Celé září až do 10. října jsem psal o hrdinné odvaze československých občanů, již byli připraveni brániti svou vlast a za její svobodu a demokracii též padnouti. Ta vlast, na kterou můžeme být hrdí skončila na podzim roku 1938. Pak nastala doba hnusné Druhé republiky. Největší naší národní ztrátou nebyla ztráta území, průmyslové a surovinové základny, opevnění, obyvatel, avšak ztráty morální. Po počátečním šoku, po zmařeném vzepětí hrdinného odhodlání zářijové mobilizace, přišla kocovina. Po prvních záchranných aktivitách na pomoc uprchlíkům nastoupilo poznání vlastní bezmocnosti. Beznaděj a zklamání byly nezměřitelné. Začali se hledat viníci.
Začalo osočování „Židů“, „levičáků“, „komunistů“, „plutokratů“, „inteligentů“ a „demokratů“, zejména na stránkách fašistického tisku. Dalšími viníky se pro některé vnitrozemní Čechy stali dokonce uprchlíci z pohraničí. Táta, který se svou rodinou utekl z Liberce, vzpomínal, jak mu kdosi v Praze vytýkal: „To jste se nemohli s těmi Němci domluvit? To jste je museli provokovat? Teď nám kvůli vám zabrali pohraničí!“ Dokonce děti uprchlíků byly kvůli tomu ve škole ostrakizovány – vlasteneckými pány učiteli.
Už 9. října 1938, ještě den před ukončením záboru 5. pásma, se objevily „definice Žida“ na stránkách českého fašistického tisku. Na dveřích kaváren se začaly objevovat cedulky „Židé zde nejsou vítáni“.
Když takový nápis uviděli ve své oblíbené kavárně spolužáci Jiřího Ortena z konzervatoře, tak se sebrali a všichni společně s Jiřím opustili onu kavárnu. Když do podobné kavárny se stejným urážejícím nápisem přišli spolužáci Oty Ornesta (staršího bratra Jiřího ze stejné konzervatoře, ale vyššího ročníku), zůstali sedět a Ota odešel sám. Později pak na to vzpomínal:
„Vlastně mi zachránili život.“ Protože si pak už nemohl dělat iluze o dalším vývoji. Krátce po 15. březnu, ještě než po slovních výhrůžkách („nezadatelné svobodě slova“ říci, co si kdo myslí o těch „smradlavých Židech“) nastaly kroky k vyvraždění „podlidí“, utekl přes Polsko do Velké Británie. Bratr Jiří zůstal, 1. září 1939 ho přejelo auto, což ho „zachránilo“ jinak…
Už 14. října 1938 zaslaly české profesní komory lékařů, advokátů, notářů a inženýrů vládě memorandum, ve kterém ji vyzývali, aby omezila počet Židů v těchto svobodných povoláních s tím, že konečným řešením bude profesně je zcela vyzmizíkovat. Žádali o to Češi, nikoli Němci!
8. listopadu 1938 tak mohl říšský ministr vnitra (a tím pádem i fýrer SS a gestapa) Heinrich Himmler v projevu k vysokým důstojníkům SS spokojeně konstatovat: „Česko se stalo právě tak antisemitským jako celý Balkán.“
10. listopadu 1938 měla být v Osvobozeném divadle premiéra hry Hlava proti Mihuli, ale v předvečer představení byl V+W doručen výnos Zemského úřadu, kterým byla divadlu odňata licence, bez níž se nesmělo hrát. Osvobozené divadlo bylo spoutáno. Důvod?
„Voskovec a Werich ve svých posledních hrách zvláště zdůrazňovali levé tendence ... celým svým souborem a směrem jsou orientováni až na hranice komunismu a jejich náměty se většinou obíraly zesměšňováním politiky a úřadů, nezdá se zdejšímu úřadu za vhodné, aby v nynější době, kdy velký národ volá po sjednocení, byla část občanstva, a zvláště mládež, vychovávána v tomto směru.“
Skutečný důvod? Krom německého nátlaku? Voskovec se původně jmenoval Wachsmann, takže ho (nejen) německý bulvár označoval za Žida.
22. listopadu 1938 je v rámci "zjednodušení politického systému" založena Strana národní jednoty. Vzniká spojením Agrární strany, ostatních menších pravicových partají a z většiny členů Národních socialistů. "Musíme se semknout, v naší nové, menší vlasti bude náš národ pevně stmelen," hlásají politici. Národem nejsou komunisté ani demokraté, a už vůbec ne Židé.
