Adventní projev Bernda Posselta

Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké "etnické skupiny"

(Přeložil Jan Schwippel)

Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké "etnické skupiny", se v adventní době dopustil svého dalšího milostiplného projevu. Jeho rozbor z pera autorek Jany Bobošíkové a Hany Lipovské si můžete přečíst v odkazu na stránky Institutu svobody a demokracie v článku "Deset vánočních drzostí Bernda Posselta", odkud pochází i úvodní fotografie. Zde uvádíme bez vlastního komentáře samostatně text onoho adventního poselství. Užijte si!

----------------------------------------

Milí krajané s kořeny v českých zemích, milí sudetoněmečtí krajané, milí čeští krajané, moji přátelé sudetoněmecké etnické skupiny a českých zemí, přistupujeme k Adventu letos velmi zvláštním způsobem, ale Advent je, což jsme po nějakou dobu snad zapomínali a co dnes znovu silněji vnímáme a cítíme, vlastně obdobím klidu nebo měl by být obdobím klidu, kdy se člověk trochu zamyslí. Advent je prostě přípravou na Vánoce a Vánoce nekončí čtyřiadvacátého, nýbrž Vánoce teprve čtyřiadvacátého vlastně začínají.

Také jsem vždy kladl důraz na to – a jsem někým, kdo rád slaví – ve Štrasburgu, v Evropském parlamentu pořádám oslavu o Vánocích pro mé přátele, ale vědomě to nenazývám vánoční oslavou, ale oslavou Adventu. Vánoce začínají čtyřiadvacátého a Advent má za úkol nás na Vánoce připravit. A to je krásně symbolizováno v adventním věnci, protože s každou svíčkou, kterou zapálíme, se Vánocům dostáváme o krok blíž. A Vánoce jsou spolu s Velikonocemi a letnicemi jedním ze tří nejvýznamnějších křesťanských svátků. 

Milí krajané, ani samotné Vánoce nejsou ještě koncem vývoje. O Vánocích k nám přišel Bůh na Zemi v podobě malého dítěte. A to je něco tak silného, že bychom na to neměli zapomínat, vytěsňovat to, ani z toho dělat kýč. Právě my, kteří jsme zvláště trpěli nenávistí, vyhnáním a rozdělením nebo jejichž dějinami bohužel prošel nacionalismus, právě my víme nejlépe, jak neskutečně významnými jsou dialog, přátelství, láska k bližnímu a společenství. A Vánoce jsou obdobím, kdy nám Bůh, který nás stvořil z lásky k člověku, nabízí možnost rozhovoru a dialogu. Říká sestoupím dolů na Zem v podobě mého syna, v podobě malého dítěte, které je vyzváním k rozhovoru směřovaným celému lidstvu. A toto malé dítě nám má přinést mír, má nám přinést společenství a má nám přinést spásu. A v tomto smyslu potom Vánoce vedou i dále směrem k Velikonocům, které pak symbolizují zmrtvýchvstání a spásu. A v církevním roce to pak pokračuje, jak víme, až k letnicím. A právě my jako sudetští Němci máme k těmto třem vrcholným církevním svátkům obzvláště niterný vztah. Vánoce mají něco do činění s domovem. Slovo domov pochází od domu, kde jsme doma. A právě lidé, kteří ve své osobní historii a v historii své rodiny museli zažít, že ztratili domov, kteří byli násilným způsobem ze svého domova vyhnáni, mají obzvláště niterný vztah k domovu. Právě období Adventu a Vánoc je obdobím, kdy se shromažďujeme ve vlastním domově kolem adventního věnce, kolem světla, kolem vánočního stromečku, kolem světla, které Bůh přinesl do potemnělého světa. 

A právě v této obtížně době jsme znovu upozorňováni na toto skutečné jádro Vánoc. Ale jak řečeno, pak to pokračuje Velikonocemi a letnicemi. A milí krajané, právě letnice – a já se už teď těším na Velikonoce a letnice – jsou pro nás sudetské Němce jako etnickou skupinu oslavou toho, kdy Bůh k lidem promluvil v podobě Ducha svatého a Duch svatý je přece tím, který lidi různých národů spojuje, a proto vždy právě o letnicích pořádáme nás Sudetoněmecký den. Letos tomu bylo poprvé od roku 1950, kdy se žádný Sudetoněmecký den nekonal. Jen si to představte: letos je tomu právě 75 let, kdy začalo vyhánění velké části naší etnické skupiny z jejího domova. 

