany státu u Moldavy.
Problém hlídek SOS s henleinovskými přepadeními zůstává i po nástupu armády do pohraničí. Hlídají totiž hlavně území mezi obrannými liniemi, jež jsou obsazeny pravidelným vojskem, a hranicemi. V Krkonoších je toto území široké jen pár kilometrů, a jedná se o náhorní pláně, tam tedy jejich hlídky neprocházejí. Ale třeba na Liberecku mají na starosti celý pravidelně osídlený Frýdlanský výběžek. Vojenská obrněná vozidla sem přijíždějí jen potlačit případný konflikt.
Z pohraničí pokračuje útěk Čechů, německých sociálních demokratů a komunistů, a Židů všech národností…
Do Vyškova u Brna dojíždějí jednotlivé složky Hlavního velitelství a rozmisťují se jak ve Vyškově, tak v okolních obcích. Do Vyškova dorazil z Klánovic i velitel čs. armády Krejčí se svým doprovodem.
Britský premiér Neville Chamberlain posílá po londýnských britsko-francouzských jednáních politiků „osobní dopis” Hitlerovi. V Berlíně ho předává přímo Hitlerovi jeho posel John Horace Wilson. Ještě před předáním dopisu vysvětluje Wilson Hitlerovi, do jaké svízelné situace se dostal Chamberlain po Hitlerově odmítnutí godesberských podmínek. Už tohle Hitlera rozběsní k nepříčetnosti. Při každé drobné poznámce v dopise, který je mu překládán, a jež mu není vhod, opět řve, a místy odchází pryč. Konečná Chamberlainova nabídka, aby se sešli zástupci německé a čs. vlády ho opět rouzzuří. Proti jednání není, ale nebude jednat o změnách memoranda, jen o tom, jak provést zábor. Hitler ječí:
„Když to území nedostanu, tak si pro ně půjdu! Panu Benešovi už nemohu dovolit, aby mě vodil za nos! Už nestrpím, aby Praha dělala ještě nějaké průtahy! Ať to bude tak nebo onak, ať se to stane vyjednáváním nebo násilím, 1. října bude sudetoněmecké území svobodné!”
So oder so… Vůdce hodlá na československou odpověď čekat pouze dva dny, do středy 28. září do 14:00.
Chamberlain je značně roztrpčen takovým chováním pana Hitlera. Pokládá to za konec snahám o dohodu. Už má toho pana Hitlera opravdu dost! On je na něj tak hodný, a zatím Hitler si z něj dělá rohožku. Na odpolední schůzi britské vlády oznamuje, že mu Francouzi sdělili: Pokud bude ČSR napadeno, přijdou mu Francouzi na pomoc. Britská vláda pak rozhoduje mobilizovat Královské námořnictvo.
V osm hodin večer má pronést Hitler další řeč ve Sportovním paláci v Berlíně. Očekává se opět protičeskoslovenské štvaní, které by mohlo podnítit české Němce k násilnému jednání. Proto je kolem 18:00 vyhlášeno, že němečtí obyvatelé pohraničí musí své rozhlasové přístroje odevzdat na poštách. Vysílačka ve Vratislavi byla zřízena speciálně pro informování – a úkolování – sudetských Němců. Stav branné pohotovosti státu tento zásah do „osobních práv” páté fronty Hitlerova Německa umožňuje.
V osm hodin Hitler před zcela zaplněným sálem opět řve: „Problém, kterým jsme se v posledních měsících a týdnech zabývali, je všem dobře znám. Problémem není Česko-Slovensko, ale spíše pan Beneš. Jeho jméno obsahuje vše, co miliony lidí dnes vzrušuje, nad čím zoufají a co je vede k fanatickým činům.”
Zde poznamenávám, že osobní nenávist Adolfa Hitlera k prezidentovi republiky je (možná jen podvědomým) zdrojem i dnešní fanatické nenávisti k dr. Edvardu Benešovi u některých současných profesionálních sudetských Němců – a „sudetských” Čechů.
Hitler řve dál: „A teď stojí před námi poslední problém, který musí být vyřešen a který bude vyřešen! Je to poslední územní požadavek, který mám v Evropě, ale je to požadavek od kterého neustoupím, a který, jak si přeje bůh, splním.” Potom následuje několik minut nenávistných výkřiků na adresu ČSR a prezidenta Beneše. A pak to hlavní, nahlas, do éteru, aby to mohl každý slyšet: Do prvního října musí být pohraničí odstoupeno. Hitler ještě pěkně poděkuje panu premiérovi Chamberlainovi za jeho upřímné snahy…
Americký novinář Shirer si o Hitlerovi zapisuje: „Zdá se, že dnes večer ztratil úplně své sebeovládání”.
Přítomnému davu je to ale recht, vyskakuje, zvedá pravice a fanaticky řve: „Nařizuj, vůdce, jdeme za tebou!”
Rozradostněné sudetoněmecké obyvatelstvo vytahuje ze zásuvek zástrčky svých radiopřijímačů a jde je poslušně odevzdat na poštu.
Po takovém projevu je očekáván okamžitý nálet na Prahu. Prezident Beneš opouští Hradčany, ačkoliv ty by mohly být paradoxně právě dnes uchráněny: Je zde totiž soustředěna většina vyslanectví, včetně švýcarského, které by v případě války zastupovalo Německo. Proto německé ministerstvo zahraničí nesměle vyjadřuje přání, aby byla tato oblast ušetřena. Nicméně rozhodnutí o případném vynětí některých čtvrtí Prahy z leteckého útoku si po poradě s maršálem Göringem, velitelem letectva, pro sebe vyhradil sám Hitler…
Chamberlain poslouchal Hitlera v přímém přenosu. Tomu, co mu přeložili, nemohl uvěřit. Pokud by však pro pana premiéra někdo zpracovával poznatky o Hitlerově chování, mohl by mu říci: Co jste čekal po svém podlézavém a poníženém chování? Proč jste hrozbu mobilizace Royal Navy a francouzského zásahu nesdělil Hitlerovi prostřednictvím Wilsona už v dopoledne?
Nejspíš proto, že by jistě zlobil, že…
V půl jedenácté večer se schází československá vláda. Ministr zahraničí Krofta konstatuje, že předání pohraničí do pozítří, jak požaduje Hitler, není fyzicky možné. Znamená to tedy nejspíš válku.
Prezident Edvard Beneš si nechává šít uniformu vrchního velitele. Chce se postavit do čela armády. Předpokládá, že i při pomoci všech spojenců bude nucen ustupovat. Ale hodlá bojovat do posledního dechu:
„Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se s nepřítelem až do smrti, tož já, jako prezident republiky, nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle a padnu s nimi.”
Československá armáda se připravuje na boj, který, jak to vypadá, se rozhoří ještě tuto noc.
(Další dny mobilizace budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)
Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.
Jan Kovanic