Strana národní jednoty má nádherné sjednocující, národně nadšené stanovy. Například: "Osoby národnosti židovské se do strany nepřijímají a nemohou být jejími členy." Nemohou se tedy účastnit politiky, protože jiná strana fakticky neexistuje. Až v prosinci vzniká jako jistá "protiváha" ze zbytku národních socialistů a sociálních demokratů levicová Národní strana práce, která je v opozici, nicméně v "loyální" opozici. Ostatní strany jsou zrušeny.
Vítejte v "autoritativní demokracii"!
25. prosince 1938 zemřel Karel Čapek, poslední viditelný symbol První republiky a jediný obhájce kroků prezidenta Edvarda Beneše. Zemřel na plicní edém a zhroucení světa malého, pracovitého člověka, který dokáže ohromné věci. Zemřel prakticky uštván odpornými anonymními dopisy. ("Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a na zápal plic," napsala tehdy spisovatelka a novinářka Milena Jesenská.) Ty dopisy nepsali Němci, ale česká spodina! Neodvažuji se odhadovat, jak ta spodina byla početná, nicméně byla hlasitá a neměla žádného odpůrce.
Spodinou nebyli jen hospodští rváči, ale i někteří čeští intelektuálové. Jako byl ředitel Národního divadla Stanislav Lom. Ten po smrti Karla Čapka odmítl uspořádat tryznu v ND, v divadle, které bylo vyprodáno na každou novou Čapkovu hru. Dokonce odmítl alespoň vyvěsit černý prapor.
Začátkem roku 1939 dostal Hugo Haas výpověď z Národního divadla – mezi druhým a třetím jednáním. A to kvůli „židovskému původu“. Nikdo se ho nezastal. Našim českým hercům ubyl do té doby národem milovaný – konkurent. „Jistě chápete“, řekl mu divadelní sluha, jenž výpověď doručil. Ne, to jsem dříve nechápal (ročník 1951). Vždycky jsem si říkal – jak to bylo možné, jak ho mohli nechat kolegové odejít a hrát dál? Jakoby nic! Proč neodešli s ním? A pak jsem v roce 1969 viděl, že to jde velice lehce... Výpověď podepsal výše zmíněný ředitel ND Stanislav Lom. Ten Lom, jehož vlastní jméno znělo – Stanislav Mojžíš.
V lednu 1939 bylo zahájeno „přezkoumání občanství obyvatel, kteří je získali za první republiky“. Česká vláda vydala nařízení, že v činné státní službě nesmějí být zaměstnány „osoby židovského původu“. Židé jsou vyštváni ze studentských spolků i ze škol všech stupňů. Konečným řešením se jeví vystěhování Židů s tím, že jejich majetek bude zabaven.
O toto usilovali čeští politici, ještě ne němečtí! S hrdostí se chopili možnosti být „menší sviní“. K ostudné antisemitské kampani se přidává nejen tisk, ale i stateční sokolové a většinově i katolické duchovenstvo. To vše mají na svědomí nejen Češi volající „Nic než národ!“, ale i občané, kteří sami sebe považovali za slušné.
2. března 1939 přijala stále ještě česká vláda další nařízení (konkrétně č. 72) „o kárných pracovních táborech“, na základě nichž vznikly za protektorátu cikánské lágry v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Které pak vedli čeští četníci…
Když budeme loajální k našemu ochránci, když projevíme porozumění pro jeho potřeby, mysleli si čeští politici i mnozí občánci Humblové, nic se nám vlastně nemůže stát. Nakonec – o moc jsme tak nepřišli. Uprchlíci a emigranti si stejně mohou za své potíže sami, neměli provokovat. Různí ti Čapkové, Werichové a Voskovcové. Neuvěřitelný hnus, řekne dnes ten, kdo si ještě chce pamatovat na tu galerii ubohosti národa.
Ano, to je již jiná historie. Historie Druhé republiky, jejíž literární zpracování se omezuje snad jen na dvě knihy…
Ono bylo svým způsobem úlevné, když "Malé, ale naše“ zbytkové Česko nakonec zabrali 15. března 1939 Němci. Od té doby totiž byli zodpovědni za všechny zločiny a nemravnosti v Protektorátě oni. Němečtí okupanti.
Následujících šest let zrůdné nacistické nadvlády daleko překonalo zhovadilost Druhé republiky, kterou, na neštěstí pro budoucí, zakryl nemilosrdný rubáš zapomnění.
Jan Kovanic