Vyhánění začalo v roce 1945, ale větší část naší etnické skupiny byla vyhnána až roku 1946, kdy už jinde začínala obnova. V době, kdy už bylo rok po válce. Moje rodina byla vyhnána v listopadu 1946 z Jablonce nad Nisou. Tedy více než rok po konci války. To nebyla žádná spontánní msta, to byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka. A těchto 75 let od vyhnání, tedy příští rok tomu bude 75 let od hlavní vlny vyhnání, nám vyjasňují, že domov není nic samozřejmého, ale naopak něco neobvykle hodnotného. Já jsem dlouhou dobu spolupracoval s Ottou von Habsburgem a on říkal, že lidé hovoří o tom, co nejvíce postrádají nebo nejvíc museli postrádat. Hladový mluví o jídle, žíznivý o nápoji a ten, který jednou ztratil domov, nebo jehož rodina jednou násilným způsobem ztratila domov, protože byla vyhnána, ten právě hovoří hodně o domově, a to my obzvláště činíme. Ale to nečiníme jen s ohledem sami na sebe, ale to činíme i společně s našimi českými sousedy, kteří také vždy měli zvláště niterný vztah k domovu. Česká hymna přece začíná slovy „Kde domov můj“, takže myšlenka na domov je právě v českých zemích a ve střední Evropě, ale také zde v Bavorsku a celkově ve střední Evropě velmi zakořeněná. 

A když se zastáváme domova, pak se nezastáváme jenom domova pro nás, ale zastáváme se toho, aby všichni lidé směli žít ve svém domově, ať už tento domov chtějí mít kdekoli, to je jejich rozhodnutím, a nikdo je nesmí vyhnat. A v době, kdy je vyhánění i nadále součástí politiky, kdy je omlouváno, bagatelizováno nebo přikrášlováno, je významné poukázat znovu na základní myšlenku práva na domov, jehož porušení jsme zažili a jehož porušení i dnes milionkrát zažívají lidé po celém světě. 

Historie Vánoc, historie Svaté rodiny to zvláště zpřítomňuje. A pro mě je jednou z nejkrásnějších knih – a mohu vám jen doporučit si ji o Vánocích možná znovu přečíst – Útěk do Egypta část z království českého od našeho velkého krajana Ottfrieda Preusslera, který je mým ještě bližším krajanem, ba dokonce velmi vzdáleným příbuzným. A Ottfried Preussler měl tu vynikající myšlenku vánoční historii umístit do severočeských Jizerských hor a tím zdůraznit, že toto hledání útočiště, hledání domova, útěk a ztráta domova, to že se neodehrávalo jen v minulosti, ale že se to odehrává stále znovu a že se to v našem konkrétním případě odehrálo v českých zemích. 

Milí krajané, jsem však přesvědčen, že bychom se neměli věnovat jen vážným úvahám, ale že bychom si právě v této tak temné době měli Vánoce také pořádně užít. V první řadě především jako vrcholný křesťanský svátek. Ale měli bychom této příležitosti také využít k tomu, obnovit naše domovské tradice a písně, chránit je a předávat dál. A k tomu samozřejmě patří také, smím-li to tak říci, i nádherné kulinářské tradice českých zemí. Musím říct, že moje babička, která byla z Kaden an der Eger, byla nedostižná svými vanilkovými rohlíčky, moje štýrská matka byla také nedostižná svými vanilkovými rohlíčky a když se nás jako dětí ptali, které jsou lepší, naučili jsme se diplomacii, protože jsme věděli, že obojí jsou fantastické a ani jedny z nich nechceme ztratit. Takže to, co na Vánocích dodává našemu životu křesťanský smysl, to je to rozhodující, to, co bylo možná v posledních letech trochu překryto, ale také hudba, vůně, zvuky i to patří k tomuto vánočnímu svátku. 

Ale milí přátelé, když už jednou mám příležitost se na vás tímto způsobem obrátit, protože se v současnosti vidíme trochu méně často než obvykle během sudetoněmeckého roku s jeho desítkami akcí a Sudetoněmeckým dnem, chtěl bych ještě vyjádřit pár základních myšlenek, které se týkají budoucnosti a příštího roku. Jak jsem dříve řekl, roku 1950 se konal první Sudetoněmecký den v Kemptenu a od roku 1950 jsme se každoročně o letnicích jako sudetoněmecká etnická skupina setkávali. A letos tomu bylo poprvé od roku 1950, kdy jsme se nemohli vidět. Právě 70 let od prvního Sudetoněmeckého dne a 75 let od začátku vyhánění. A tu jsme mnozí z nás a také já teprve pocítili, jak velmi toto setkání postrádáme, pociťuji to já jako později narozený mluvčí etnické skupiny a tím více to jistě pociťuje generace, která to vše zažila. Když se mě ptají, kde pro mne leží domov, pak řeknu že na prvním místě v Sudetoněmeckém dni. Je to jedinečná domácká atmosféra a určitě doufám, že příštího roku se budeme moci během Sudetoněmeckého dne znovu setkat a že osobní setkání budou znovu intenzivnější. Příští rok doženeme mnoho z toho, co jsme letos nemohli udělat. 

Absolutním zábleskem naděje z posledních týdnů bylo otevření Sudetoněmeckého muzea v mnichovské Hochstrasse. Nacházím se právě teď v Sudetoněmeckém domě, ve skvěle restaurovaném sále Adalberta Stiftera, přímo vedle je krásně renovované foyer Otto von Habsburga, vedle sál Alfréda Kubina. Takže tři jména, která upomínají na tři vynikající krajanské osobnosti, jednoho básníka, jednoho vynikajícího státníka a syna císaře a pak právě jeden výtvarný umělec Alfréd Kubin, což ukazuje obrovské bohatství naší vlasti a naší etnické skupiny a naší tradice, na něž právě Sudetoněmecké muzeum navazuje. Musím říci, že jsem vždy od tohoto muzea čekal velké věci a mohu vám říci jako ten, který již měl možnost je vidět – bohužel je v současnosti kvůli pandemii uzavřené – moje očekávání byla zdaleka překonána. Otevření se bohužel mohlo odehrát jen v nejužším kruhu, ale bylo to velmi důstojné. Nejprve se odehrálo církevní zasvěcení s krajanským biskupem Foterholzerem z Řezna, sudetoněmeckým biskupem a diecézním biskupem z Řezna, s naším pastoračním kazatelem v českých zemích monsignorem Olbrichem, s evangelickým regionálním biskupem z Mnichova, který je nový, ale okamžitě si našel cestu ke kontaktu s námi, který udržovali už jeho předchůdci, a co mě obzvláště těší, s rabínem Langnasem, významným židovským náboženským učencem ze zdejší mnichovské izraelitské komunity, který už roku 2011 proslovil židovskou modlitbu za mrtvé nad rakví Otty von Habsburga, a tím ukázal, jak silně jsou dějiny českých zemí a malé Evropy habsburské monarchie, jíž jsme byli součástí, poznamenány židovským kulturním a náboženským dědictvím. 

Tito tři muzeum nábožensky zasvětili a potom proběhlo politické zasvěcení s naším patronem ministerským předsedou Söderem, s naší předsedkyní Landstagu Ilse Eigner, se státní ministryní kultury z úřadu kancléřky Monikou Grütters a, jak řečeno, i moje maličkost směla přestřihnout pásku jménem etnické skupiny. Ale byl jsem přesto velmi smutný, protože kvůli koroně jsme mohli slavnost otevření zažít jenom s dvěma tucty lidí, pár lidí jsme mohli provést, já jsem prováděl českou generální konzulku Kristinu Larischovou spolu s naší patronkou a sociální ministryní Trautner, ale po velmi málo prohlídkách a setkáních bylo muzeum znovu uzavřeno. 

Musím však říci, že moje očekávání od tohoto muzea byla zdaleka splněna. Proto chci také vřele poděkovat Sudetoněmecké nadaci v čele s Ottfriedem Kotzianem a Güntherem Reichertem a také celému našemu báječnému muzejnímu týmu, který toto muzeum stvořil. A příští rok chceme nejenom dohnat Sudetoněmecký den, který jsme letos nemohli realizovat, chceme realizovat rozdělování kulturních cen, cen za letošní rok, příští rok se během Sudetoněmeckého dne uskuteční nové, chceme dohnat většinu akcí, které jsme museli odložit, ale především chceme uspořádat velkolepé slavnostní otevření Muzea, naši patroni, tedy Svobodný stát Bavorsko, nám sdělili, že jakmile to s ohledem na koronavirovou epidemii bude možné, chtějí muzeum zpřístupnit nejširší sudetoněmecké veřejnosti a to bude spojeno s velkou oslavou tady v Mnichově kolem Sudetoněmeckého domu a v Sudetoněmeckém domě. Takže chystá se toho opravdu hodně. A uvědomili jsme si, jak hodnotné naše společenství je, že mnohé z toho, co jsme považovali za samozřejmé, samozřejmé není. Například jsme zjistili a dále zjišťujeme, že například tato úžasná vymoženost od roku 1989, od doby, kdy padla železná opona a později díky Schengenu, že můžeme bez toho, aniž bychom vůbec zaznamenali hranici, jezdit do česko-moravsko-slezského domova a tam se setkávat s lidmi, ať už jejich mateřským jazykem je čeština nebo němčina, užívat si nádherné krajiny a obrázků měst našeho domova, účastnit se bohoslužeb a náboženských poutí, že mnohé z toho právě vůbec není samozřejmé a to člověk pochopí právě ve chvíli, kdy to postrádá. A milí krajané, já jsem měl to velké štěstí, že jsem se v Heindorfu v Jizerských horách, v rodném městě mé užší rodiny, 2. července mohl zúčastnit sice ne oficiální náboženské pouti, která byla odložena, ale přece jenom na soukromé náboženské pouti s mnoha krajany, a přece jen i docela často jsem byl na cestách v naší domovině, kde má kořeny naše etnická skupina. Ale mnozí to nemohli, mnohé se neuskutečnilo, mnoho akcí bylo odloženo a konalo se se zpožděním na podzim, brněnský pochod života a míru 75 let po brněnském pochodu smrti, který zvláštním způsobem vyjádřil protest mnoha Čechů, zejména i mladých Čechů proti vyhnání a zvýraznil, že spějeme k lepší budoucnosti. 

Ale jak řečeno, mnoho toho v příštím roce doženeme a bude se také konat mnoho nového. A věřím, že příští rok si budeme moci mnohem uvědoměleji užívat a slavit, protože jsme přišli na to, že mnoho z toho, co jsme považovali za samozřejmé, a kvůli čemu jsme možná i trochu reptali, protože my sudetští Němci jsme možná i tak trochu reptalové. Ale milí krajané, teď jsme doreptali. Měli bychom se společně těšit na ten příští rok a já každopádně se těším z celého srdce. Zůstaňte zdrávi, chraňte naše společenství, zachovejte svou věrnost naší etnické skupině. Přeji vám to nejštědřejší boží požehnání k Vánocům a do nového roku. Doufám, že pandemie bude vbrzku natolik překonaná – dnes také spolková kancléřka znovu prohlásila, že už vidí světlo na konci tunelu – bude vakcína, sice nezmizí to vše ze dne na den, ale máme už perspektivu, a to nám dodává síly, musíme vydržet, musíme držet spolu až do nového roku a pak již se budu těšit, že vás znovu uvidím – zdravé, šťastné a spolu jako společenství. Svět by byl bez nás jako etnické skupiny nekonečně chudší – mnohým by se jistě líbilo, kdybychom zmizeli – ale mnozí už dávno vědí, že by svět bez nás byl chudší a že by tato pestrá Evropa bez nás také byla mnohem chudší, a proto je důležité, abychom pečovali o naše kořeny, ale také s optimismem a otevřeností směřovali k lepší budoucnosti, to nechť nám daruje Bůh. A v tomto smyslu vám přeji milostiplné Vánoce a šťastný nový rok.